Cesta na konec světa: Výprava Lva z Rožmitálu napravovala špatnou pověst Čechů

Jak je to s mezinárodní reputací našich vládců i celé země? Nezačalo to špatně. Prvního oficiálního českého krále dohledáme k roku 1085, kdy náš Vratislav II. obdržel korunu od císaře Svaté říše římské Jindřicha IV. Dědičný nárok na ni ale získal teprve o 127 let později Přemysl Otakar I. za svou pomoc Fridrichu Štaufskému. Přemysl Otakar, druhý v pořadí, zemím českým nakrátko propůjčil postavení středoevropské velmoci. Tento záblesk však netrval dlouho. Naposledy pak v roce 1301 zazářil český a polský král Václav II.

Příliš drazí 

Není bez zajímavosti, že právě na tyto krále, kteří naši zemi nějak proslavili v zahraničí, domácí lid ani šlechta příliš dobře nevzpomínali. Snad proto, že pořád někam cestovali a jejich vojenské výboje i diplomatické pokusy stály spoustu peněz. Nicméně pokud se do historie Evropy otiskla nějaká pozitivní česká stopa, s rokem 1420 definitivně mizí. Proč? Však víte, husiti… 

Dnes jde o naši nejslavnější kapitolu z hodin dějepisu, tenkrát to ovšem působilo jako tuze prachšpatné PR pro celé české království. V očích celého známého světa nás totiž vykreslilo jako ty největší neznabohy. Vlastně ještě něco horšího než obyčejné pohany, kteří nepřijali víru – rovnou jako kacíře, kteří se té jediné správné víry zřekli. Povstalo z toho pět neúspěšných křížových výprav, které se tenhle bující vřed, nádor na tváři katolické Evropy, pokusily odstranit! 

Království kacířů 

Skončilo to až ústupky samotného papeže, jenž přijal tzv. basilejská kompaktáta. Nicméně dobrá reputace země, pokud si ji kdo ještě trochu pamatoval, nenávratně zmizela. Snad každý šlechtický rod v zemích sousedících s Českem měl aspoň jednoho vznešeného předka, který padl v bitvě s husity. A to dobrým zahraničním vztahům zrovna neprospívalo. I když se nedá říct, že by se to třeba Jiří z Poděbrad nesnažil obratnou zahraniční politikou změnit. Od roku 1458, kdy ho česká šlechta zvolila za krále, mu to ale nikdo v zahraničí moc věřit nechtěl. Země české prostě byly pro ostatní hanebnou skvrnou plnou kacířských hrdlořezů. 

To postavení nevylepšilo ani to, že si po čtyřech letech jeho panování rozvzpomněl papež Pavel II., že ona smírčí kompaktáta z Basileje poplatná pro-husitským Čechům, byla vlastně jen jednogenerační úmluvou. A že je zruší. Jinými slovy, že Čechy opět prohlásí za kacíře. Poslední, co by Jiří z Poděbrad, panující národu s utrakvistickou většinou a katolickou menšinou potřeboval, by byla šestá křížová výprava proti jeho zemi. Zemi, která tehdy měla pověst černé díry na mapě Evropy. 

Cesta smíru 

Jiří z Poděbrad pochopitelně viděl v postojích papeže velký problém. Měl ale i nápad k řešení. Přesněji, už nějakou dobu razil tezi o vzniku všeobecné mírové organizace. Mělo se to jmenovat Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu, a fungovala by jako mezinárodní aliance velkých i malých království v Evropě. Králové všech zemí se měli spojit proti skutečnému společnému nebezpečí: Turkům. Zároveň by tím získali platformu pro diplomatické řešení svých vlastních sporů, další úmluvy a dohody. Vtip spočíval v tom, že tahle průkopnická smlouva, jakýsi prototyp a předchůdce Rady národů či Evropské unie, by víceméně ignorovala papeže. Takže u každého, komu Vatikán mluvil do panování, měla slušnou šanci na úspěch. 

Mělo to samozřejmě háček. Těžko pro takovou velkou myšlenku hledat podporu, oporu proti moci papeže a shánět spojence v zahraničí, když se vás všichni štítí. Když se o Čechách ve světě ví jen tolik, že jsou zemí sprostých kacířů. Jiří z Poděbrad si ale věděl rady i zde. Nepřímo přispěl k vyslání výpravy, jakéhosi uceleného mezinárodního poselství, které mělo navštívit všechna evropská království a osobně, bez pomluv, papežské propagandy a zbytečných prostředníků, představit země Koruny české světu jako navýsost pokrokové, vstřícné a kulturní království.

