Černý den německé armády: Britská ofenziva u Amiensu 1918 (1)
Porážka na Marně koncem léta 1914, nezdar u Verdunu o dva roky později či zdánlivě nevýznamná britská ofenziva počátkem srpna 1918? Kterou
z těchto událostí můžeme označit jako nejčernější den německé armády?
V průběhu léta 1918 se situace císařských zbraní na západní frontě nejevila až tak zoufale. Alespoň z pohledu německého velení a především generála pěchoty Ericha Ludendorffa, jenž stále věřil, že jeho vlast dokáže dotáhnout válku do vítězného konce. O opaku jej nepřesvědčil ani krach jeho poslední ofenzivy, kterou odvolal už po dvou dnech (15.–17. července). O tři týdny později však změnil názor.
Před branami Amiensu
Začátkem srpna 1918 se frontová linie zakusovala hluboko do francouzského území. Němci za poslední měsíce postoupili o více než 60 km a obě strany ztratily statisíce mužů. Přestože císařská armáda vyčerpala většinu svých rezerv a do Francie proudily čerstvé americké divize, konec války zůstával v nedohlednu. Vilémovské jednotky přecházely po celé délce fronty do obrany a před Dohodou se rýsovalo dlouhé a hlavně krvavé obléhání.
Jižně od řeky Sommy se Němci přiblížili na pouhých 20 km od Amiensu, který představoval strategickou železniční křižovatku, a stali se tak „trnem v oku“ dohodovému velení. Už v polovině července se proto britský maršál Douglas Haig spolu se svým francouzským protějškem a oficiálně také dohodovým nejvyšším velitelem Ferdinandem Fochem shodli, že je třeba nepřítele z těchto míst vytlačit. Divize Jeho Veličenstva měly udeřit podél Sommy, následně se přidají i francouzské jednotky útokem u vesnice Montdidier. Někteří historikové považují tuto operaci za nejdokonalejší překvapivou ofenzivu celé války. Jak se spojencům podařilo náročné přípravy ututlat?
Utajení především
Hlavní faktor představovala skutečnost, že se nepočítalo s klasickou dělostřeleckou přípravou, která předcházela téměř každému útoku Velké války. Místo několikahodinového bombardování měly vyrazit vstříc nepříteli tanky, jichž se podařiloshromáždit 456. V podstatě se jednalo o zkopírování postupu, který slavil úspěch o rok dříve u Cambrai. Jednání a plánování útoku se odehrávalo na různých místech; například velitelé divizí se o něm dozvěděli jen týden předem a pěšáci pouhých 36 hodin!
Všechny přesuny probíhaly výhradně v noci, zatímco oblohu kontrolovalo Královské letectvo, které do oblasti nepustilo žádný německý letoun. Současně s tím pokračovaly práce na obranných postaveních kolem Amiensu a v britském týlu, jež měly nepříteli dodat falešný pocit bezpečí. Jen pár stovek metrů za frontou dělostřelci rozmísťovali stovky nových baterií a bylo třeba je nenápadně zastřílet.
Přísné řízení palby však umožnilo, že nedošlo ke zvýšení obvyklého denního objemu, takže Němci nepojali žádné podezření. Součástí příprav byla i dezinformační kampaň, která měla Němce přesvědčit, že k útoku dojde ve Flandrech. A tak zatímco převážná část Kanadského sboru se přesouvala v utajení k Amiensu, dva prapory spolu s několika podpůrnými jednotkami zamířily „se vší parádou“ do Belgie, kde měly vzbudit zdání chystané ofenzivy.
Poměr sil
Britská 4. armáda pod velením generála Henryho Rawlinsona, která měla útok provést, čítala k ránu 8. srpna celkem 13 pěších a tři jezdecké divize, 17 leteckých eskader, 456 tanků (z toho 96 lehkých) a více než 2 000 houfnic a děl (z toho 672 velkorážních). Na druhé straně fronty bylo rozloženo šest německých divizí spadajících pod 2. armádu generála jezdectva Georga von der Marwitze. Vyčerpané a demoralizované formace však měly daleko k původnímu lesku – i tabulkovým početním stavům. Každá měla v průměru okolo 3 000 mužů.
TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech
Jejich obranyschopnost navíc podlamovala skutečnost, že německé opevnění tam nebylo zdaleka tak kvalitní jako na jiných úsecích. Nechybělo málo a obránci by se mohli na chystanou operaci připravit lépe. Jen pět dní před jejím začátkem provedli osamocený nájezd a obsadili jednu australskou předsunutou pozici. O tři dny později po jiném útoku odvedli do zajetí dalších 200 britských vojáků, ale nikdo z nich neposkytl informaci, která by Němce varovala. Císařské hlídky sice hlásily, že v noci slyší z druhé strany fronty lomoz tanků, ale velení bralo tato varování na lehkou váhu. Dodejme, že v ty dny se navíc u Britů žádné obrněnce nepřesouvaly.
Dokončení: Černý den německé armády: Britská ofenziva u Amiensu 1918 (2) (vychází v pátek 1. ledna)
