Cílová stanice Brixen: Jak se žilo Karlu Havlíčku Borovskému v rakouském exilu?

Když se roku 1844 vrátil Karel Havlíček Borovský z Ruska, namísto vysněné dráhy spisovatele nastoupil jako redaktor do Pražských novin. Již tehdy zaznamenal první obtíže s cenzurou. O dva roky později si založil vlastní deník Národní noviny, jehož existence ale netrvala dlouho. Po likvidaci takzvaného májového spiknutí, připravovaného kroužkem mladých radikálů, byl v roce 1849 preventivně zastaven. V lednu 1850 vyšly Národní noviny naposled a Havlíček se i s rodinou uchýlil do Kutné Hory.

Před kutnohorskou porotou

Právě zde našel základnu pro vydávání nového listu nazvaného Slovan, jímž odstartoval poslední a nejdramatičtější fázi své novinářské činnosti. Na jeho stranách se zaměřil především na kritiku vídeňského absolutismu a boj s duchovní oporou režimu, ale zároveň nešetřil ani ty, kteří se z obav před problémy přidali na stranu reakce. Postihy na sebe nenechaly dlouho čekat. Havlíček nakonec v srpnu 1851 raději Slovana sám zastavil. Poté se odebral společně s manželkou Julií a dcerou Zdenkou do ústraní k matce do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Právě sem mu byla doručena obžaloba za dva články uveřejněné ve Slovanu.

Líčení se konalo 12. listopadu v Kutné Hoře, kam Havlíček přijel v doprovodu svého obhájce Josefa Friče, otce známého revolucionáře. Soud s Havlíčkem se stal velkou událostí. Jeho závěrečná obhajoba byla tak bravurní, že se všichni porotci shodli jednomyslně na verdiktu: nevinen. Havlíček si uvědomoval toto ponížení a očekával, že se mu za to dostane patřičné „odměny“.

Cesta do neznáma

16. prosince 1851 po druhé hodině ranní se vydali pražský policejní komisař Franz Dedera, brodský okresní hejtman baron Ferdinand Voith, dva četníci a strážmistr Švejda do domu Havlíčkových. Hned jak byli vpuštěni, hnal se Dedera k posteli bývalého redaktora Slovana. Rozespalému muži oznámil, že bude odvezen na místo nuceného pobytu, které mu prozradí teprve za českými hranicemi. Příkaz k deportaci nepohodlného novináře podepsal sám císař František Josef I. 

Na sbalení nejnutnějších věcí a rozloučení s rodinou měl šokovaný Havlíček pouze dvě hodiny. Deportace jej překvapila, protože se domníval, že k takovému jednání nemá vláda právo, ani důvod – byl rozhodnut zanechat žurnalistiky a věnovat se literatuře, historii a zemědělskému podnikání. Ovšem na odpor či útěk nepomyslel, zvlášť po výstraze, že bude proti němu v případě nutnosti použito násilí. Na četnické stanici už byl připraven zvláštní poštovní dostavník číslo 536, jenž se s eskortovaným českým buřičem vydal v půl páté ráno po vídeňské silnici. Nutno podotknout, že u veřejnosti deportace oblíbeného redaktora nedoznala valných reakcí. 

Život v tyrolském údolí

Po šesti dnech putování dorazil Havlíček do cíle, do jihotyrolského Brixenu. Komisař Dedera tamním úřadům zdůraznil jeho politickou nebezpečnost a nařídil kontrolu korespondence. Borovský byl internován s nárokem na svobodný pohyb, ovšem pouze ve městě a jeho blízkém okolí. Nikdo mu již nesdělil, jak dlouho má jeho vyhnanství trvat. 

Po příjezdu byl Havlíček ubytován v hostinci U Slona (Zum Elefanten). Protože však hrozilo, že se společensky založený vyhnanec sblíží s místními štamgasty, byl po měsíci přestěhován do podnájmu. Tehdy mu byla vyměřena částka na obživu ve výši 400 zlatých ročně. Uvedená suma Havlíčka rozhořčila, stěží by s ní vystačil, kdyby za ním přijela ještě Julie se Zdenkou. Známému si stěžoval, že s takovou bude muset na nezákonný čin vlády doplácet ještě nejméně 600 zlatých. Pro srovnání uveďme, že univerzitní profesor v Čechách pobíral 1 400, okresní hejtman 1 200, farář 300 až 400 a dělník v továrně 100 až 200 zlatých ročně. 

