Ďábel v brokátu: Bestiální zločiny urozené Kateřiny z Komárova

Urozená Kateřina z Komárova mučila a vraždila služebnictvo, aniž by jí v tom při prvním známém pokusu či dokázaném zločinu kdokoli zabránil. Naopak si ze svých čeledníků učinila spoluviníky, když je nutila, aby oběti bili do posledního dechu, a svědky přiměla k mlčení. Tento kriminální případ stojí za povšimnutí nejen pro vlastní trestné činy, ale i pro nejasnosti, na něž dodnes nikdo nedal hodnověrnou odpověď.

Žena karlštejnského purkrabího 

O Kateřině víme jen tolik, že pocházela z nepříliš významného rodu pánů z Komárova a byla dcerou nebohatého rytíře Kunaty Pešíka. Její podobu neznáme. Sňatkem s Janem Bechyňou z Lažan, s nímž žila na tvrzi Pičíně nedaleko Příbrami, si rozhodně polepšila, zvlášť když byl její muž v roce 1529 jmenován purkrabím na Karlštejně za rytířský stav. Správu panství svěřil své ženě a ta je ovládla tvrdou rukou: sebemenší provinění, neposlušnost, promiskuitu, zvláště u děveček, trestala tak, že někteří „výchovnou lekci“ nepřežili. Pičínskou tvrz opanovala hrůza: ve vzduchu dennodenně visela otázka, kdo bude další obětí, na kom se Bechyňová zase vyřádí.

Když přišel na Karlštejn nový purkrabí, působil tam už od roku 1527 jako děkan Václav Hájek z Libočan, kněz později proslulý svou kronikou, ve své době však známý jako „kariérista“ a permanentní sudič, který se brzy dostal do konfliktu i s Janem Bechyňou. Už na konci roku 1529 vedli soudní cestou blíže neznámý spor. A z Hájkova podnětu se ocitla před soudem i Kateřina. Na začátku třicátých let se děkanovi donesly zvěsti o podivných praktikách pičínské paní, které se snažil využít ve svůj prospěch. Nebyl to ale on, kdo podal žalobu, nýbrž Kateřina Bechyňová sama! S neuvěřitelným sebevědomím obžalovala děkana za „potupná a lehká slova“, zpochybnila jeho svědky a nedbala na jeho radu, aby „(…) toho tak nechala a že jest o ní Kateřině on nic nemluvil, než to toliko, co jest vuobec o ní mluveno (…)“.

Záznamy z knih svědomí

Šetření ve věci Kateřiny Bechyňové se táhlo od 12. prosince 1531 do 23. ledna 1534, kdy byl podle údajů starého letopisce vynesen rozsudek. Záznam procesu se sice v úředních knihách komorního soudu nedochoval, máme však k dispozici knihy půhonů k svědomí (obeslání, sdělení obvinění) a registra svědomí (svědectví), uložené nyní v Národním archivu, které případ evidují. Případ zapsal i soudobý kronikář na zadní desce Budyšínského rukopisu Starých letopisů českých. 

Zprvu se zdálo, že paní na Pičíně z procesu vyjde bez úhony, jak předpokládala. Nejvyšší hejtmani nebyli s to spor ukončit a snažili se při odložit na krále. Také svědci, závislí na své vrchnosti, vypovídali převážně ve prospěch Bechyňové a případná úmrtí služebných zdůvodňovali morem a jinými nemocemi, o což se Kateřina zajisté různými prostředky postarala. Před tribunálem postupně vypovídalo deset žen a sedm mužů. 

