Císařova létající velryba (1): Německý průzkumný letoun LFG Roland C.II

Typický letoun měl v polovině roku 1914 dřevěnou kostru trupu překrytou plátěným potahem. Toto řešení sice bylo jednoduché, laciné a zaručovalo i tehdy hodně potřebnou nízkou hmotnost, jeho obrovskou nevýhodu však představovala strukturální slabost. Letouny tak zůstávaly nesmírně křehké, k jejich zkáze stačilo malé bojové poškození a mnohdy došlo i k tomu, že se během prudkých manévrů či střemhlavého letu rozpadla nebo utrhla křídla. Konstruktéři proto hledali jiné přístupy ke stavbě letadel a záhy začali promýšlet samonosný trup v podobě překližkové skořepiny. Kromě dosažení podstatně vyšší strukturální pevnosti to umožnilo vyrábět stroje nabízející daleko jemnější aerodynamiku.

Začátky společnosti LFG 

Kořeny historie typu Roland C.II, který jako jeden z prvních letounů na světě využíval princip skořepiny, sahají až do roku 1906, kdy z podnětu německého císaře Viléma II. vznikla Společnost pro studium motorových vzducholodí (Motorluftschiff-Studiengesellschaft). Ta se zabývala, jak název napovídá, především vývojem a výrobou strojů lehčích než vzduch, avšak už roku 1908 vznikla i její pobočka Luftfahrzeug-Gesellschaft alias LFG, která se zaměřila na stroje s pevnou nosnou plochou. Působila v Adlershofu a koupila patenty bratří Wrightů, díky nimž zhotovila několik desítek licenčních letadel podle amerického vzoru. Tuto praxi ale roku 1912 ukončil německý soud, který prohlásil ony patenty za neplatné, po čemž společnost LFG zkrachovala. 

Již v následujícím roce ale obnovila činnost díky investorům, mezi něž patřila i zbrojařská rodina Kruppů. Nadále působila pod názvem LFG, své produkty však nabízela pod obchodním jménem Roland, aby se předešlo záměně s letouny jiné německé společnosti LVG (Luftverkehrsgesellschaft). Firma LFG postavila ještě před válkou několik letadel, která měla operovat v německých koloniích v Africe, ale císařským vzdušným silám neprodala ani jedno.

Vynikající rozhled

Po vypuknutí války se rychle zařadila mezi německé firmy, které získaly výrobní kontrakty na dodávky strojů od jiných konstruktérů, a proto začala licenčně stavět letouny značky Albatros, konkrétně dvoumístné typy B.II a C.I. Tyto zakázky přinesly zisk, ale vedení firmy LFG mělo větší ambice, jelikož chtělo prorazit i s vlastními designy. 

Diplomovaný inženýr Tantzen, jenž pracoval jako hlavní konstruktér LFG, vytvořil koncepci zvanou Wickelrumpf, tedy něco jako „natáčený trup“. Podstata spočívala v použití překližkových pásů, které se natáčely na formu a posléze se obtočily plátnem a slepily. Prakticky se tedy jednalo o překližkovou skořepinu, byť před prostorem dvoučlenné osádky a za ním se nacházely též velké dřevěné rámy ke zpevnění trupu, a proto šlo striktně technicky o poloskořepinu.

Vedle samotné metody stavby ale nový Tantzenův design zaujal tvarem trupu, protože ten byl opravdu nezvykle robustní a vysoký; byl až tak vysoký, že se horní křídlo připojovalo přímo k němu. Chyběly tedy vzpěry a výplety, které by jinak vyplňovaly mezeru mezi trupem a křídlem, jako tomu bylo u naprosté většiny tehdejších dvouplošníků. 

Tantzenův letoun proto nabízel nejen výbornou aerodynamiku, ale též vynikající výhled vpřed a nahoru, jelikož křídlo nepřekáželo v zorném poli. Samotná křídla se vyznačovala celkem běžnou konstrukcí, protože šlo o kombinaci ocelové a dřevěné kostry s plátěným potahem. Tantzen však použil pouze dvě masivní vzpěry ve tvaru skloněného písmene I, což taktéž přispívalo k výborné aerodynamice.

Rychlý průzkumný letoun

První prototyp nového letadla se vznesl zřejmě 24. či 25. října 1915, a ačkoliv záhy utrpěl havárii kvůli poruše motoru, přitáhl nemalý zájem důstojníků vilémovského letectva. Do testů se zapojil rovněž druhý exemplář a 23. prosince 1915 získala společnost LFG smlouvu na produkci 50 letounů pod jménem Roland C.II. Písmeno C sdělovalo, že se jedná o vyzbrojený dvoumístný stroj, od něhož se v praxi žádal zejména průzkum. Tomu odpovídala také výzbroj, kterou u první dodané série představoval pohyblivý kulomet Parabellum MG 14 ovládaný pozorovatelem. 

Hotové letouny dorazily k jednotkám v březnu 1916 a záhy se ukázalo, že výrazně překonávají standardy toho, co obvykle nabízela kategorie C. Šlo především o vynikající rychlost, která se díky skvělé aerodynamice vyrovnala většině stíhaček, a proto se stroje Roland C.II mohly pouštět i do vzdušných soubojů. 

Nastala tedy dost paradoxní situace, protože nové průzkumné stroje císařského letectva působily obvykle bez stíhacího doprovodu, neboť dosahovaly větších rychlostí než německé stíhačky, jež by je jinak měly chránit. Letoun si rychle získal velkou popularitu a také rozšířenou přezdívku, která nabyla téměř povahy oficiálního jména – „Walfisch“ (Velryba).