Materiální situace, nejistota, jak dlouho jej vláda bude v Brixenu držet, a chmurné vyhlídky představovaly pro internovaného žurnalistu velkou psychickou zátěž. Pobyt byl navíc značně jednotvárný a jediný styk s jemu blízkým světem představovala korespondence. Cizí prostředí neprospívalo ani tvůrčí práci, Havlíčkovi chyběla duševní pohoda.

Okřál teprve s příjezdem své rodiny v květnu 1852. S pobytem Julie a Zdenky navýšily úřady roční příspěvek na 500 zlatých a Havlíčkovi si pronajali domek na Kachleraustrasse, který patřil k hostinci U Slona. Bratru Františkovi o něm Karel nadšeně psal: „Domeček stojí na všechny čtyři strany svobodný, můj pokoj největší má tři okna na všechny strany a vyhlídku, která by stála za tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu jako zde jistě jsi ani neviděl. (…) Jest již vidět, že zde budou Julie i Zdenka sesíleny a uzdraveny, neboť v horách jest povětří zdravé, čerstvé a tužící.“ Toho roku zkazily rodinné štěstí jen dvě domovní prohlídky.

Nekonečný boj

Nicméně Havlíček nezahálel, dokončil Tyrolské elegie a měl před sebou ještě dvě velké skladby: Král Lávra a Křest svatého Vladimíra (tuto látku měl rozpracovanou již déle). Zatímco se mohl věnovat svému psaní, Julie to měla s vyžitím složitější, zvlášť v zimních měsících: „(…) jsme hůř než poustevníci ve svém domečku, praví vyhnanci. Skoro ani člověka nevidíme krom holky, která k nám denně třikrát přichází a po odbyté práci zas odejde. Já nyní pilně pracuju a nemám tak dlouhou chvíli, hůř je Julii, a kdyby nám Zdenka svým žvatláním radosti nezpůsobila, měli bychom jich málo.“ 

Jelikož v prosinci uplynul rok od Havlíčkovy deportace, rozhodl se podniknout kroky k návratu do vlasti. Dne 3. března 1854 podal žádost o propuštění nejvyššímu policejnímu úřadu do Vídně. Odpověď však byla záporná: „Vaší žádosti o zrušení konfinování a dovolení návratu do vaší vlasti nelze sice tentokrát vyhovět, (ale) vezme (se na ni) zřetel, jakmile to dovolí veřejné ohledy.“

Marné naděje na udělení amnestie vkládal Borovský i do svatby císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Přinesla osvobození pouze odsouzeným za skutečně protistátní činnost – urážku Veličenstva, rušení veřejného pokoje a dokonce i velezradu. Jemu ne.

V zimě se navíc ozvalo Juliino podlomené zdraví. Jelikož se však během jara a léta zdánlivě upevnilo, vypravil ji se Zdenkou 30. září zpět do Čech. Doufal, že „Julie touto novou změnou povětrnosti již dokonce se zas uzdraví“, protože „jí nyní již mnoho nechybí“. Manželé se rozloučili a těšili se, že se příští rok shledají doma. K tomu jim měl napomoci švagr František Jaroš, který se vydal s Havlíčkovou vlastnoručně sepsanou žádostí o propuštění do Vídně.

Na základě Jarošových doporučení se poté Karel obrátil na šéfa nejvyššího policejního úřadu. Ve svém dopise mimo jiné uvedl, že se už žurnalistice věnovat nehodlá a omezí se na průmyslovou činnost. Žádost byla konečně vyslyšena a 27. dubna 1855 dostal Havlíček povolení k návratu domů s podmínkou, že se usadí v Německém Brodě. Před propuštěním musel podepsat protokolární závazek, že se zříká veškeré politické činnosti v tisku. Podepsal a 6. května opustil Brixen. Radostné časy ho ale doma nečekaly.