Daň pro církev: Výběr tzv. desátků má předlouhou historii
Církev coby největší korporace středověku musela již od počátku svého působení řešit rovněž materiální otázky. A aby zvládla vlastní fungování hospodářsky zabezpečit, rozvinula systém poplatků a odvodů neboli tzv. desátky
Placení desátku nepředstavuje nijak novou instituci. Příspěvek na fungování chrámů se odváděl už v Mezopotámii a praktikovala jej většina kultur Blízkého východu. V křesťanství se však až do 6. století jednalo o vyloženě dobrovolnou platbu, která ve světském právu nabyla formální podoby v 8. století.
Zpočátku církev nevlastnila mnoho majetku a daleko běžnější bylo, že dostávala volně k využívání pozemky. S nápadem na pravidelnou a uzákoněnou platbu však překvapivě přišla světská moc: Desátek vymyslel franský princ Karel Martel jako odškodnění poté, co biskupům zabavil část půdy a začal jim z ní vyplácet hmotnou dávku – konkrétně desetinu výnosu zemědělské produkce uplynulého roku. O několik dekád později, za vlády Karla Velikého, se zmíněný „příspěvek“ rozšířil z pozemků odebraných církvi také na půdu v držení šlechty, a tedy i na farnosti. Desátek vybraný v kostele tak neplynul do církevní pokladny, nýbrž do kapes správců z řad aristokracie.
Dvě třetiny pro šlechtice
Církevní reformátoři, kteří již v 11. a 12. století bojovali za svobodu náboženské instituce, přirozeně trvali na její majetkové autonomii – zatímco zástupci šlechtických stavů se naopak nechtěli jen tak vzdát stálého přílivu financí. Vyhrocenou situaci pomohl roku 1174 zmírnit zákaz zcizování desátků laiky, na němž se shodli biskupové účastnící se třetího lateránského koncilu v Římě. Nařízení mělo zabránit, aby církevní prostředky končily v kapsách zeměpánů.
Samotné prosazení zákazu se ovšem vleklo po celý středověk, a v některých částech Evropy k němu dokonce nedošlo nikdy. Co se týká českých zemí, právo církve na finanční prostředky formálně uzákonil Přemysl Otakar I. v roce 1222. Realita přesto většinou neodpovídala představám biskupů: Ti plánovali rozčlenit přijatý desátek na čtyři díly a jeden vynaložit na dobročinné účely, kdežto dalšími podělit příslušného faráře, vlastníka kostela a diecézi – tedy fakticky sebe. Jenže poplatek se do jejich rukou dostal většinou už okleštěný na pouhou třetinu původní hodnoty, neboť zbytek si pro sebe při výběru zabavil místní šlechtic. Zmíněný nevelký obnos, jenž měl stačit na správu kostela, přesto tvořil nadpoloviční část veškerých příjmů farnosti.
Konec výjimek
Povinnost platit desátek se odvíjela od výše majetku. Podléhali jí v podstatě všichni, kdo ve farním obvodě něco vytvářeli, ať už se věnovali zemědělství, či řemeslům – a to včetně Židů. Zároveň vznikla vrstva institucí a duchovních, kteří disponovali tzv. papežskou exempcí neboli zproštěním od dané platby. Počet výjimek však rychle stoupal, až roku 1157 papež Hadrián IV. celý systém zrušil a vydal plošnou exempci pouze pro řády cisterciáků, templářů a johanitů. Nové pravidlo nicméně platilo jen do roku 1215, kdy veškeré výjimky ukončilo rozhodnutí čtvrtého lateránského koncilu: A tehdy se z desátku stal základní finanční zdroj pro faráře.
TIP: Ekonomická krize středověku: Co ji způsobilo a jak se s ní Evropa vypořádala?
Velké, krvavé a speciální
V roce 1170 poskytl papež Alexandr III. detailní výčet desátků. Tzv. velké desátky představovaly desetinný podíl z polností a vinic, zatímco desátky krvavé znamenaly odevzdání prvotního produktu ze zvířat – prvního narozeného mláděte, vlny z první stříhané ovce či prvních podílů mléka a masa. O čtvrt století později přidal papež Celestýn III. na seznam ještě speciální desátky vyplácené za udílení některých svátostí: Právě ty vzbuzovaly široký lidový odpor, mimo jiné proto, že jejich výnos nezůstával farnosti.
