Cesty arménského hedvábí: Na pozadí výnosného obchodu stála perská diplomacie

Historické hranice Arménie se v dějinách často měnily. Dlouhotrvající války, ve kterých si sousední mocnosti dělily její původní území, a s nimi spojená politická i ekonomická nejistota místní obyvatelstvo po staletí vyháněly do ciziny. Tato emigrace se zintenzivnila na přelomu 16. a 17. století, kde se Arméni uchylovali zejména pod ochranu dvou soupeřících velmocí, Osmanské říše a safíjovské Persie. Součástí této emigrační vlny bylo i takzvané Velké vyhnání, tedy nucené přesídlení nařízené perským šáhem Abbásem I. ( 1587–1629).

Velký transfer

Během osmansko-perské války v letech 1603 až 1618 se šáh Abbás obával, že nebude dlouhodobě schopen udržet území východní Arménie hraničící s Osmanskou říší, které na svém protivníkovi Ahmedovi I. ( 1603–1617) nedávno dobyl. Uchýlil se proto k taktice spálené země, jejíž podstatou v tomto případě bylo nucené přesídlení místních obyvatel na území Persie. Přibližně 250–300 tisíc Arménů bylo mezi lety 1604 a 1620 nuceno opustit svou vlast a odstěhovat se na jih. Přesun probíhal za mimořádně brutálních okolností: tisíce osob se utopily při přechodu řeky Araks nebo zahynuly při vyčerpávající cestě perským vnitrozemím.

Výsledkem byl ale vznik arménských komunit na území Persie, z nichž tu nejvýznamnější představovala Nová Džulfa (arménsky Nor Džugha), nalézající se v sousedství šáhova hlavního města Isfahánu. Sem byli přesídleni Arméni z města Džulfa ležícího v dnešním Ázerbájdžánu, přibližně 40 kilometrů jihovýchodně od Nachičevanu. Arménští usedlíci potřebovali do tří let splatit velké sumy peněz, jinak by komunita musela přijmout islám nebo dát šáhovi do služeb své potomky.

Boj o dominanci

Zpočátku krutý šáhův přístup se postupně měnil. Perský panovník se rozhodl využít své poddané ke zprostředkování obchodu mezi východem a západem. Proto obdařil Novou Džulfu četnými ekonomickými výsadami. Mezi hlavní perské vývozní artikly tehdy patřilo surové hedvábí, po němž stoupala poptávka i v souvislosti s rozvojem hedvábnického průmyslu v Evropě. Protože Persie patřila mezi hlavní dodavatele této komodity, prohlásil šáh Abbás celý obchodní proces na domácí půdě za státní monopol.

Perské hedvábí bylo stejně kvalitní, a přitom levnější než obdobné produkty z Osmanské říše, takže obě země si navzájem konkurovaly. Nevýhodou Persie byla horší dostupnost pro evropské obchodníky, kteří do země přijížděli jen příležitostně. Šáhovi poddaní navíc cesty do zahraničí podnikali minimálně, protože muslimští kupci nebyli v Evropě příliš vítáni a mezi perskými a tureckými obchodníky stála bariéra oddělující šíity a sunnity. Šáhova privilegia tak učinila z křesťanských Arménů v Persii prominentní skupinu.

Abbásovým cílem bylo rovněž prohloubit politické a ekonomické vazby s evropskými státy. Vedly jej k tomu dva důvody. Věděl, že jeho říše je sama o sobě příliš slabá, než aby dokázala porazit Osmanské Turky. Intenzivně tedy hledal spojence a evropské mocnosti v tomto ohledu představovaly přirozenou volbu. Druhým důvodem byla šáhova snaha přeorientovat suchozemské karavanní stezky procházející severní částí země, kde obchod ovlivňovaly osmansko-perské války, celní bariéry a nepřátelství místních správců provincií, směrem na jih k Perskému zálivu, který se měl stát hlavním tržištěm celého regionu. Uštědřil by tak navíc ekonomickou ránu Osmanům tím, že by je připravil o zisky z cla uvaleného na perské zboží.

Karavanou přes Levantu

Ve snaze navázat přátelské vztahy s evropskými státy přijímala safíjovská vláda řadu evropských diplomatů a sama směrovala svá poselstva do Evropy, kde hledala spojence proti Osmanské říši a jejímu vazalovi v podobě Krymského chanátu. Od roku 1599 vyslal šáh řadu misí k ruskému carovi, římskému císaři, benátskému dóžeti a králům Francie, Španělska a Polska s nabídkou vojenské aliance proti Osmanům. Během těchto rozhovorů využíval Armény z Nové Džulfy k plnění zahraničněpolitických úkolů, které současně umožňovaly uzavírat s evropskými partnery nové obchodní smlouvy. 

V roce 1607 tak džulfský obchodník Chodža Šioš vedl jednání s benátským dóžetem a další z bohatých Arménů blízkých perskému dvoru, Chodža Safar byl poslán do Španělska, aby uzavřel obchodní dohodu umožňující vývoz perského hedvábí přes Perský záliv. Safar byl nakonec přijat na španělském královském dvoře a u papeže, sešel se také s italskými zástupci karmelitánského řádu, velkovévodou toskánským i benátským dóžetem. Šáh Abbás navíc jmenoval část džulfských kupců stálými zástupci u evropských vlád, což mu umožňovalo i nadále jednat jejich prostřednictvím.