Zvláštní mise 

Jiří z Poděbrad se příhodně pojistil proti případnému neúspěchu tím, že veškerou organizaci téhle výpravy přenechal svému katolickému švagrovi, čtyřicetiletému Jaroslavu Lvovi z Rožmitálu. Ten byl pro takovou reprezentativní misi skvěle vybavený. Na svou dobu šlo totiž o velmi zcestovalého diplomata, znalého zahraničních mravů. Historie na něj vzpomíná jako na dvorného a duchaplného muže. Navíc nejel sám. Spolu s ním se, jakoby náhodou, na cestu vydalo na čtyřicet českých šlechticů a rytířů se svým doprovodem. Do šiku se tak zařadil zemský maršálek Bořita II. z Martinic, Achác Frodnar, pánové Miroš, Pětipeský, Polák, Knysta, Indersyze a řada dalších. Disponovali dvaapadesáti koňmi a ještě komorním vozem, takže nepatřili ke zrovna malé expedici. Následovala je též pážata, služebnictvo, tlumočníci, šafáři, herold, kuchaři a obchodníci. 

Jak vidno, nešlo jen o nějaké zemanské putování, ale výpravu s knížecím standardem. Jezdci se k bezproblémové cestě vybavili náležitými průvodními listy. Dopisy, které jim garantovaly bezpečný průjezd, jim ponejprv vystavila česká královna Johanka z Rožmitálu a císař římský, Fridrich III. Habsburský. A další jim měli v průběhu putování vypravit králové zemí, jimiž budou projíždět. Pan Lev z Rožmitálu všude potvrzoval, že jeho cílem jsou veškeré „země vlašské“ – tedy cokoliv od kraje Chebu na západ. Ale vlastní účel té cesty? Tak trochu záhada. 

Plno překvapení 

Vypadalo to na první pohled jako trochu bláznivý – a trochu zbytečný – výlet. Nikdo mimo členy výpravy totiž nedokázal přesně říct, oč to vlastně jde. Vědělo se jen, co to není: ani vyloženě kavalírská projížďka, ani obchodní záležitost, cesta za diplomatickým jednáním, mise s předáváním darů a kupováním si podpory v zahraničí anebo pouť k posvátným místům. Slavná výprava Lva z Rožmitálu představovala totiž všechno tohle dohromady – a přesně v tom byla naprosto dokonalá. 

Šlechtici ze zemí Koruny české si prostě „jen tak“ vyrazili na cestu, jakoby to pro ně byla ta největší přirozenost. Nedorazili do prvního zájezdního hostince, kde by propili všechny peníze a domů se potupně vraceli pěšky (pokud by si někde neukradli koně). Přesně takovou reputaci dosud Čechy měly! Místo toho výprava pana Lva projížděla cizími kraji, zdvořile se podivovala jinakosti, obdivovala krásy měst a architektury, účastnila se dvorského života. „Máte tu svaté ostatky? A mohli bychom je vidět?“ hlásili se lidé ze Lvovy družiny v každém městě. U veselic na šlechtických sídlech, kam je zvali, vynikali svou dvorností i jako skvělí společníci, tanečníci, jedlíci a vypravěči. Že se zrovna konal nějaký rytířský turnaj? Prosím, rytíři Burian ze Švamberka a Jan Žehrovský z Kolovrat, kteří jeli do světa též, se ho rádi zúčastnili. A v dobrém slova smyslu překvapili. Češi ukazovali, že se neztratí u rytířského klání, hodovní tabule, na bále ani při vrcholném jednání. Že jsou jiní, než se o nich říkalo. 

Pozitivní reputace 

Nikde byste nenašli ani stopu po česko-německém nepřátelství, koneckonců polovině výpravy se v rodokmenech skvěly německé kořeny. I kulturně a jazykově stáli všichni členové na výši – z primitivismu by je nikdo nařknout nemohl. A k pohanům či kacířům měli tito zbožní bohabojní muži z Čech, katolíci i utrakvisté, opravdu daleko. 

