Chýše svaté rodiny: Loretánské kaple představují kopie domu Panny Marie

Loretánské kaple (zkráceně označované jako lorety) již svým názvem odkazují na místo, kde se nachází jejich předobraz. Svatá chýše (italsky Santa Casa), jejíž kopie vznikaly zejména v 17. a 18. století, stojí uprostřed monumentální baziliky ve městě Loreto ve středoitalské provincii Ancona.

Černá Madona

Svatá chýše představuje obydlí Panny Marie, kde údajně došlo k setkání Ježíšovy matky s archandělem Gabrielem (Zvěstování Panny Marie) a kde Kristus později vyrůstal. Podle legendy se stavba nacházela původně v Nazaretě, odkud však byla na konci 13. století podivuhodně přemístěna. Nejprve ji prý andělé v roce 1291 přenesli do Dalmácie, o tři roky později se stavení dostalo přes Jaderské moře do lesíka nedaleko italského města Ancona, třetí zastávku mělo u města Recanati, až se nadobro usadilo na svém dnešním místě, v Loretu.

Existuje však i jiná, méně senzační verze příběhu cesty Svaté chýše do Itálie. Podle ní nechal kameny z domu Svaté rodiny přenést epirský panovník Nikeforos I. jako svatební dar ke sňatku své dcery Thamar s tarentským princem Filipem I.

Výše zmíněná legenda o zázračné translaci příbytku Panny Marie si hned ve 14. století získala velkou popularitu a z Loreta se zakrátko stalo hojně navštěvované poutní místo. Jeho proslulost nadto umocnila údajně nevysvětlitelná uzdravení a další tradované zázraky. Pozornost věřících však v Loretu nepoutala výlučně samotná kaple, nýbrž také zde vystavené zpodobnění Černé Matky Boží. Zajímavostí je, že předmětem kultu byla nejprve ikona, kterou teprve na počátku 16. století nahradila soška ze dřeva. Tmavá barva pleti Panny Marie Loretánské bývá tradičně spojována s pasáží „Černá jsem, a přece půvabná“ ze starozákonní Písně písní. Podle praktičtějšího vysvětlení však ikona (a později i soška) zčernala od lamp a olejových svící, které uvnitř kaple bez ustání hořely.

Vzorem pro všechny

Dnešní vzhled Svaté chýši v Loretu vtiskl architekt Donato Bramante, který v roce 1509 zapouzdřil do té doby prostou stavbu do bohatě zdobeného mramorového kvádru. Svatyni v této podobě se pak pokoušeli napodobit umělci takřka ve všech katolických zemích Evropy. Obal loretánského domku zdobí reliéfy ze života Panny Marie (s důrazem na Kristovo dětství), přičemž jednotlivá pole jsou od sebe oddělena výklenky se sochami starozákonních proroků a pohanských věštkyň (Sibyl), předpovídajících příchod a působení Ježíše (se zvýrazněným vztahem k Panně Marii). Čelní stěnu má podle originálu narušovat výlučně jedno malé okno, zatímco podélné stěny mají z každé strany nabízet dva vchody.

Interiér loretánských kaplí je podle zvyklosti členěn do dvou nestejně velkých prostor, které odděluje dřevěná oltářní stěna, za níž má být k vidění kultovní socha Černé Madony. Dále měl návštěvník lorety v interiéru spatřit fragmenty maleb, jež zobrazují Pannu Marii.

Tímto způsobem měla být mimo jiné připomenuta legenda, podle níž loretánský domek poškodil blesk (zatímco podle jiné verze střelný prach z votivní svíce), avšak místa, kde byla zobrazena Panna Marie, zůstala zázračně nedotčena. Kvůli větší autenticitě dokonce někteří budovatelé loretánských kaplí přistoupili (nejen u nás) k vytvoření umělé trhliny ve stěně či záměrnému uvolnění některých cihel.

V Čechách příkladem

Silný impuls ke stavbě loretánských kaplí, jež posilovaly mariánský kult, přinesla éra po bitvě na Bílé hoře. Ve středních Čechách měla význačnou úlohu loretánská kaple v Hájku u Unhoště, vystavěná na přání Floriana Jetřicha Žďárského ze Žďáru (1598–1653), který italské Loreto sám navštívil. Podle tradování hrabě na počátku 20. let 17. století učinil slib, že pokud se mu narodí vytoužený dědic, pak na svém panství postaví mariánskou svatyni. Přání se aristokratovi později skutečně splnilo, pročež byla v letech 1623–1625 zbudována loretánská kaple, jedna z nejstarších v českých zemích. 

Hájecká loreta se těšila již od počátku mimořádné přízni poutníků a hned roku 1630 byla přestavěna. O kapli se zprvu staral poustevník, později zde byl založen klášter františkánů, kteří měli o vyhledávané poutní místo pečovat. Ve 20. letech 18. století prý Hájek navštěvovalo stěží uvěřitelných 60 tisíc poutníků ročně. Ve stejném období pak vznikla i poutní cesta z Prahy do Hájku, kterou lemovalo celkem 20 rozměrných výklenkových kaplí.