Čarodějníci na hranici: V carském Rusku upalovali hlavně muže

Honba inkvizitorů na údajné čarodějnice, tortura v žalářích stejně jako čmoudící hranice na Šumpersku a Jesenicku víc než názorně dokládaly, že černá magie nemá v našich zemích místo. V končinách na východ od nás, v carském pravoslavném Rusku, situaci řešili odlišně. V podstatných detailech. Ne že by se tu vypořádávali s temnými silami a obviněnými snad méně radikálně. Jen se většina procesů týkala spíše mužů – černokněžníků. Ti byli na rozdíl od žen v západní Evropě obviněni vlastně trochu oprávněně.

Jinak nesmiřitelně věroučnými odlišnostmi rozdělená katolická a protestantská Evropa vykreslovala čarodějnice překvapivě shodně. Jako ženy, jež se nechaly zlákat do osidel ďábla, aby ve zločinném spolčení se Satanem páchaly své ohavné skutky. Hodí se zmínit, že taková žena reálně nemá žádnou kouzelnou moc  – proto také vyslýchající inkvizitory na mučidlech nepromění ve šváby nebo je neuhrane. Nadpřirozená síla jí byla totiž zprostředkována Satanem za úplatu či protislužbu. Většinou za upsanou duši. 

Manažerky magie

V hrubé teorii si mechanismus můžeme představit tak, že Satan byl (viděno očima inkvizitorů) něco jako ředitel pyramidového schématu, zapůjčující ženě – čarodějnici prostředky a nástroje obživy. Pokud bude ona aktivní, tedy když bude mocnosti pekelné zásobovat krvavými oběťmi, dušemi řádných věřících, sloužit temné mše a obklopovat se pomocnicemi, peklo jí to oplatí rozšířením působnosti. 

Z prosté mastičkářky nebo travičky dosáhne na vyšší úroveň, kde už třeba bude moci někoho uhranout zlým pohledem. A to nejen dobytek, ale i počestné lidi. Na sabaty už nebude muset chodit pěšky, bude tam létat na koštěti. Získá recepty ke kouzelným mastem a lektvarům, jimiž dosáhne prosperity a moci. Kdo ví, třeba jednou vyzíská vlastního familiára (obvykle černou kočku nebo kohouta), skrze níž s ní bude Satan stále přítomen a bude jí umožňovat kouzlit skoro nepřetržitě.

Tento silně zidealizovaný popis vysvětluje postup inkvizitorů, kteří rozžhavenými železy a karabáči nutí „čarodějnice“ na mučidlech k přiznání. Chtějí vyzvědět, s jak vysoce postavenou obchodní zástupkyní pekla mají co do činění. S kým je spolčena, jak se dopravovala na sněmy čarodějnic a má-li zvířecí pomocníky. Zajímá je, jestli na skřipci natahují senior-manažerku temných sil, anebo jen začínající referentku. Zjišťují, kam až pekelná korupce sahá.

Spása duší?

Samozřejmě, že v protestantské a katolické Evropě nebyl skutečným motivem honů na čarodějnice boj s peklem. Hájily se tím dočista jiné zájmy. Církve jimi pouštěly hrůzu mezi věřící, potlačovaly odlišnost názorů a vykazovaly jimi činnost. Ospravedlňovaly tím svou existenci. A také dost razantně potlačovaly příliš schopné, nezávislé a svobodomyslné ženy. Nebo ty ze společnosti již předem vyloučené a podezřelé. Báby kořenářky a bylinkářky. 

V čem to v Rusku probíhalo jinak? Stačí se podívat na bilanci obětí procesů. Střízlivé odhady pro katolickou či protestantskou Evropu vyčíslují za léta 1450 až 1750 okolo 70 tisíc na hranici upálených. Ze 75 až 85 % šlo o ženy. Na východě bychom napočítali za stejnou dobu okolo 130 „velkých“ procesů s počtem obětí do maximálně jedné tisícovky. S tím, že tři ze čtyř usvědčených – odsouzených a upálených – byli muži. 

