Češi ve Vídni: Jak se žilo krajanům v srdci rakousko-uherské monarchie?
V časech monarchie byla Vídeň považována za „největší české město“. Na konci 19. století v ní žilo přibližně sto tisíc našich krajanů. Proč našinci do metropole na Dunaji přicházeli a jak je Vídeňané přijímali?
Praha měla roku 1900 asi 201 600 obyvatel (s předměstími zhruba jednou tolik), Brno přibližně 109 000. Ve Vídni tehdy žilo okolo 1,6 milionu lidí všech národností podunajské monarchie. Z nich se bezmála 103 000 oficiálně přihlásilo, že užívají češtinu jako „obcovací jazyk“. Tento termín však nebyl jasně definován z hlediska národnosti, a tak se skutečný počet vídeňských Čechů odhaduje na 250 000 až 300 000 (šlo o jazyk každodenní komunikace, který se uváděl do sčítacích formulářů, a nepřímo se od něj odvozovala národnost, která se neudávala).
Za kariérou
První čeští osadníci se ve Vídni začali objevovat už za Přemysla Otakara II. Později je následovali služebníci a muzikanti doprovázející šlechtice na jejich misi k císařskému dvoru. Zhruba od poloviny 19. století převážili v hlavním proudu našinců putujících do rakouské metropole řemeslníci, především krejčí, ševci, cihláři, ale také služebné, kuchařky a cukráři. Usazovali se zprvu hlavně na předměstí, v obvodech Landstrasse a Wieden. Kolem roku 1900 snad ve všech lepších rodinách vařila dobrá česká jídla a starala se o děti Anna, Zdenka nebo Božena.
Protipól této vrstvy tvořila početně malá, ale intelektuálně významná skupina šlechticů, vědců, lékařů, učitelů, umělců a úředníků. Ve Vídni se daly lépe získat kontakty a možnosti kariéry byly mnohem nadějnější než v Praze. Nejlepší školy v mocnářství lákaly do metropole i studenty. Vídeňané si hodně cenili pražských učitelů, neboť jejich němčina se vyznačovala čistotou, nezasaženou dialektem, jak se to v uzavřené enklávě bez živých kontaktů stává.
Problém identity
Někteří krajané ale raději změnili svou identitu. Být Čechem ve Vídni totiž často nepřinášelo nic pozitivního. Oděvem a chováním vyvolávali Češi v rodilých Vídeňanech dojem křupanů z venkova, kterými skutečně namnoze byli.
Zpočátku přijímalo město na Dunaji Čechy bez výraznějších negativních emocí. Ještě v posledních dvaceti letech 19. století Vídeň s Prahou vzorně spolupracovala a starostové se oslovovali „vysoce vážený pane kolego“. Městské správy si vyměňovaly informace třeba o postupu, jak k centru připojit předměstí, nebo o posuvných žebřících hasičského sboru. Po požáru vídeňského Ringtheatru roku 1881 zorganizovala Praha v Čechách finanční sbírku na pomoc obětem. Vídeň zase pomohla Praze po požáru Národního divadla. Když ale Češi začali sklízet ve své národní emancipaci první úspěchy, nevraživost Vídeňanů se stupňovala.
K česko-německému rozkolu přispěly i nepokoje vyvolané roku 1897 vládním pokusem o zavedení jazykových nařízení, která zrovnoprávňovala češtinu a němčinu tak, že by němečtí úředníci museli v praxi ovládat oba jazyky, nebo by byli nahrazeni českými, pro něž to nepředstavovalo problém.
Vídeňský starosta Karl Lueger v obavách z přívalu českých přistěhovalců, který by mohl smést německou Vídeň, zastával vyloženě protičeské postoje. Podle jeho nařízení z roku 1897 mohl občan získat obecní pracovní místo od města Vídně, pouze pokud náležel k německé národnosti. V roce 1901 toto nařízení ještě zpřísnil na povinné veřejné přihlášení se k němčině.
Pozdrav ze staré vlasti
Vídeňané se české invazi bránili humorem, zpočátku neškodným, později stále více xenofobním. Dělali si především legraci z němčiny s českým akcentem. Našinec jako vídeňská figurka se stal oblíbeným námětem lidového šprýmování i vídeňských písniček.
České němčině s překrucováním slov, komolením a špatnou větnou skladbou Vídeňané říkali bémaklování. Jüdeln, židovská němčina, se jako zdroj taškařice nemohla imitování Čechů vyrovnat. Populární kabaretiér Peter Wehle († 1986) napsal: „Nám Vídeňákům holt připadá bémaklování (…) veselé a komické. Možná je to zasunutá vzpomínka na stříbrný a zlatý věk operety, kde se použitím českého nebo maďarského přízvuku téměř vždy dosáhlo komického efektu.“ Mezi české výrazy, které se často zařazovaly do textů vídeňských písní a kterým tehdy všichni rozuměli, patřily: hubitschka, ne rosumi, chlapetz, je to tak, schestak.
Ke konci 19. století otevřel Čech Jan Gabriel na vídeňské Habsburgergasserestaurant, z nějž se zakrátko stal prvotřídní podnik. Jeho úspěch způsobil především plzeňský Prazdroj, tehdy už mezinárodně proslulé pivo. V oblibě jej měl i císař František Josef, který při návštěvě Plzně roku 1874 pravil: „Jest mi podivné, že se ještě nikomu nepodařilo napodobit lahodnou chuť plzeňského piva, ač se o to naši sládci, například ve Schwechatu pokoušejí.“ Plzeňské pivo bylo součástí císařského menu. Gabriel brzy koupil další podnik, Schweitzerhaus v Prátru, a obě restaurace se staly vídeňskou atrakcí.
TIP: Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu
Hospody se spolu s českými školami a krajanskými spolky staly společenskými centry života české menšiny ve Vídni. Že české pivo posilovalo krajany na duši, dokládá Jaroslav Hašek v kapitole Jak se baví Češi ve Vídni v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona, když píše o konzumaci piva jako přijímání pozdravu ze staré vlasti.
