Císařova létající velryba (2): Německý průzkumný letoun LFG Roland C.II

Přezdívka německého průzkumného letounu LFG Roland C.II – „Walfisch“ (Velryba) – vycházela z robustní, ale přesto pozoruhodně elegantní konstrukce letounu, jenž se díky svým vynikajícím parametrům začal uplatňovat i jako doprovodný stíhač.

Úvodní část: Císařova létající velryba (1): Německý průzkumný letoun LFG Roland C.II

Kromě chvály rychlosti si ale vysloužil také kritiku, protože se ukázal jako poměrně těžko ovladatelný. Potíže vznikaly i při přistání, jelikož koncepce křídel sice zlepšovala rozhled vpřed a nahoru, avšak současně se projevovala ve špatném výhledu dolů, což v kombinaci s nesnadným ovládáním způsobovalo, že méně zkušení piloti při tomto manévru často havarovali. Díky pevné konstrukci ale letouny utrpěly zpravidla jen malé škody.

V případě havárie se někdy uplatnil také další neobvyklý rys tohoto stroje – dva páry trupových bočních okének vyplněných celuloidem. Inženýři je do stroje zabudovali v zájmu dalšího zlepšení rozhledu pozorovatele, ale po havárii mohla posloužit rovněž jako únikové otvory.

Příliš pozdní úpravy

Roland C.II představoval velmi výkonný, ale na ovládání poměrně náročný letoun, jehož schopnosti mohli skutečně využít jen zkušení a kvalitní piloti císařských vzdušných sil. Na základě jejich podnětů dostal nový stroj zesílenou výzbroj, jelikož počínaje druhou sérií se montoval i pevný synchronizovaný kulomet Spandau ovládaný pilotem. Berlín pak u firmy LFG objednal ještě další čtyři série, takže celkový objem smluv činil 214 kusů. V průběhu dodávek čtvrté série se přešlo na provedení s částečně přepracovaným křídlem, které získalo označení C.IIa, přestože to se v dobových dokumentech objevuje jen vzácně.

Teprve u poslední řady se provedla výrazná změna, po níž koneckonců volali sami piloti – instalace větší svislé ocasní plochy, jež dramaticky zlepšila horizontální ovladatelnost. Ze zpětného pohledu se jeví jako hodně zajímavé, že nadaný Tantzen tento problém nedokázal odhalit již při zkouškách, neboť jeho včasným vyřešením se dala odstranit patrně největší slabina ve své době jinak povedeného letadla. Když toto řešení konečně přišlo, design typu Roland C.II už se jevil jako překonaný.

Další Tantzenovy letouny 

Sériová produkce běžela na již zmíněném berlínském předměstí Adlershof, avšak továrnu 6. září 1916 zcela zničil požár, jejž podle některých tvrzení založila britská tajná služba. Pak se výroba přestěhovala do Charlottenburgu a kontrakty obdržela také fabrika Linke-Hofmann, která dodala 52 kusů pod názvem Roland C.II(Li). Poslední sériové letouny dorazily na frontu na počátku roku 1917, přestože již v říjnu 1916 velení císařského letectva konstatovalo, že jde o zastaralou konstrukci nehodící se pro další vývoj. Tantzen však chtěl generálům dokázat, že ještě neřekl poslední slovo, protože pracoval na zdokonaleném stroji Roland C.III.

Ten zachovával základní konstrukci „dvojky“, ale místo agregátu Mercedes D.III dostal vylepšený motor stejné značky D.IV o výkonu 148 kW. Další rozdíl představoval systém vzpěr, jelikož „trojka“ obdržela dvě dvojice párových vzpěr, což mělo zlepšit postranní rozhled. Patrně šlo o slibnou evoluci, ale jediný prototyp shořel v Adlershofu a ve vývoji této konstrukce už se nepokračovalo. Požár přerušil též rozbíhající se sériovou výrobu dalšího stroje, který demonstroval kvalitu Tantzenova přístupu, a to jednomístné stíhačky Roland D.I. V podstatě šlo o jednomístný derivát „Velryby“, jenž nesl dva pevné kulomety a používal konvenční vzpěry mezi křídly.

Následuje Žralok

Po přesunu výroby do Charlottenburgu už produkce tohoto stroje nepokračovala, ale počátkem roku 1917 se rozběhly dodávky zdokonalených stíhaček Roland D.II, které obdržely přezdívku „Haifisch“ (Žralok). Podobně jako dvoumístné letouny Roland C.II se vyznačovaly vysokou rychlostí, avšak rovněž složitým řízením, a proto si v konkurenci nových stíhaček firem Albatros a Fokker nezískaly u německých pilotů velkou oblibu. Z hlediska výkonů již překonané letouny Roland C.II operovaly nad frontou až do léta 1917 a jako cvičné sloužily až do konce války. Do dnešních dnů se bohužel nedochoval ani jediný exemplář elegantní a pokrokové „Velryby“.