Zmatek v hotových číslech z carského Ruska přitom dělá hned několik věcí, především specifika místních legálních systémů. Dost často totiž mohli vesničané skoncovat s čarodějem, aniž by se obtěžovali velkými soudy. S výrazným nepoměrem počtu čarodějníků z Ruska (oproti čarodějnicím v Evropě) pochopitelně do jisté míry souvisí i uspořádání tamní společnosti. Neurozená žena na východě neměla šanci svou domnělou magií korumpovat okolí tak výrazně, jako muž. To z pánů dělalo přednostní cíl. 

Navíc v roce 1551 zavedl car Ivan Hrozný do praxe zákon o tom, že čaroděje (věštce, kartáře a kouzelníky) budou procesně řešit civilní soudy a ne žádné speciální tribunály. Takže se to obvykle obešlo bez spektáklu ohnivé hranice. Ostatně, trest smrti za čarodějnictví byl dekretem zaveden – a ne zrovna pečlivě vymáhán – až v roce 1648. 

K vesnici patří

Současně nelze popřít, že čarodějnictví a nejrůznější koldovstvo bylo vzhledem k pohanským tendencím na východě mnohem více rozšířené, než na západě. Prakticky každá vesnice nebo osada měla svého černokněžníka nebo vědmu. Kteří byli  – pozor – za výkon této profese plně respektovaní, byť často obávaní v celém širokém okolí. Jak to?

Západoevropská čarodějnice úpící ve sklepě radnice se španělskou botou na noze totiž nemá žádnou vlastní nadpřirozenou moc. Jen tu propůjčenou od ďábla. Východoevropský černokněžník tou mocí disponuje. Alespoň tomu místní pověrčiví lidé úporně věří. Ruský kouzelník si své schopnosti nemusel vypůjčit od nějaké vyšší síly, je sám jejich zdrojem. Pravda, občas se trochu zaklíná biblickými postavami, od Marii přes Ježíše po Satana, ale „kouzla“ jsou čistě jeho dílem. 

Magii přitom provozuje každý den, a nedá se říct, že by to nějak skrýval. Proč také, když je to jeho podnikání a s důvěrou se na něj obracejí prostí lidé o pomoc. Služeb přitom nabízel přepestrý výběr: ochránit dobytek před nemocemi, zvýšit dojivost krav, odehnat vlky od stád, udělat něco s počasím. Mohl vyrobit amulet, chránící před uřknutím nebo přinášející štěstí i talisman, který nositele ubrání před střelným poraněním. A samozřejmě – míchal lektvary lásky.

Ruská magie byla oboustranná, na černou a bílou se moc nelišila. Co dobrého šlo kouzlem zařídit, dalo se i pokazit. Přivolat nemoc, proklít, způsobit impotenci, zahlušit lásku, zasít nenávist. Vše samozřejmě v naprosté diskrétnosti, obvykle bez nějakého prolévání krve, obětí neviňátek nebo mimořádných zvráceností. Konflikty nastávaly až tehdy, když se podařilo doložit újmu poškozeného ve spojení s kouzlem. 

Pro všechny

Služby černokněžníků se plošně využívaly. V průběhu svého života si tím jako „klient“ nejspíš alespoň jednou prošel skoro každý. Nějaké té magie k vlastnímu prospěchu se nezříkali negramotní bezzemci stejně jako vzdělaní měšťané nebo šlechta a příslušníci panovnického roku. 

I proto se „shora“ nijak zvlášť netlačilo to, aby se v Rusku čarodějnictví radikálně vymýtilo. Zatímco při zinscenovaných čarodějných procesech v západní Evropě se inkvizitoři horko těžko snažili vydobýt od obviněných žen nějaké to přiznání k nepravostem, u černokněžníků na Východě nebyl problém vyzískat náležité penzum důkazů. Čarodějové sami často bez mučení doznávali, jakých dobrodinství pro blaho okolí učinili. A ochotně udávali své klienty, kteří si žádali něco nepovoleného.

TIP: Před 330 lety bylo pověšeno posledních osm čarodějnic ze Salemu

Až v roce 1731 carevna Anna Ivanovna předefinovala stávající zákony o čarodějnictví. Místo závažného přečinu postihovaného hrdelním trestem jej legislativně přesunula do kolonky prostých podvodů a majetkových škod. A carevna Kateřina pak zrušila i přísné postihy za praktikování jakékoliv magie, čímž kouzla deklasovala na pouhé pověry. Carevny tak elegantně zakončily jednu kapitolu dějin, která se v západní Evropě psala krví a popelem tragicky dlouho.