Čechové pod znamením kříže: Jak si stála česká družina proti nevěřícím?

Křížová výprava byla ve středověku něčím podobným, jako je dnes Wimbledonský tenisový turnaj nebo britský dostih Royal Ascot. Tedy vysoce prestižní společenská záležitost, při které se bojovalo za dobrou věc (většinou) a to za účasti významných korunovaných hlav z celé Evropy!

Z čistě vojenského hlediska neměly pro české země kruciáty zvláštní význam. O hlavní bojovou sílu se postaraly jiné velké evropské státy, hlavně Svatá říše římská, a české družiny byly vždy spíše menší a doprovodné. Z politického hlediska však měla účast význam mnohonásobně větší. Znamenala plnohodnotné zapojení do evropské politiky a pro jednotlivé české reprezentanty také neocenitelnou zkušenost z cest do zahraničí.  

Jak to všechno začalo 

Nic nenasvědčovalo tomu, že by koncil v Clermontu, který svolal papež Urban II. v roce 1095, měl mít nějaký překvapivý a neočekávaný význam. Jednání probíhala v relativním poklidu. To vše až do chvíle, kdy povstal papež a pronesl jeden z nejlepších proslovů své papežské kariéry – plamennými slovy popsal tíživou situaci kolem Božího hrobu, drženého nevěřícími, a vyzval přítomné, aby vyrazili křesťanům na místě na pomoc. Pravděpodobně opravdu očekával, že k nějaké formě výpravy dojde, ale těžko říct, zda tušil, že rozpoutá sérii válečných tažení pod znamením kříže, která bude sice stát mnoho životů, bude vždy hodnocena kontroverzně, ale která na druhou stranu postrčila Evropu politicky a kulturně velmi dopředu. 

Když táhly houfy

Když roku 1095 vyhlásil papež Urban II. první křížovou výpravu, první, kdo zareagoval, byly houfy prostého lidu a chudiny. Zformovaly se pod vedením kazatelů jako Petra Poustevníka (Petra Amienského) a zcela bezhlavě táhly Evropou někam na jihovýchod, kde měl být Jeruzalém. Kamkoli přišly, nastala pohroma, protože je nikdo nevedl a nikdo nehlídal. Kdekoli narazili na židovské obce, propukaly pogromy a loupeživá plenění. Nevyhnuli se ani Praze. Zvěsti o nich i přímé zkušenosti byly tak děsivé, že je na hranicích s Uherskem raději uherský král sám první napadl.

Do Svaté země téměř nikdo z nich pochopitelně nedorazil. Buď se houfy rozprchly, nebo vrátily, nebo je zpacifikovali místní vládci, kterým jen škodili. Některým se sice podařilo dostat až do Byzance, ale tam nikdo nevěděl, co si s prostými lidmi bez jakýchkoli bojových zkušeností počít. Nakonec byli tito „lidoví křižáci“ převezeni do ležení v Malé Asii, kde však většinu Turkové pobili. Zbytek našel útočiště v Konstantinopoli. 

Česká výprava

Skutečná vojenská výprava z Čech se vydala ke Svaté zemi až v rámci druhé kruciáty v roce 1147. V jejím čele vyrazil Vladislav II. Po boku římského krále Konráda a řady dalších evropských feudálů. Ani ti však do Jeruzaléma nedorazili. Prameny se neshodují na tom, jestli se české jednotky zapojily do bitvy u Dorylaia, jisté ale je, že se po této děsivé porážce křižáckých vojsk řada účastníků obrátila a vrátila se domů. Přesto však výprava neznamenala pro Vladislava ztracený čas.

V Byzanci se osobně setkal s císařem Manuelem a při návratu se stihl podívat i na území tehdejší Rusi. Navíc navázal úzké kontakty se zahraničními panovníky.   

Třetí kruciáta 

Nejvíce se Češi vyznamenali na třetí křížové výpravě, a to jak slavně tak neslavně. Původně na ni měl vyrazit jako český reprezentant kníže Bedřich, ten však zemřel. Jeho nástupce se cítil čerstvě po nástupu na trůn ještě příliš nejistě na to, aby na dlouhou dobu opustil zemi, a vyslal místo sebe raději svého příbuzného Děpolta. Navíc české vojsko tvoří ve většině méně zkušení a méně disciplinovaní vojáci, které mohl český panovník snadno postrádat. Už během cesty se řada z nich dopustila rabování. Dokonce se stalo, že když hlavní velitel výpravy, císař Barbarossa nechal třináct vojáků demonstrativně popravit za loupení a vraždění, osm z nich bylo z českého státu! 

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

O Češích a Děpoltovi ve skutečném boji jsou zprávy až z dobývání Akkonu v roce 1190. Přestože jich nedorazilo mnoho, svou statečností a urputností alespoň částečně napravili českým křižákům pověst.