Ďábel i boží bojovník: Jak se vyvíjela osobnost Jana Žižky a co se dělo po jeho smrti?

Na začátku roku 1422 ještě stihl Jan Žižka porazit další Lucemburkovu křížovou výpravu, načež okázale ignoroval synovce polského krále Zikmunda Korybutoviče. Čeští páni a Pražané si jej vybrali coby kandidáta na domácí korunu, husitský hejtman ale všem nabubřele dokazoval, že je nejmocnějším mužem v zemi a bez jeho vůle se v království nepohne ani stéblo trávy. Ačkoliv si u něj mladý Korybut nakonec vydobyl určitý respekt, Lucemburk se s polským králem dohodl a ten synovce povolal zpět.

Žižkovu moc však neustále narušovali radikálové v jeho vlastním táboře. Ani po upálení pikartů se někteří kněží nemínili podřídit jeho vojenskému režimu, a tak na počátku roku 1423 přijal zásadní rozhodnutí: Se svými nejvěrnějšími odešel z Tábora do východních Čech, kde působil svaz orebitů. Hlavní roli v něm zatím hrála mocná východočeská šlechta, například pánové z Poděbrad nebo Diviš Bořek z Miletínka. 

Vedle nich se ovšem jednalo o skupinu radikálnějších husitů sdružených kolem kněze Ambrože. Když potom v dubnu 1423 dorazil na místo slavný vojevůdce a založil svůj nový Menší Tábor, uznal Bořek s respektem jeho autoritu. Žižka s sebou z jižních Čech přivedl řadu sympatizantů, takže východočeské vojsko nabylo na síle. Dočasně pak s Bořkem spojil síly a bok po boku se zúčastnili několika válečných výprav.

Přichází rozkol

Pak ovšem přišla v červenci 1423 výprava na Moravu, kterou pořádal pražský husitský svaz. Připojil se k němu i svaz východočeský, v čele s Divišem Bořkem jakožto držitelem Hradce. Žižka měl však zjevně vlastní plán: Jakmile Divišova vojska z Hradce zmizela, otevřel kněz Ambrož městské brány a vpustil hejtmanovy bojovníky dovnitř. Hradečtí radikálové tak spolu s legendárním vojevůdcem provedli převrat a ovládli východočeský svaz. „Tvrdé jádro“ se vzbouřilo proti konzervativcům.

Pohár trpělivosti umírněných pánů ovšem událostmi v Hradci přetekl. Už 4. srpna 1423 se k městu urychleně vrátil z Moravy rozezlený Bořek společně s dalšími vojsky, Žižka je však bez větších problémů porazil. Šlo o první bitvu, kde v čele obou znepřátelených armád kráčel husitský kněz. Když potom někdejší spojenec padl Žižkovi do rukou, rozlítil se na něj zpupný hejtman tak, až mu rozrazil lebku palcátem. Konzervativcům bylo jasné, že se Žižky musejí zbavit. A byli ochotní se kvůli tomu spojit i s katolíky, což znamenalo do té doby něco nevídaného.

Vznikla tedy první panská koalice, zpečetěná v říjnu 1423 na svatohavelském sněmu. V květnu následujícího roku se jí sice podařilo obklíčit Žižku s malým vojskem v Kostelci nad Labem, ale vojevůdce z pasti unikl. Pod pláštěm noci přebrodil řeku, načež shromáždil víc jednotek, otočil se a své protivníky, kteří ho stále pronásledovali, u Malešova rozdrtil. Pár měsíců nato, v říjnu 1424, nicméně u Přibyslavi Jan Žižka zemřel a poměry v zemi se trochu uvolnily.

Vzhůru na spanilou jízdu

Při neexistenci centrální královské vlády se situace plně zklidnit nemohla, ale všechny strany hledaly způsob, jak život normalizovat. Dřívější mocenská centra radikálních svazů v Táboře a ve východních Čechách upevnila svůj vliv i v okolních městech, proto se jim začalo říkat městské svazy. Východočeši po Žižkově smrti sami sebe nazývali sirotci a mezi oběma centry se postupně zrodila spolupráce nazývaná táborsko-sirotčí unie, přičemž až do konce válek určovala hlavní směr revoluce. V obou Žižka založil tzv. polní vojsko a jejich správa pak fungovala na vojenském principu. K nim se potom volně přidružil severočeský městský svaz žatecko-lounský, zatímco vlastní politiku rozvíjela převážně konzervativní Praha, kam se o své vůli vrátil Zikmund Korybutovič.

