Cena krysího ocásku: Marný boj guvernéra Doumera s hlodavci v Indočíně

Když v roce 1897 po vyčerpávající měsíční plavbě z Francie sestoupil Paul Doumer konečně na pevnou zem, zažíval elektrizující pocit euforie. Ano, vzduch smrděl rybinou a nemytými námořníky, jemu ale zaváněl příležitostmi. Až do svých čtyřiceti let toho totiž navzdory vynikajícímu vzdělání a dobrému společenskému postavení moc nedosáhl. Ale tady, ve francouzském protektorátu Tonkin? Zde se vše změní.

Finanční policii na vás!

Doumer byl totiž jmenován generálním guvernérem kolonie, která byla součástí francouzské Indočíny. Pod jeho bezprostřední velení se tak dostala podstatná část Kambodže, Vietnamu a Laosu. A coby „nové koště, které dobře mete“ začal od prvních dní s pořádným úklidem. Francouzská vláda mu v jeho krocích ponechávala volnost. Zajímalo jí jediné: proč se zprvu tak výnosné území stalo prodělečným. Kam se poděly miliony franků z daní, které odtud dřív do státní kasy proudily? Doumer má jasno. Všichni místní kradou a podvádějí! A největším tunelem je pak pašování opia, vína a soli, které vytváří nepřehlednou zónu směnného obchodu mezi pobřežím a vnitrozemím. 

Roty jeho úředníků tak zaplaví přístavy, tržiště i obchodní stezky. Kontroluje se vše přepravované a prodávané, přepočítává se a znovu daní. Finančně naopak zvýhodňuje import z Francie, za což mu je jeho domovina vděčná. Doumer učiní z Indočíny nejvýznamnější zahraniční odbytiště! Počíná si s velkou razancí, byť jeho iniciativa dopadá spíše na malé rolníky. Zisky vzrostou, ale jemu pořád nepřijdou dostatečné. „Kdo nemůže zaplatit daně, tomu zabavíme majetek a bude klid,“ haleká Doumer. A skutečně. Tisíce místních obyvatel je rázem bez půdy a střechy nad hlavou. Pan generální guvernér to ale nevnímá jako problém. Bezdomovce za byt a stravu využije ve sborech pro veřejně prospěšné práce. Má totiž další plán.

Město, které nesmrdí

Snad ve vzpomínce na to, co poprvé ucítil, když stanul v Hanoji, rozhodl se reformovat plán zástavby celého města. V jihovýchodní Asii tak začíná nebývalý stavební ruch. „Vybuduji tu novou Paříž,“ kasá se Doumer. A skutečně, na zbouraných chatrčích vyrůstají bělostné vilky a paláce, reprezentující novou koloniální architekturu. Dokončuje stavbu vojenské nemocnice Lanessan, věznici Hỏa Lò, pobočku archeologického ústavu, univerzitu. Armáda jeho „nevolníků“ buduje i pevný most přes Červenou řeku. Široké ulice jsou lemovány stromy. Zvláštní důraz Doumer klade na vybudování kanalizace. Splachovací toaleta mu totiž citelně chybí.

Hanoj, která se stane skutečným politickým a ekonomickým centrem regionu, se tak brzy může pochlubit prvními čtrnácti kilometry soustředěné kanalizační sítě v quartier européen, tedy evropské čtvrti města. A brzy k nim přibude dalších devět, plus menší systém pod vietnamským předměstím v quartier indigène. Podzemní dílo však městu štěstí nepřinese. Proč?

Vlhké a zastíněné tunely, plné nejrůznějších zbytků, totiž začnou lákat krysy. Ty sice žily ve městě už dříve, ale nikdo jim zatím nenabídl takový ráj. Do kanalizace se nedostanou psi, kteří je lovili na povrchu. Potravy sem přitéká nevyčerpatelné množství. A když krysy chtějí na povrch? Potrubí je zavedou přímo do domů s plnými spížemi. Kanalizace v Hanoji prostě způsobila stonásobný růst krysí populace. A brzy je to znát...

Čínští bacilonosiči

„Pokud z francouzské perspektivy pozbývala vietnamská města modernost a hygienu, evropský kanalizační systém jim ji rozhodně nepřinesl,“ napíše později historik Michael G. Vann. Když se začnou objevovat příznaky prvních nemocí, které přemnožené krysy vnáší do lidských obydlí, pokouší se Doumer obhajovat svůj nápad dál. Vykáže z města Číňany, které považuje za nebezpečné přenašeče nemocí. Ale nefunguje to: nakažených přibývá a krys je stále víc. Pod tlakem francouzské komunity v Hanoji tak najme první týmy vietnamských lovců krys. Úmluva zní: jeden cent za zabitý kus. Když ale vezmete v potaz, co všechno se v kanálech nacházelo, a přidáte jedovaté hady, pavouky a riziko nákazy morem, zdá se to být pořád zatraceně málo.

Zlatá krysí horečka

Poslední dubnový víkend roku 1902 je deratizace zahájena a lovci krys z kanalizace vynesou 7 985 ubitých exemplářů. Tím ale šou teprve začíná. Na konci května už to bude 15 041 kusů za den, a v polovině června 20 112 kusů. A protože deratizace zatím nepřináší viditelný výsledek, rozhodne se svůj návrh rozšířit: každý, kdo teď na radnici přinese krysí ocas, dostane jeden cent. Lidé propadnou zlaté horečce. Jeden cent není moc, ale krys se dá za den chytit i deset, a to už je pěkná suma. Odevzdané krysí ocásky počítají na desítky tisíc za den. „Francouzská podnikavost zase zvítězila,“ mne si ruce Doumer. „Za chvilku bude po krysách veta.“

TIP: Šanghaj: Lepší život v čínské Paříži

Přepočítal se. Krysy chytají i vesničané v osadách vzdálených od města stovky mil. A ocásky se předávají z ruky do ruky až do Hanoje, kde jsou zpeněženy. Zprávy hovoří o „krysích farmách“ a o desítkách krys zbavených ocasů. Živá krysa bez ocasu totiž může mít další mláďata - s ocásky. Počet krys v Hanoji tak strmě narůstá. Doumera to už ale netrápí. V roce 1902 se vrací do Francie. A Hanoj? Město s kanalizací zamořenou krysami se bude s morem potýkat ještě další desetiletí.