Československý obchod se zbraněmi: Dodávky navzdory embargu
Izrael musel ihned po svém vzniku bojovat o vlastní existenci. ČSR jako jedna z mála zemí projevila ochotu dodávat Tel Avivu vojenský materiál. Mezi oběma zeměmi tak vznikly základy nadstandardních vztahů
Na území budoucího Izraele se po roce 1945 čím dál krvavěji střetaly arabské, židovské a britské ozbrojené složky a vývoj na tomto konfliktním území vyžadoval mezinárodní řešení. Současně s rozhodnutím o rozdělení Palestiny 29. listopadu 1947 zavedlo Valné shromáždění OSN embargo na dovoz zbraní a vojenského materiálu do celé oblasti. Tím se mnohem více zkomplikovala již tak problematická situace židovské ozbrojené milice Hagana, které se nedostávalo zbraní a munice.
Představitelé Židovské agentury (neoficiální vlády) proto vyslali do zahraničí své zástupce, aby se pokusili nakoupit vojenskou techniku. Jednou ze zemí, kde uspěli, bylo Československo. V lednu 1948 tak došlo k podpisu první smlouvy na dodávku 45 000 německých kořistních opakovaček K 98k, 200 lehkých kulometů MG 34 a pěti milionů nábojů.
Za úspěšným uzavřením tohoto obchodu stál tehdejší zástupce Židovské agentury v Praze Ehud Avri’el (narozený jako Georg Überall), který se později stal i prvním izraelským velvyslancem v Praze. Oficiálně prodala ČSR zbraně Habeši, která kryla obchod s prozatím neexistujícím státem. Zbrojní dodávky židovskému státu nesly krycí označení DI (Důvěrné Izrael).
Tři sta tun leteckým mostem
Při vzniku státu Izrael koordinovali nákupy zbraní v Československu přímo zástupci velvyslanectví. Kromě nákupů z přebytků československé armády jednali přímo se zástupci zbrojních firem, zejména Zbrojovkou Brno, Škodovými závody v Plzni a pražskou Avií. Tyto firmy měly od československých úřadů povolení uzavírat smlouvy přímo s izraelskými kupci, pokud tyto nákupy nenaruší harmonogram objednávek a dodávek vojenského materiálu pro československou armádu. Po zestátnění zbrojního průmyslu měly od února 1948 rozhodující podíl na obchodech především podniky Omnipol a Kovo.
Za státní instituce hrálo nejdůležitější roli ministerstvo národní obrany. Samotný vojenský materiál putoval do Izraele několika způsoby a s využitím různých tras. Nejvíce používaná cesta vedla po železnici přes Maďarsko do Jugoslávie, se kterou vláda v Tel Avivu vyjednanou dohodu o přepravě. Odtud materiál směřoval letecky přímo do Izraele nebo po moři do některého z přístavů v Africe.
Část materiálu putovala dopravními letadly z Československa přímo do Izraele. Jako výchozí letiště sloužilo od května 1948 vojenské letiště v Žatci, odkud startovala nákladní letadla pilotovaná nejprve americkými, později izraelskými letci.
I přes veškeré snahy o utajení vzdušného mostu došlo k jeho prozrazení. Když se o celou záležitost začala zajímat americká ambasáda v Praze, ministerstvo obrany na nátlak ministerstva zahraničí rozhodlo akci na žateckém letišti ukončit a přesunout operaci na jiné místo. Nejprve se uvažovalo o slovenských Malackách, ale nakonec padla volba na letiště v Kunovicích, které se začalo využívat v září 1948. Na základě předchozích zkušeností došlo ke zlepšení utajovacích opatření, kdy se na provozu leteckého mostu podíleli pouze čs. a izraelští piloti. Současně se navýšily zásilky dodávané pozemní cestou.
Vzdušná přeprava se uskutečňovala letadly, která izraelská vláda koupila jako válečné přebytky převážně od amerického letectva nebo formou pronájmu včetně osádek a pozemního personálu. Z důvodu utajení měla letadla panamskou imatrikulaci.
Celkem putovalo leteckým mostem do Izraele více než 300 tun vojenského materiálu, přičemž kromě výše uvedených letišť Žatec a Kunovice proběhlo několik letů také z Brna a Českých Budějovic.
Německé mauserovky na obranu Židů
V prvních fázích dodávek převažovala pěchotní výzbroj a munice k ní. Teprve později ji doplnily i těžší zbraně v podobě děl a nakonec i letecká technika. Dodávky se týkaly především zbraní staršího data výroby. Velmi často se jednalo o zbytky ze zásob předválečné čs. armády, většina však pocházela z přebytků, které zůstaly na našem území po německých jednotkách, ať už na bojišti nebo ve skladech, neboť řada typů se v protektorátních zbrojovkách vyráběla pro potřeby Wehrmachtu.
Mezi největší dodavatele pěchotní výbavy a munice patřila Zbrojovka Brno, Škodovy závody v Plzni a Česká zbrojovka ve Strakonicích. Nejpočetnější dodávanou zbraní se staly pěchotní pušky označované P-18 – jednalo se o německé kořistní opakovací karabiny K 98k ráže 7,92 mm. Dle dostupných zdrojů se v roce 1948 vyvezlo celkem 34 500 pušek P-18 v hodnotě 76 403 744 Kčs. Dále následovalo deset samonabíjecích pušek ZK 420 z produkce Zbrojovky Brno. Ke kořistním německým karabinám Izraelci také dostali čs. bodáky vz. 24 v počtu 20 000 kusů.
Pokračování: Československý obchod se zbraněmi: Děla a minomety pro Izrael (vychází 16. února)
Kromě pušek se zásilky týkaly rovněž pistolí z produkce České zbrojovky ve Strakonicích. Pistolí ČZ v ráži 6,35 mm odeslala zbrojovka deset kusů společně s 5 000 náboji stejné ráže. V ráži 7,65 mm dodala celkem pět stovek pistolí a 250 000 nábojů. V seznamu dodaných položek můžeme nalézt i zbraně označené termínem „kulometná pistole“. Pod tímto názvem se skrývá tehdejší označení pro samopal – součást kontraktu z července 1948 tvořilo 12 čs. samopalů ZK 383 ráže 9 mm a k nim celkem 3 000 nábojů. Hodnota zakázky činila 116 070 Kčs.