Champollionův naplněný sen: Kterak geniální Francouz rozluštil hieroglyfy

V době, kdy ostatní kluci prováděli lumpárny, on četl díla řeckých historiků v originále. Když se pak mladíci jeho věku honili za ženskými sukněmi, ovládal už deset jazyků. V pouhých devatenácti letech se stal profesorem starověkých dějin. A nic z toho, jako by mu nestačilo!

O čem snil mladý Jean François Champollion? O ničem menším, než že nechá promluvit staré Egypťany. Vždyť jejich dílům se obdivoval celý svět. Jenže k čemu byly všechny ty ruiny dávných staveb, nádherné malby a zdobené sarkofágy, když nikdo nedovedl říci, jaký význam mají tisíce nápisů, které po sobě lidé z dob faraonů zanechali?

Osudová návštěva

Desetiletému Champollionovi svítí oči, když si prohlíží egyptologickou sbírku proslulého francouzského fyzika Jeana Baptisty Fouriera. Jeho největší zájem vzbudí kopie Rosettské desky. Tu našli v roce 1799 Napoleonovi vojáci v Egyptě poblíž města Rosetta a skvějí se na ní nápisy hned ve třech druzích písma: ve starořečtině, v hieroglyfech a v neznámé abecedě. „Ví někdo, co je zde napsáno?“ zeptá se chlapec známého učence a ukazuje přitom na obrázkové znaky. Fourier vrtí hlavou: „Ne, nikomu se to ještě nepodařilo přečíst.“„Ale já to přečtu, Za několik let to dokážu. Až budu veliký!“ slibuje zapáleně chlapec.

Fourier by ho možná za jiných okolností odbyl jako naivního snílka, ale Champollionovi věří. Vždyť tento hoch se v pouhých pěti letech sám naučil číst a nyní již ovládá latinu, řečtinu, a dokonce se začal učit hebrejsky. Přitom se narodil jako páté dítě chudého knihkupce v malém městečku Figeac. Jaké štěstí, že nadaný žák má tak chápajícího bratra. Nebýt o dvanáct let staršího Jacquea Josepha, Jean François by nejspíš nikdy nemohl studovat na lyceu v Grenoblu. S podporou staršího sourozence třeba nadějný student jednou doopravdy rozluští egyptské hieroglyfy.

Bratrská láska

Jacques-Joseph s obavami sleduje svého mladšího bratra. Dlouho do noci horečně studuje. Učí se syrsky, chaldejsky, arabsky a koptsky. K tomu čte díla starověkých historiků Hérodota a Strabóna. To vše mu má pomoci rozluštit hieroglyfy. Pro své sny zapomíná na okolní svět. „Měl bys více spát, Jeane!“ napomíná přespříliš horlivého studenta jeho starší sourozenec. Jenže malý génius o tom nechce ani slyšet. Prochází stohy literatury. Copak nikdo z učenců žijících před Kristem nevěděl nic o významu egyptského písma?

O písmu se toho ze starověkých spisů Champollion mnoho nedozvěděl, zato už má představu o podobě egyptské říše. V pouhých sedmnácti letech tak uspořádá na toto téma přednášku, kterou naprosto ohromí ty nejvzdělanější akademiky. Dosáhne dokonce takového věhlasu, že se už v devatenácti stane profesorem starověkých studií. A bádá dál. Může si to dovolit. Jeho milující bratr ho totiž nejen finančně podporuje, ale navíc zařídí, že nemusí nastoupit do vojenského výcviku.

Mladý jazykovědec mezitím neustále trne, že ho někdo předběhne. Jako blesk z čistého nebe ho zasáhne, když jednou ve výloze knihkupectví zahlédne práci renomovaného francouzského archeologa Alexandra Lenoira Nové vysvětlení hieroglyfů. Ach ne, copak přijde celé jeho úsilí vniveč? Champollion v hrůze bere do ruky knihu, ale sotva se do ní začte, začne se smát tak hlasitě, až si ostatní pomyslí, že definitivně zešílel. Vážený vědec tu totiž hájí hypotézu, že obrázky se mají číst podle toho, co představují, tedy symbol ruky znamená jednoduše ruku atd. Takový nesmysl!

Větší nebezpečí představuje pro Champolliona britský jazykovědec Thomas Young. Ten například správně vytuší, že druhé písmo na Rosettské desce, nyní známé jako démotické, je zjednodušenou formou hieroglyfů. Youngovy úspěchy francouzského badatele zneklidňují. Bohužel se nemůže soustředit pouze na svou práci. Jeho bratr totiž patří k nejpřednějším Napoleonovým stoupencům, a když je císař roku 1815 definitivně poražen u Waterloo, oba sourozenci se ocitnou v nemilosti. Na osmnáct měsíců musejí opustit Grenoble, a když jim úřady milostivě umožní návrat, starší Champollion přijde o svůj profesorský post a dále smí vykonávat pouze povolání knihovníka. Jeho mladší bratr zase marně usiluje o vydání svého koptského slovníku.

Náhle osvícení

Jean François Champollion si znovu a znovu pročítá řecký text Rosettské desky, v němž memfidští kněží děkují egyptskému faraonovi Ptolemaiovi V. za jeho dobrodiní. Vtom ho něco napadne: Nemohlo by se jméno panovníka skrývat ve zvláštním rámečku, takzvané kartuši, mezi hieroglyfy? Zkouší dosadit řecká písmena jména Ptolemaios do zarámovaného textu a zdá se, že to sedí! Tento objev učiní před ním již Young, a tak dodnes není jasné, zda Champollion čerpal z jeho práce, nebo nezávisle na ní přišel na stejnou věc.

Učenec se s nadšením vrhá na objevování další kartuší a čte ostatní jména panovníků. Při luštění textů mu pomáhá koptština, o níž správně usoudí, že se jedná o jazyk příbuzný staré egyptštině. Když pak v nápisu z chrámu Abú Simbel rozpozná jméno faraona Ramesse, s výkřikem „Mám to!“ vyběhne z bytu. Vtrhne ke svému bratrovi, vychrlí na něj svůj objev a vzápětí se v mdlobách skácí k zemi.

Roku 1822 představí mladý jazykovědec překvapenému vědeckému světu první překlady hieroglyfů. Svého úspěchu dosáhl i přesto, že rok před tím byl křivě obviněn z vlastizrady, a i když ho nakonec soud zprostil obžaloby, přišel o zaměstnání. Zdá se, že génius konečně dosáhl svého cíle.

První a poslední návštěva

Do Egypta, jehož kultuře zasvětil bezmála celý život, se Champollion podívá až v roce 1828. Tehdy konečně na vlastní oči spatří památky, které znal jen z maleb a náčrtků. Při své cestě zažije četná dobrodružství, například při jedné z plaveb po Nilu se v jejich člunu objeví díra a hrozí, že celé plavidlo se potopí. Takovou koupel by přitom nemuseli přežít - vždyť v řece číhají nebezpeční krokodýli. Nakonec však slavného vědce nezahubí predátor, ale jeho zdraví, které těžce podlomí egyptské podnebí.

TIP: Nově objevený „bilboard“ ze starého Egypta může přepsat historii hieroglyfů

Jazykovědec se o rok později ještě stihne vrátit do rodné Francie, kde i přes svůj zhoršující se zdravotní stav pracuje na zápiscích ze své cesty do země faraonů. V pouhých dvaačtyřiceti letech ho však raní mrtvice…

Svět přišel o jednoho z největších učenců všech dob! Křehké tělo francouzského génia již zřejmě nedokázalo dál snášet vypětí, jemuž ho neustále vystavoval.