City stranou: Královské děti jako nástroje vysoké politiky
I když dnes svatbu vnímáme jako něco velmi romantického, naši předkové byli podstatně pragmatičtější
Je všeobecně známo, že ve středověku i novověku nebyly sňatky korunovaných hlav soukromou záležitostí. Královské děti většinou představovaly pouhé šachové figurky, pomocí kterých realizovali jejich korunovaní otcové nejrůznější strategické a taktické tahy, plány a dokonce i nečekané úskoky.
Spojenci i soupeři
V tomto ohledu vynikal nad jiné „Otec vlasti“ – Karel IV., který zasnuboval už nemluvňata v peřince. Ale ani to mu nestačilo, manipuloval dokonce i s dětmi ještě nenarozenými. Doufal například, že prostřednictvím vhodného sňatku usměrní Rudolfa IV. Habsburského, který byl nesmírně ctižádostivý. Proto mu přiřkl svou druhorozenou dceru Kateřinu, což mělo mladého Habsburka poněkud ujařmit. Nikdo tehdy nevěděl, že mladému rakouskému vévodovi stejně zbývá jen málo života a že zemře již v roce 1365 v pouhých šestadvaceti letech.
Vedle Karlových interakcí s Habsburky však stranou nezůstaly ani svazky s uherským králem Ludvíkem Velikým. Velký císař si zkrátka dobře uvědomoval sílu svých hlavních středoevropských partnerů, ale zároveň i soupeřů a jeho pragmatismus vedl k tomu, že s nimi uzavřel smlouvu o takzvaném dědickém nápadu mezi Lucemburky, Habsburky a Anjouovci.
Ta spatřila světlo světa v roce 1363 a neznamenala nic méně než ujednání, že Lucemburkové by se v případě, že by zůstali bez zákonitých dědiců mužského i ženského pohlaví, vzdávali všech svých zemí ve prospěch rakouských vévodů. A přirozeně také naopak. Oba rody se měly navíc zavázat, že pokud by převzaly naznačené dědictví, budou zachovávat práva i svobody obyvatel zděděných zemí. Nepřehlédněme, že Anjouovci tu stáli poněkud stranou a že se jednalo v podstatě o smlouvu či dohodu lucembursko-habsburskou.
