Christianizace českých zemí: Proč musel kníže Bořivoj uprchnout z Čech?

Česká knížata v první polovině 9. století nevyznávala křesťanství, jako tomu bylo v případě moravských vládců a nadále se klaněla pohanským modlám. Nová víra pronikala do našich končin jen velmi pozvolna. Fuldské anály uvádějí, že 13. ledna 845 dorazilo do Řezna 14 českých knížat, aby přijalo křesťanské náboženství. Doposud se však nenašly žádné stopy po odezvě toho činu. Pokřtění předáci by pro potřeby své nové víry měli stavět kostely. Avšak archeologové žádné pozůstatky po kostelech z prvních dvou třetin 9. století neznají. 

Krátká epizoda

Podle historika Dušana Třeštíka se ze strany českých elit jednalo čistě o politický tah. Přijetí křtu mělo zabránit očekávané válce s východofranským králem Ludvíkem II. Němcem (vládl 843–876) a upevnit mírové vztahy s jeho říší. Když však Ludvík v srpnu 846 vytáhl proti Moravanům, postavili se Čechové se vší rozhodností znovu proti němu a východofranské vojsko zaplatilo za násilný přechod přes české území velmi těžkými ztrátami. O křesťanství tak nemohla již být ani řeč a přijetí křtu tak zůstalo pouhou 19měsíční epizodou, která vedla jen k utvrzení odporu proti nové víře.

První skutečný krok ke christianizaci českých zemí tak učinil až kníže Bořivoj. Fuldské anály k roku 872 o něm hovoří jako o jednom z mnoha knížat Čechů. V průběhu 70. let se však jeho postavení změnilo. Přemyslovec se patrně opíral o úzkou spolupráci s moravským knížetem Svatoplukem (vládl 871–894), která mohla být podle některých indicií podpořena i příbuzenskou vazbou. Bořivoj tak dokázal během několika málo let výrazně upevnit svou pozici a v době přijetí křesťanské víry již vystupoval jako český panovník nebo jako ten, kdo si podobný titul alespoň nárokuje. 

Proč jíš na zemi?

Kristiánova legenda spolu s cyrilometodějskými legendami českého původu popisují křest Přemyslovce následovně: „… až nakonec vláda nad tou zemí (Čechy)připadla jednomu z rodu těchto knížat Bořivojovi… Navštívil tento jednoho času v nějaké záležitosti své a svého lidu sobě svěřeného svého knížete nebo krále Svatopluka na Moravě a byl od něho laskavě přijat a pozván společně s ostatními na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů na podlahu. A tu prý řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty muž tak vynikající, a nestydíš se, žeš vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti?“

Bořivoj pak řekl: „V jaké nebezpečí bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské?“ Metoděj mu odpověděl: „Staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků…“

Po poučení o víře se kníže s celou družinou vrhl biskupovi k nohám a snažně jej prosil, aby mohl bez prodlení přijmout křest. „Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry… obrodil je přeposvátným pramenem křtu. A když ho ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha.“

Riskantní krok

Historka o knížeti vykázaném od stolu mezi pasáky sviní však není příliš uvěřitelná. O svém křtu Bořivoj nerozhodl sám a nedal se ani přesvědčit Metodějem o jeho výhodách. Rozhodl o něm Svatopluk, který k sobě připoutal Přemyslovcem zvláštním svazkem věrnosti. Přijetí křesťanství jako prostředek uzavření spojenectví patřil v 9. století k velmi rozšířené politické praxi, a to jak v západní francké říši, tak ve východní Byzanci. 

Bořivoj se jistě neodhodlal ke křtu proto, aby nemusel při návštěvách moravského panovníka sedět na zemi, ale proto, aby s ním mohl jednat v zásadě na stejné úrovni, ovšem se zachováním vztahu nadřazenosti a podřízenosti. Ještě nevyhnutelněji platit tento požadavek, pokud chtěl kníže vystupovat jako suverénní reprezentant své země vůči východofranským panovníkům. V tomto ohledu tedy Kristiánova legenda odpovídá skutečnosti. 

Přemyslovec přijetím křtu tak dosáhl zpevnění vlastního postavení, zatímco Svatopluk získal v českých končinách partnera, který dokázal zajistit správu země v jeho prospěch. Jednalo se o snazší řešení, než usilovat o přímou vládu v Čechách, ta předpokládala cestu mnohem náročnější a to jak administrativně, tak po stránce lidských zdrojů. 

