Českoslovenští emigranti v Austrálii: Z dělnického ráje do země klokanů
Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešly z Československa desítky tisíc lidí. Stali se vyhnanci a za zdmi uprchlických táborů čekali, kam je osud zavane. Vysněnou zemí zůstávaly Spojené státy americké, které ale zavedly přísné imigrační kvóty a čekací lhůty se prodlužovaly i na několik let. Stále více našinců proto pokukovalo po Austrálii
Australská vláda vyhlásila již v roce 1945 plán navýšit počet obyvatel rozlehlé země ze sedmi na dvacet milionů v průběhu dvou desetiletí, a stala se proto velmi vstřícnou vůči vzdělaným a kvalifikovaným evropským přistěhovalcům. Ministr imigrace Arthur Calwell (1896–1973) připravil celý systém opatření pro přijímání a asimilaci nově příchozích. Jen do roku 1950 se Austrálie stala novým domovem pro 200 000 Evropanů, z toho asi pět procent tvořili Češi a Slováci.
Do nového domova
Zpravidla z Neapole vyplouvaly obří zaoceánské parníky, cestujícím byly vládou hrazeny lodní lístky, ale museli se připravit na pět až šest týdnů trvající plavbu přes Středomoří, Suezský průplav, Rudé moře a Indický oceán do přístavu Fremantle v západní Austrálii, popřípadě do Melbourne na jihovýchodě. Poté byli dopraveni do zhruba dvou desítek takzvaných přijímacích imigračních center. Zde absolvovali lékařské prohlídky a několik týdnů strávili adaptací na australské prostředí, prošli kursy místních reálií a anglického jazyka.
Hlavní denní náplň uprchlíků tvořilo několik hodin studia angličtiny. Na konci kursu se skládaly zkoušky, ale většina „studentů“ pochytila jen pár základních frází. (foto: soukromý archiv Martina Nekoly - se souhlasem k publikování)
Prvním a vůbec největším přijímacím centrem se stal tábor Bonegilla (plným názvem Bonegilla Migrant Reception and Training Centre) u města Wodonga ve státě Victoria, asi tři sta padesát kilometrů jihozápadně od metropole Canberra. Mezi lety 1947–1971 jím prošlo přes 320 000 lidí. Bonegilla pro přistěhovalce znamenala, podobně jako světoznámý Ellis Island v New Yorku, symbol svobody a naději. Na rozloze 130 hektarů se nacházelo 24 bloků jednopatrových baráků s oddělenými ubikacemi pro muže a ženy s dětmi, ale také učebny, kostely, sportoviště, nemocnice, kino, policejní stanice a železniční zastávka, celkem okolo 800 budov.
Následně lidé putovali do všech koutů kontinentu, aby nastoupili do určených zaměstnání. Každý žadatel o azyl v Austrálii totiž musel podepsat dvouletý pracovní závazek, čímž víceméně souhlasil přijmout jakékoliv místo v jakémkoliv oboru, které mu úřady přidělí. Nezřídka se tak stávalo, že vysokoškoláci začínali jako uklízeči, stavební dělníci, horníci, lesníci, pomocná síla v cihelnách, na farmách, na třtinových plantážích, při mýcení buše. Lékaři dokonce končívali v nejzapadlejších koutech včetně Papuy-Nové Guineji, kde měli za úkol v pralesích ošetřovat domorodé obyvatelstvo.
TIP: Těžká cesta ke svobodě: Jak se žilo ve sběrných táborech za železnou oponou?
Platové podmínky měli podobné jako místní, ale platila jistá omezení pohybu. Nechtěli-li se dostat do křížku se zákonem a vystavit se hrozbě deportace, mohli opustit určené zaměstnání teprve po splnění dvouletého závazku. Poté obdrželi vytoužené australské občanství, byli znovu svými pány a začali nový život.