Dodnes nás fascinuje to, že i když na své cestě „nedělali politiku“ – snad jen tu a tam absolvovali nějaké to jednání za zavřenými dveřmi – ono politické téma ve skutečnosti přinášeli už jen tím, že navenek prezentovali českou kulturní a duchovní vyspělost. Pokud jinozemci i své informace o zemích českých dosud čerpali jen z kronik, listů o křížových výpravách proti husitům a od papeženských přívrženců, teď prostě museli své vnímání onoho středoevropského království Jiřího z Poděbrad hodně poupravit. Nestáli před nimi žádní barbarští lidožravci žijící v izolaci. Kudy výprava projela, tam se na ně ještě dlouho v dobrém vzpomínalo. 

Na konec světa 

Ale vraťme se na začátek. Poselstvo Lva z Rožmitálu vyrazilo 26. listopadu 1465. V prosinci dorazilo do Norimberku. Odtud pak zavítalo do Ansbachu, na návštěvu za markrabětem Albrechtem Braniborským. Následně se zastavili v Heidelbergu, v sídle rýnského falckraběte Fridricha I. Vítězného. Odtud se pak vydali do Mohuče, která je – kvůli zdejšímu arcibiskupovi – přijala spíše chladně. O to veseleji se jim dařilo ve Frankfurtu a Kolíně. Přes Cáchy a Geldern pak pokračovali do Burgundska a neminuli ani Brusel. 

Zdejšího vévodu Filipa Dobrého tu zrovna nezastihli, táhl totiž na válečnou výpravu. Lev z Rožmitálu se hbitě nabídl, jestli náhodou nepotřebuje pomoci. Té sice zapotřebí nebylo, ale ochota českého šlechtice rozhodně udělala dobrý dojem. Filip ocenil Lva z Rožmitálu velkým banketem a propůjčením čestného titulu – Řádu zlatého rouna. Takže když se česká výprava zastavila v Bruggách, vzbudilo to velikou slávu. Muže, který se těší přízni vévody, tu nadšeně vítali a hostili. 

Výprava se vydala do Calais, kde čekala na příznivý vítr a depeši od krále Anglie. Zrovna tam zuřila válka dvou růží. Zadařilo se, byť cestu lodí přes La Manche hodnotili čeští šlechtici jako příšerný zážitek. Ale na ostrovech, cestou od Canterbury po Londýn, si to bohatě vynahradili. Svou pozornost věnoval Lvovi sám Eduard IV. Při hostině seděli skoro vedle sebe! Poté se výprava vydala do Francie, kde v Nantes navštívila bretaňského vévodu Františka II., a šťastnou náhodou zastihla v Saumuru sicilského krále Reného z Anjou. 

Svatá místa 

Následovalo zastavení u francouzského krále, cesta do Tours a Meung. Všude se Lev z Rožmitálu v dobrém připomněl. Z Gaskoňska pak zamířil na Pyrenejský poloostrov, do Burgosu. Tady jej osobně a poněkud kuriózně navštívil arcibiskup. Zástupce církve si totiž svůj rytířský titul vysloužil před lety, když v Čechách – jako křižák – obléhal město Tábor. Lev mu vyložil, že coby řádný křesťan z Čech chce navštívit hrob sv. Jakuba v Santiagu de Compostella. I tím ho pochopitelně zaujal. 

Cesta přes Portugalsko a Španělsko nepatřila ke zrovna pohodovým. Přes Zaragozu a Toledo se Lev dobral setkání i s aragonským králem Janem II. A po návštěvě Compostelly si střihl ještě zastávku na mysu Finis Terrae, takzvaném konci země, tedy místu, které bylo považováno za nejzápadnější cíp Evropy. Právě proto nazvali pánové Šašek z Bířkova a obchodník Tetzel ve svých cestopisných záznamech putování Lva z Rožmitálu Cestou na konec světa. 

Na jihu Evropy ještě zůstali. V Itálii navštívili milánského vévodu Galleazza Maria Sforzu a benátského dóžete Cristofora Mora. Ve Štýrském Hradci vyhledali samotného císaře Fridricha III. 

TIP: Vzdor panské jednoty: Proč se šlechta vzbouřila proti králi Václavu IV.

Lev zkrátka na téhle necelé dva roky dlouhé cestě obstál. Prakticky všude jej přijali dobře a bohatě pohostili. Dosáhl i osobních setkání s evropskými králi. A na vlastní oči jim tak předvedl, jak se to s těmi Čechy vlastně má. Výprava z Čech napravila malé zemi ve středu Evropy mezinárodní reputaci. Jiří z Poděbrad mohl být na svého švagra hrdý. Však jej také po zásluze jmenoval nejvyšším hofmistrem českého království.