Abbásův pokus posunout obchod jeho říše se západem mimo stezky procházející přes osmanská teritoria navzdory vynaloženému úsilí neuspěl, neboť východní Středomoří a Levanta zůstaly i v 17. století hlavními trasami mezi Persií a Evropou. Karavanní obchod však z velké části ovládli právě obchodníci z Nové Džulfy. Ti navázali obchodní spojení s Evropany v Halebu (dnešní Aleppo v Sýrii), Alexandrettě (Iskenderun, Turecko), Smyrně (Izmir), Cařihradu, Tripolisu a dalších městech. Vznikly zde komunity arménských obchodníků, které se staraly o zprostředkování nových kontaktů. Právě v těchto osmanských centrech se s nimi setkávali evropští nákupčí hedvábí, a to ponejvíce z Francie, Nizozemska a Benátek. 

Expanze do Evropy

Významné kolonie ale arménští obchodníci vytvářeli i na evropském kontinentu. Například právě v Benátkách vznikla kolonie východních kupců, která v druhé polovině 17. století čítala asi 2 500 osob. Není tedy divu, že jedna z benátských ulic tehdy dostala název Džulfa. Přítomnost Arménů je v druhé polovině 17. století doložena i v řadě dalších italských měst, například v Janově, Livornu, Lucce, Piacenze, Anconě, Bologni, Římě, Florencii či Pise. V Janově se arménští obchodníci podíleli na pokusu o vznik místní východoindické společnosti, která měla zprostředkovat obchod s Indií a Persií.

Dobové prameny informují i o arménských obchodnících ve Francii. Monarchie dovážela množství surového hedvábí pro svůj vlastní zpracovatelský průmysl. Vstupní bránu do západní Evropy v tomto ohledu představoval přístav Marseille, odkud bylo hedvábí distribuováno do manufaktur a reexportováno do okolních zemí. Postavení Arménů v tomto městě bylo natolik silné a konkurenční pro domácí obchodníky, že 10. prosince 1622 tamější autority vydaly zvláštní rozkaz zakazující kapitánům francouzských lodí přepravovat zboží arménských kupců. Podobná opatření později přijal také parlament v Provence a autority v Toulonu, jenže král Ludvík XIII. a kardinál Richelieu, kteří sledovali celostátní zájem, vydali naopak 23. listopadu 1623 edikt umožňující arménským obchodníkům volný přístup do Marseille. Četné návštěvy arménských obchodníků jsou doloženy také ve Španělsku, Anglii, Nizozemsku, Německu, střední Evropě a ve Skandinávii.

Na sklonku Abbásovy vlády se šáhův poměr vůči Arménům změnil, takže mnozí z nich museli konvertovat k islámu. Safí I. ( 1629–1642), který nastoupil na trůn po Abbásově smrti, však navázal na tolerantní a protekcionistickou politiku svého děda a arménským obchodníkům z Nové Džulfy propůjčil další privilegia.

Nové impulsy

Perský obchod s Nizozemskem a Francií dosáhl nových vrcholů okolo roku 1660. Jen v Amsterdamu, kde arménští prodejci hedvábí působili od počátku století, tehdy fungovalo na šedesát jejich společností. Dovoz zboží často obstarávaly lodě vlastněné Armény, které ovšem pluly pod nizozemskou vlajkou. Obchod s Orientem velmi podporoval také přední francouzský finančník a státník Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), který za tímto účelem inicioval například vznik francouzské Společnosti východních Indií a Levantské společnosti. Arménům udělil řadu privilegií, která umožňovala nejen dovoz perského zboží, ale také vývoz francouzských produktů na Střední východ. Výsledkem byl vznik arménských podniků v naprosté většině přístavů jižní Francie. 

Stejně intenzivně pronikali džulfští obchodníci směrem na východ. Založili obchodní faktorie v Kandaháru a Kábulu a 22. června 1688 v indickém Suratu podepsali smlouvu se zástupci anglické Východoindické společnosti. Dohoda arménským kupcům zajistila stejná práva, jaká měli v državách Východoindické společnosti její vlastní zaměstnanci. Arméni se díky tomu mohli začít usazovat v Bombaji, Madrásu i Kalkatě. Smlouvou navíc získali mocného ochránce, který dokázal dopravit jejich zboží do Evropy, aniž by museli platit vysoká cla a úplatky orientálním úředníkům. Společnost naopak otevřela cestu do Persie svému vlastnímu zboží a přesměrovala část obchodu s Evropou z pozemních stezek na trasu kolem jihoafrického mysu Dobré naděje. Arméni z Džulfy později pronikli i na španělské Filipíny a zapojili se do obchodu vázaného na dovoz zlata z mexického Acapulca do Manily.

Konec obchodních sítí

Je třeba dodat, že Arméni v šáhových službách se vždy drželi vlastní obchodní politiky. Na jedné straně rozvíjeli perský obchod se světem, na straně druhé bránili přístupu cizích kupců do Persie. Arménský kapitál byl totiž natolik silný, že dokázal cizím tlakům odolat a zachovat si monopol na zahraniční obchod říše až do pádu safíjovské dynastie v první polovině 18. století.

TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Počátkem 18. století se Perská říše dostala do vnitřní krize. Arméni začali čelit perzekucím, vysokým daním a násilné islamizaci, část z nich proto uprchla do Indie. Zemi poté zachvátily rozbroje, proti ústřední vládě vystoupily četné kmeny a v roce 1722 svrhli šáha Husseina afghánští povstalci, kteří dobyli Isfahán. Pádem safíjovského státu byl následně postupný rozklad arménských obchodních sítí zpečetěn.