Cesta za římskou korunou: Dlouholetý boj Karla IV. a Ludvíka Bavora
Dříve, než mohl Karel vůbec pomýšlet na titul císaře, musel se stát králem Svaté říše římské. Jenže trůn římského vládce nebyl zrovna volně k mání. Seděl na něm silný Ludvík Bavor a rozhodně nevypadal, že by se ho chtěl vzdát
V březnu roku 1340 vzal král Jan Lucemburský svého syna, čtyřiadvacetiletého moravského markraběte Karla, do Avignonu na návštěvu za tehdejším papežem Benediktem XII., mírumilovným milovníkem dobrého vína. Na papežském dvoře se Karel po dlouhé době opět viděl se svým starým přítelem a učitelem, Pierrem de Rosieres, který v mezičase postoupil v církevním žebříčku a stal se kardinálem. Ti dva spolu dlouho rozmlouvali. Kromě vzpomínek na staré časy se probírali i aktuální situací v celé Evropě a Karel si postěžoval na problémy, jež Lucemburkům vytváří „Ludvík, který se činí císařem“.
Pierre se pak zadíval Karlovi do očí a řekl mu: „Ty budeš jednou římským králem!“ Na to mladý markrabě, jak sám vzpomíná ve svém životopise, pohotově odpověděl: „Ty budeš ještě dříve papežem!“ Možná, že tenkrát ani jeden z nich netušil, jak prorocká slova pronáší.
Lstivý Ludvík
Přestože Jan Lucemburský dopomohl Ludvíku Bavorovi roku 1314 k římskému trůnu, skončili tito dva panovníci jako nepřátelé. Ludvík nejprve vytlačil Lucemburky z Korutan. Ty měl po Jindřichovi Korutanském (český král 1307–1310) zdědit manžel jeho dcery Markéty Pyskaté a Karlův bratr Jan Jindřich. To Ludvík Bavor nehodlal dovolit a po Korutancově smrti roku 1335 udělil svévolně Korutany jako uprázdněné léno Habsburkům. Jan Lucemburský s tím i proti vůli syna Karla nakonec souhlasil.
Ale to nebylo všechno. V roce 1341 Ludvík Bavor lstivě obral Lucemburky také o Tyrolsko, tedy druhou část dědictví Jindřicha Korutanského. Jindřichova dcera Markéta Pyskatá neměla svého o čtyři roky mladšího lucemburského manžela nikdy moc v lásce, a když se jednoho dne Jan Jindřich vracel z lovu, nechala Markéta zavřít brány hradu Tirol a odmítala manžela vpustit dovnitř. Obvinila Jana Jindřicha z impotence a obrátila se o pomoc na císaře Ludvíka Bavora.
Ten, ačkoliv na to neměl právo, manželství rozvedl a pospíšil si provdat Markétu za svého syna Ludvíka, jemuž Tyroly udělil v léno. Svatba proběhla sotva tři měsíce po incidentu na hradě Tirol a Markéta při ní nesla ostentativně na hlavě panenský věneček. Sexuální neschopnost Jana Jindřicha se nepotvrdila (měl pak v dalším šťastném manželství jako moravský markrabě šest dětí), ale Lucemburkové přišli o další zemi a bylo nad slunce jasné, že vše je dílem dlouhých prstů císaře Ludvíka Bavora.
Papežova pomoc
V roce 1342 zemřel papež Benedikt, jeho nástupcem byl skutečně zvolen Pierre de Rosieres a ten přijal jméno Kliment VI. Nový papež měl s Ludvíkem vlastní nevyřízené účty: Ludvík byl trvale ve sporu s papežstvím kvůli Itálii, a ačkoli nebyl řádně potvrzen, prohlašoval se římským císařem. Dokonce si nechal zvolit i svého vlastního vzdoropapeže Mikuláše V. a spojil se s největším nepřítelem Francie (a tudíž i papeže) – anglickým králem Eduardem III.
V roce 1344 proto Kliment pozval do Avignonu Jana i jeho syna Karla a horečně se jednalo o tom, jak nenáviděného Wittelsbacha z římského trůnu vystrnadit. Pomoci měl Karlův prastrýc, trevírský arcibiskup Balduin, jeden z kurfiřtů – říšských volitelů římských králů. Všechno to byla jemná a složitá šachová partie. Nejprve se s Klimentem sjednalo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a tím tedy i posílení českého království jeho církevní samostatností. Byl to i krok proti mohučskému arcibiskupovi, dalšímu říšskému voliteli, jenž podporoval Ludvíka Bavora. Kliment Ludvíka v dubnu 1346 sesadil a vyřkl nad ním klatbu, přičemž vyzval kurfiřty k volbě nového krále. Nemyslel jím samozřejmě nikoho jiného než Karla.
Král bez země
Karel za to musel Klimentovi mimo jiné slíbit, že bude bránit papeže a že v případě římské korunovace stráví v Římě jen jeden den. Díky Balduinovi se povedlo získat i další ze sedmi říšských volitelů: saský vévoda Rudolf měl s Lucemburky přátelské styky, zadluženého kolínského arcibiskupa Walrama nebyl velký problém uplatit a nový mohučský arcibiskup Gerlach vděčil za své postavení papeži Klimentovi. Hlas českého krále v osobě Jana Lucemburského byl pochopitelně jistý.
Těchto pět kurfiřtů tedy 11. července 1346 zvolilo novým římským králem moravského markraběte Karla Lucemburského. Chyběl jen Bavorův straník rýnský falckrabě a také syn Ludvíka Bavora, braniborský markrabě Ludvík. Říši však dosud pevně ovládal Ludvík Bavor, protože měl podporu velké části šlechty i měst. Karel s Janem se navíc vypravili pomáhat francouzskému králi ke Kresčaku, kde Karlův slepý otec v lítém boji s Angličany padnul.
Když jej Karel pohřbil a vrátil se, aby se nechal korunovat římským králem, korunovační město Cáchy mu odmítlo otevřít brány a stejně tak učinil i Kolín nad Rýnem. Ludvík Bavor se jen smál, Karla vůbec nepovažoval za hrozbu.
Panošův triumf
Karel se tak nechal korunovat v Bonnu a tajně, v přestrojení za panoše, prošel nepřátelským říšským územím až do Čech, kde ho čekala korunovace českým králem. Potom se pokusil dobýt Tyroly, ale neuspěl. To už Ludvík začínal brát situaci vážně a zaútočil na Karlovy říšské spojence.
TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?
Nový český král sbíral vojsko na rozhodující střetnutí svého života, ale ještě než vytáhl z Čech, u Domažlic ho zastihla překvapivá a ohromující zpráva. Nenáviděný císař Ludvík je mrtev! Při lovu na medvědy jej stihl záchvat mrtvice, spadl z koně a srazil si vaz. Karlovo vojenské tažení se tak změnilo na triumfální jízdu Říší. Jedno po druhém holdovala říšská města novému králi. Nejdříve Řezno, poté Norimberk a další. Vánoce strávil Karel v Basileji, která byla kdysi mocnou oporou Ludvíka Bavora.