Po návratu do vlasti si pokřtěný kníže počínal obezřetně. První kostel, zasvěcený svatému Klimentu, nepostavil v Praze, ale na Levém Hradci u Prahy a usadil tam kněze Kaicha, kterého s ním poslal Metoděj. Volba místa pro první kostel a skutečnost, že s Bořivojem byl do Čech vyslán pouze jeden církevní hodnostář, naznačuje, že Přemyslovec považoval přijetí křtu za dosti riskantní krok. Necítil se dostatečně silný, aby vyvolal rozhodující konfrontaci, při které by spojil christianizaci země s prosazováním silnějších monarchistických struktur raně středověkého státu.

Tento fakt si dobře uvědomovali také čeští předáci. Nehodlali čekat, až si Bořivoj vytvoří zázemí k dalšímu kroku, kterým by dál omezoval jejich vliv a vyvolali povstání, protože kníže „… opouští otcovské mravy a přijímá nový a neslýchaný křesťanský zákon svatosti.“

Meče pod plášti

Přemyslovcovi se nepodařilo vzpouru potlačit a musel se uchýlit na Moravu pod ochranu Svatopluka. V Čechách mezi tím vítězné povstání postavilo do čela země nového knížete, jakéhosi Strojmíra, který žil v té době jako vyhnanec v Bavorsku. Strojimír pocházel pravděpodobně z rodu Přemyslovců a mohl tak uplatnit legitimní nárok na postavení českého panovníka. On nebo jeho otec byl pravděpodobně poražen v některém z nástupnických sporů a odešel do vyhnanství. Podle legend tam prý nově dosazený vladař pobýval tak dlouho, že zapomněl mluvit svou rodnou řečí. To vzbudilo nespokojenost těch, kteří jej povolali na knížecí stolec, neboť se s novým panovníkem nedokázali domluvit.

Bořivojově straně se tak podařilo díky nespokojenosti se Strojmírovou vládou vyvolat novou konfrontaci a Čechy se ocitly na pokraji občanské války. Znepřátelené frakce se ve vypjaté situaci rozhodly vyjednávat. Dohodly se, že vyjdou z Prahy a sejdou se na poli sněmovním, tam mělo zasednout shromáždění, které by volbou rozhodlo, zda bude vládnout ten či onen kníže.

Během tohoto jednání musel ovšem panovat mír a jeho účastníci nesměli být ozbrojeni. Strojmírovi straníci však hodlali příměří porušit a tajně přišli s ukrytými zbraněmi. Domluvili se, že jeden z nich zavolá Proměňme se a po těchto slovech vytáhnou zbraně a pobijí Bořivojovi stoupence. Ti se však o lsti včas dozvěděli a rovněž byli tajně ozbrojeni. Při zvolání smluveného hesla, tak obě strany tasili meče, přičemž Bořivojovi přívrženci dokázali využít momentu překvapení a zahnali nepřátele na útěk. Strojimír tak opět uprchl do ciziny a vyhnaný Přemyslovec byl povolán nazpět. Hned po svém příjezdu splnil slib, který dal, když ještě pobýval na Moravě, totiž že navrátí-li se do Čech, vystaví kostel ke cti Panny Marie. Tento kostel vznikl v Praze.

Bořivoj zemřel roku 889 či počátkem roku 890. Úmrtí teprve 36letého knížete přišlo zřejmě náhle a neočekávaně, protože Svatopluk neměl připraveného nástupce, který by převzal Přemyslovcovu roli představitele moravských zájmů a hegemonie v Čechách. Bořivojův nejstarší syn Spytihněv měl asi 13–14 let a na tak složitou politickou hru byl ještě příliš mlád. Moravskému vládci tedy nezbývalo nic jiného než usednout na knížecí stolec sám. Čechy se tak staly součástí Velké Moravy a její osudy se zdály být rozhodnuty.

TIP: Ve stínu mocných: Jaký byl vztah Čech k Velkomoravské a Francké říši?

Jenže Svatopluk zakrátko následoval Bořivoje na onen svět. Po jeho smrti roku 894 vypukla na Moravě vleklá nástupnická krize a nový český panovník Spytihněv (vládl 894–915) začal hledat podporu u východofranského krále Arnulfa Korutanského (vládl 887–899). K roku 895 je uváděn jako přední z českých knížat, která se v Řezně podrobila sousednímu vladaři.