Ani vojensky nezůstali husité po Žižkově smrti výrazně oslabeni, naopak vyhráli pár dalších bitev a v roce 1427 zahájili éru kořistnických výprav do okolních zemí. Říkalo se jim rejsy nebo též vznešeně spanilé jízdy, ačkoliv na nich nic spanilého nebylo. Téhož roku se chystal další převrat v Praze, kde se chtěl s podporou svých vojsk chopit moci mladý Korybut. Definitivně by tím zařídil příklon ke konzervatismu, a možná by se i konečně stal králem. Jenže tajné spiknutí bylo prozrazeno, Zikmund Korybutoviče zajal a poslal jej pryč ze země.

Praha se pak na několik let v podstatě ztratila z mocenské mapy. Zatímco Staré Město zůstalo díky univerzitním mistrům i husitskému arcibiskupovi Janu Rokycanovi nadále spíš konzervativní, v Novém Městě získaly moc radikálnější skupiny chudých. V rámci mocenských bojů se mezi nimi v září 1429 dokonce odehrála krátká šestidenní válka, kterou svou autoritou zastavil až Prokop Holý s tábory, který přitáhl rozsoudit jejich spor.

Klín mezi souvěrci

Zdánlivě klidná a neohrozitelná aliance radikálních polních vojsk vedená autoritou kněze Holého získávala první trhliny až ve 30. letech. Do té doby jejich spojení nenarušily ani drobné nesváry a neshody na rejsách mezi tábory a sirotky, protože si všichni radikálové dobře uvědomovali, že bez vzájemné spolupráce se jejich vojensko-kořistnický způsob života neudrží. A oni už jinak žít nechtěli, ani neuměli. Zbytek země však věčné vojenské půtky výrazně unavovaly, čehož využili katolíci na koncilu v Basileji a podařilo se jim vrazit mezi dosud relativně soudržné husitské bojovníky klín. Slíbili umírněným konzervativcům částečné uznání kalicha, čímž je definitivně přesvědčili, aby se postavili proti svým radikálnějším souvěrcům.

Počátek většího rozkolu byl zřejmý už při mohutném obléhání Plzně, které započalo v červenci 1433. Mělo jít o ohromnou akci polních vojsk a dobytím silné katolické bašty chtěli jejich hejtmané definitivně převzít moc nad zemí. Jenže Plzeňští se statečně postavili na odpor, a navíc se dlouho nedařilo obklíčení uzavřít. Po neúspěšné zásobovací výpravě do Bavor vypukla v táboře obléhatelů taková hádka, že při ní Prokop Holý dostal židlí po hlavě. Potom se na čas vzdal velení a odjel uraženě do Prahy. Sporů využili konzervativci a uzavřeli s katolíky tzv. svatomartinskou koalici.

Cesta k Lipanům

Od polních vojsk začali odpadat i někteří dřívější významní spojenci, kterým bylo jasné, že vojenská vláda nemá žádnou budoucnost. Například táborský hejtman Přibík z Klenové provezl 5. května 1434 do obležené Plzně pomoc, čímž přestoupil na druhou stranu. Během téže noci pak shromážděné konzervativní vojsko ze Staré Prahy pomohlo obsadit Pražský hrad i Nové Město pražské, které drželi radikálové, čímž konzervativci získali kontrolu nad celým souměstím. Hejtmanům polních vojsk bylo zřejmé, že akce u Plzně už nemá význam, zrušili tábory a přichystali se na rozhodující bitvu. Věřili, že ji stejně jako Žižka před deseti lety rozhodnou ve svůj prospěch. Jenže i na druhé straně stáli zkušení husitští vojevůdci, včetně kdysi zrazeného Diviše Bořka z Miletínka.

TIP: Největší omyl české historie? Jak probíhalo dobývání husitského hradu Sion?

Třicátého května 1434 tak došlo k bitvě u Lipan, kde byly radikální svazy rozdrceny. V české historii se střet dlouho chápal jako osudová národní prohra, především kvůli marxistickým i nacionalistickým historikům, kteří otevřeně „fandili“ radikální straně. Připadala jim bojovnější, ideologicky čistší, a hlavně opravdu levicová. Ve skutečnosti však vítězství katolicko-konzervativní koalice ukončilo neúnosný stav permanentní války, vyčerpaná země si mohla konečně oddechnout a vítězové zasedli k jednacímu stolu. U Lipan padl i Prokop Holý, čímž polní vojska přišla o svého hlavního velitele a z drtivé porážky se již nevzpamatovala. Profesionální vojáci, kteří už neznali jiné řemeslo než válku, se pak uplatnili jako vyhledávaní žoldnéři po celé Evropě.