Co se zbylými Němci? Jaký byl osud německé menšiny v Československu?

Ukončení hromadného odsunu postavilo československé orgány před zásadní otázku: Co dál se zbylými Němci? Část z nich opustila zemi v takzvaných dodatečných transportech prováděných v rámci slučování rodin a v několika menších transportech do počátku padesátých let. Avšak spojenecké orgány v německých okupačních zónách již další větší množství Němců z Československa odmítaly. Československo tak chtě nechtě muselo zbylé Němce nějak začlenit do poválečné společnosti. Do konce čtyřicátých let přitom převažovala snaha pokračovat v „odgermanizování“ Sudet a k tomu mělo přispět vystěhování Němců do českého vnitrozemí.

Občanky pro Němce

S nastolením komunistické diktatury v únoru 1948 ustoupila protiněmecká rétorika alespoň ve vládní politice do pozadí. Poválečný nacionalismus byl vystřídán proletářským internacionalismem a vznik Německé demokratické republiky jako spřáteleného „socialistického“ státu vedl k oprášení starého Gottwaldova hesla: „Není Němec jako Němec.“ Postupně byly odbourávány překážky k občanské emancipaci českých Němců. K tomu směřovalo i vládní nařízení z roku 1948 dávající jim možnost požádat o vrácení československého státního občanství. 

Avšak řada Němců už o československé občanství nestála. Jednak jeho udělení nijak samo o sobě jejich existenční potíže nezlehčovalo a ani nezakládalo nárok na vrácení zkonfiskovaného majetku, jednak mnoho českých Němců plánovalo opustit Československo a přesídlit do západního Německa nebo Rakouska. A bez občanského průkazu měli větší naději dostat se ze země, kde byli obyvateli druhé kategorie.

Slovy historika Tomáše Dvořáka: „Zatímco pro odsunuté Němce se české země staly ztraceným a uloupeným domovem, pro ty, kteří zde setrvávali, a zejména pro Němce přesunuté do vnitrozemí, se Československo měnilo ve vězení.“ Československé úřady situaci nakonec vyřešily bolševicky, kolektivním udělením státního občanství v roce 1953. 

Menšina s glejtem

Kolektivně udělené občanství sice Němce formálně občansky zrovnoprávnilo, komunistický režim se ovšem nehodlal vrátit k předválečné menšinové politice. Němcům tak nebylo obnoveno národní školství, pouze v místech s větším počtem německých dětí se povolovaly kroužky německého jazyka (probíhaly nepovinně a po vyučování). Jistá tolerance se projevila v kulturním vyžití německé menšiny – existovaly lidové knihovny s německou literaturou či kroužky lidové tvořivosti, hrálo se i divadlo. V roce 1954 dokonce vznikl profesionální zájezdový soubor Prager deutsche Wanderbühne (Pražská kočovná scéna), který vystupoval doma i v NDR. 

Jinak se ovšem spolkový a společenský život toho zlomku Němců, který ve staré vlasti zůstal, výrazně omezil. Mohli se sdružovat jen v některých masových a mezinárodních organizacích a odborech a teprve během pražského jara v roce 1968 získali Němci v Československu status národnostní menšiny a o rok později založili vlastní menšinovou organizaci Kulturní sdružení občanů ČSSR německé národnosti, která pěstovala kulturní a folklórní tradice, samozřejmě v mezích tehdy platných zákonů. 

Zmenšování menšiny

Nic však nezastavilo tisíce českých Němců od opuštění Československa. Individuální vystěhovalectví probíhalo po celou dobu existence komunistického státu, přičemž vrcholu dosáhlo v šedesátých letech. Němců v Čechách tak nezadržitelně ubývalo.

Nezanedbatelný podíl na tom měla i jejich pokračující asimilace do české společnosti, kdy vnoučata sudetských Němců už mluvila primárně česky, nepříznivá demografická struktura a značná rozptýlenost. Ta omezovala příslušníkům německé menšiny nacházet si partnery stejné národnosti a zakládat národnostně homogenní rodiny. Zatímco na konci třicátých let žilo na území dnešní České republiky kolem 3,5 milionů Němců, podle posledního sčítání lidu v roce 2011 se z českých státních příslušníků k německé národnosti hlásilo jen necelých 19 000 osob.