Co odkrývá černá kronika první republiky? Krvavé mordy i vraždy z vášně
Z některých případů prvorepublikové kriminalistiky dodnes běhá mráz po zádech, zatímco jiné byly pouze vyvrcholením smutného životního osudu. S jakými kauzami se museli vypořádat českoslovenští strážci zákona?
Trest smrti provazem si na samém konci roku 1938 vysloužil teprve šestadvacetiletý Svatoslav Štěpánek, jeden z téměř zapomenutých českých sériových vrahů. Případ psychicky narušeného sexuálního násilníka v pohnutých letech před druhou světovou válkou skoro zapadl, byť se v mnoha ohledech jednalo o novinářskou senzaci. Synáček z dobré rodiny, jehož tatínek byl inženýrem v cukrovaru, se prostě nepovedl. Sadistické sklony, týrání zvířat i dětí, mu ale dlouho procházely. Pro ataky na ženy v okolí domu svých rodičů si vždy uměl najít alibi.
Ke dvěma pokusům o vraždu žen je třeba bohužel nakonec započítat dvě vraždy dokonané a k tomu ještě ubití pětiletého sousedovic chlapečka kladivem. Prý ho zajímalo, jak to asi křupne. Navíc - mladý vrah si zakládal na ženských ňadrech. Byl jimi naprosto fascinován, a když mohl, pokusil si je po činu odřezat a vzít s sebou. K těmto činům se při vyšetřování doznal. Policistům také pořád nedávala spát jeho „mapa s pokladem“, kde byla několika křížky vyznačena místa, na kterých došlo k násilným vraždám a zmizením. A zrovna náhodou v době, kdy se tam Štěpánek vyskytoval. Jednalo se snad o podvrh, kterým si chtěli vyšetřovatelé vylepšit skóre? Těžko říct.
Ticho na samotě Doyscherhof
Nic pro slabé nátury: 10. dubna 1926 neznámý muž napadl spící rodinu Döllnerů. Sekyrou. Čtyřletá holčička, devítiletý klučina, oba rodiče a služka. Jedenáctiletý Kašpar Döllner přežil jen proto, že jej umírající otec zalehl. O masakru se psalo v Německu i Čechách, masové vraždy zvyšují náklad. Jediná stopa? Kromě nakousnutého perníku, který vrah při prohledávání místnosti po činu posvačil, ještě fakt, že pachatel měl zrzavé vlasy. Proto padlo podezření na čeledína, zvaného Rotkopf („Rudá hlava“), kterého před pár měsíci Döllner vyhodil, pravým jménem Františeka Sandtnera.
Ten měl na první pohled neprůstřelné alibi: byl přeci na vojně v Prešově! Jenže jako z udělání měl dovolenku právě v inkriminující dobu. Ale cennosti u něj nalezené, včetně hodinek starého Döllnera, mluvily jasně v jeho neprospěch. Sandtner měl navíc kriminál doslova v krvi: narodil se totiž matce při pobytu v mostecké věznici. A protože byl otec tulák, skončil sám brzy v sirotčinci. Litovat ho ale nemusíte: president Masaryk, jako už to v podobných případech bývá, zvažoval udělení milosti. Byl však doslova zaražen naprostou absencí svědomí vraha. Ten tvrdil, že by je nejradši pobil všechny, mrzelo ho, že „práci nedotáhl do konce“. A taky byl zklamaný: čekal, že na místě narazí aspoň na 50 000 korun. Místo toho umlátil pět lidí kvůli půl kilu másla a 270 Kč v hotovosti.
Vražedkyně s čistým svědomím
Případ ženy – vražedkyně, je vždycky sousto pro novináře. A když se k tomu přidá ještě pár pikantností z intimního života, nevěra a svody vášní, je vystaráno. Co na tom, že Hildegarda Cecílie Haniková nevraždila. Díky mediální masáži ji čekal provaz! Hilda se „jen“ nešťastně provdala za kapitána Karla Haniku, který nemiluje společenský život, večírky a styky z honorací. A na tom všem si Hilda, a hlavně její matka, dost zakládá. Právě ta se pravděpodobně stala motorem celého spiknutí. Plán je prostý: umluvit osmnáctiletého Hildina bratrance, Jana Veselého, který ji poněkud neobratně tajně miluje, aby zabil jejího muže.
Po roce příprav se zločinný záměr podaří, ale policisté jsou rychle na správné stopě. Hildina matka, přiživující se coby andělíčkářka (potratářka), vše hodí na svou dceru! I když se Jan k činu okamžitě dozná, nestačí to. Veřejnost, masírovaná novináři, už rozhodla. V den zahájení procesu bylo v Brně akreditováno dvanáct novinářů z Prahy, redaktoři brněnských Lidových novin měli v soudní místnosti vlastní stůl. Do novin se pak dostaly nejdrobnější detaily ze soudního líčení.
TIP: Případ bosé kokainistky: Skutečná detektivka z časů prvorepublikové Prahy
Vrah a střelec dostává tři léta, matka dvacet let a Hilda Haniková trest smrti. Ten jí byl sice zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky z 31. ledna 1925 na 15 let těžkého žaláře, ale na svobodu se už nedostala. Zemřela ve vězení dříve, než mohla být podmínečně propuštěna.