Pátého ledna svědčily tři děvečky – Anna, dcera Šimona z Bukové, Marta, dcera Štefanova z Kotenčic, a Markéta, dcera Linhartova z Bukové – a všechny se shodly na tom, že Kateřina Bechyňová je dobrá paní a vlastně jí není co vytknout. Zato Markétin otec Linhart se odhodlal prohlásit: „Toho sem svědom, že dvě děvečky snesli doluov, že zemřely v dole, ale nevím, jakú příčinou, že hodiny nebyla jedna v dole, že zemřela. Mne kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví.“ 

Předvolán byl i bratr karlštejnského purkrabího Václav Bechyně z Lažan. Děkan Hájek žádal, aby přiznal, že jeho švagrová „(…) děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolův letěla“. Pán z Lažan ovšem doznal, že o vraždách neví, a pokud o něčem takovém mluvil, mluvil „řeč slyšanú“, podobně jako Frydrych Bechyně z Lažan. 

Karta se obrací

Ještě v půli ledna vypovídalo několik svědků ve prospěch manželky purkrabího. Jistý Jiřík a Petr Peták z Pičína mluvili o nemoci a následném úmrtí Havla Ryby, jehož dcera Uršila svévolně opustila panství. Dvě děvečky z Pičína uvedly, že služebná Hedvika zemřela na mor stejně jako Káča Matějíková. Už zmiňovaná Anička z Bukové řekla, že také Krávova dcera Kačka zemřela na nemoc a že „(…) žádného bití na ní neznala ani neviděla“. Švábovic Marta z Pičína rovnou prohlásila: „(…) co sem já tu sedm let, neumřela za mne žádná děvečka.“ 

Závažné svědectví však podal kožešník Prokop Papež, který se neměl čeho bát, jelikož žil mimo dosah pičínské paní, na Novém Městě Pražském: „Toho sem svědom, že paní Kateřina z Komárova zabila sestru mú Kateřinu Právovic z Dušník a druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota. A když ji, tu Dorotu, velmi ubila a když její mateře doma nebylo, že byla v Příbrami na trhu ten den, i poslali ji tam domů k mateři a ona potom nebyla hodiny živá, až umřela. A tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala.“

V polovině ledna došlo k definitivnímu zvratu, když před soudem stanul Blažek ze Svatého Pole a vypověděl, že felčar na pičínském panství Duchek Smajkal z Lihy přiznal jeho pánovi (Bořkovi z Rabštejna), že ho Kateřina „(…) pro Pána Buoha prosila, abych na ni o těch mordech nepravil. A jest tak, že je ona zamordovala Hedviku (…)“, Smajkalovu přítelkyni. Okolnosti Hedvičiny smrti popsala dalšího dne Manda Vaňková z Libčic: „Toho sem svědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nás bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji, potom ji snesli doluov, kázala ji doluov snésti, potom umřela v dole (…)“ A dosvědčila, že stejně zemřela i „nějaká“ Kačka. 

Neobvyklý trest

Jasná svědectví dovedla komorní soud k jednoznačnému rozsudku, který Kateřině určil nezvyklý trest: smrt hladem. Zřejmě se měl odehrát s vyloučením veřejnosti, která při vykonání obvyklých trestů asistovala. S aférou bylo třeba tiše skoncovat. V pátek po sv. Matějovi, 27. února 1543 pičínskou paní uvěznili ve věži Mihulce na Pražském hradě, kde po dvou týdnech zemřela. Pohřbili ji druhý den na Karlově.

TIP: Krvelačná hraběnka: Byla Alžběta Báthoryová štvancem svých genů? 

Jan Bechyně vyšel od soudu s čistým štítem. Ostatně pár let nato, v půli května 1538 byl dokonce králem jmenován do úřadu nejvyššího písaře, v němž setrval až do své smrti 1547. A jak to dopadlo s Václavem Hájkem?

Právo mu sice dalo za pravdu, ale už v dubnu 1634 oba karlštejnští „kohouti“ znovu stanuli před komorním soudem – Hájek opět v roli obžalovaného, tentokrát z odcizení zvonce v karlštejnské kapli. Tehdy se Václav Hájek z Libočan z rozhodnutí krále musel s tučnou prebendou na Karlštejně rozloučit. Byla to čistě náhoda, nebo v tom nějakou roli sehrála odplata za poškozenou čest Bechyňovy rodiny? Každopádně o Kateřině z Komárova není v Hájkově kronice ani slovo.