Brutální počátky olympiád: Staří Řekové milovali sport, při kterém praskaly kosti

Hry a soutěžení provázejí lidstvo od úsvitu dějin, ale teprve staří Řekové se soustavně zabývali úlohou sportu v životě člověka. Město Olympia se stalo dějištěm prvních hromadných her, které se těšily podobné prestiži a pozornosti jako ty dnešní

07.02.2023 - Martina Dočkalová



Po více než jedno tisíciletí se každé čtyři roky vydávali z peloponéského města Elis poslové, aby ohlásili datum příštích slavností konaných v Olympii na počest nejvyššího boha Dia. Jejich nejdůležitější součást tvořily sportovní hry, na něž se sjížděli borci z celého Středomoří. Podobně jako dnes šlo o vrchol jejich kariéry a konkurence byla tak velká, že se vítězové těšili věhlasu srovnatelnému s nábožnou úctou. Olympijským šampionům se otevírala cesta k obdivu, bohatství a slávě, jež v mnoha případech přetrvala staletí.

Z konání her však profitovali i běžní občané: V uvedené době totiž platil zákaz válčení a násilí, včetně poprav. Mír zvaný ekecheria, jehož prvotním účelem bylo zajistit divákům a sportovcům bezpečí na cestách přes nepřátelské území, trval až tři měsíce.

Nahota i krev

Nejstarší olympijskou disciplínou se podle všeho stal sprint na délku jednoho stadionu, tedy 192 metrů. Spisovatel Filostratos ve 3. století psal, že se v cíli nacházel Diův oltář a vítěz mohl slavnostně zažehnout posvátný oheň určený k pálení obětiny. K uvedené soutěži postupně přibývaly další (viz Rychleji, výš, silněji), až se počet disciplín vyšplhal na třiadvacet. Diváckou atraktivitu zajišťoval nejen fakt, že závodníci běhali nazí, ale především dramatická podívaná, při níž tekla krev, a občas došlo i k úmrtím. K nejoblíbenějším tak patřil box, zápas ve volném stylu zvaný pankration a také závody vozů. 

Zejména první zmiňovaný rozhodně nebyl pro slabé povahy, neboť zápasníci si místo polstrovaných rukavic omotávali kolem rukou řemeny pobité kovovými destičkami, aby na těle protivníka napáchali co největší škody. Mnozí měli tudíž po závodech tak zřízené obličeje, že se jejich zjevu s oblibou posmívali antičtí satirici. Například Lukillios v 1. století zmiňoval boxera, který prý kvůli výprasku v Olympii přišel o dědictví, protože ho nepoznala ani vlastní rodina. Zápas pankration pak nebyl o nic mírumilovnější: Pravidla dovolovala téměř všechny chvaty a údery, s výjimkou kousání a dloubání do očí. Rozhodovala patrně hmotnost a tělesná konstituce soupeřů, protože se nestanovovaly žádné váhové kategorie. 

Věnec pro politiky

Zatímco dnes dokáže mnohé fanoušky dostat do varu sledování automobilových závodů, ve starověku tvořily jejich ekvivalent soutěže koňských spřežení. Na hipodromu měřili síly vozatajové řídící dvoukolové vozy, do nichž se zapřahala dvě či čtyři zvířata. Největší zásluhy na vítězství se však nepřipisovaly kočím, kteří při krkolomných manévrech a jízdě „kolo na kolo“ riskovali život, nýbrž majitelům koní, zodpovídajícím za výcvik a přípravu. 

Mnozí zámožní politici si takto zajistili triumf a popularitu, aniž by vůbec vstoupili na závodní okruh. Pro starověké boháče se jednalo o zajímavý způsob, jak bez námahy přijít k olympijské slávě. Například athénský státník Alkibiades, který proslul svou prohnaností a schopností vypočítavě měnit strany, nesmírně toužil získat prestižní titul. Skoupil tedy nejlepší koně z celého Řecka a na jediné hry poslal hned sedm vozů. Jeho týmy pak v závodě vybojovaly nejen první, ale i druhé a třetí místo.

Chaos, nepohodlí a sláva

Po většinu času zajišťovalo organizaci her město Elis, vzdálené asi čtyřicet kilometrů od Olympie. Ta však sama o sobě nikdy nebyla městským sídlem – šlo v podstatě o opuštěné místo na západě Peloponésu, jehož jedinou dominantu tvořila Diova svatyně. Přístup do lokality byl obtížný, nevedly tam žádné slušné cesty. Hornatý terén zůstával pro povozy nesjízdný, a návštěvníci tak museli dorazit po svých, ti bohatší potom s karavanou otroků a mul. A přestože je chránil zákaz válčení platný pro celé Řecko, lupiči si z posvátných tabu příliš těžkou hlavu nedělali. 

Komfort se nezvýšil ani poté, co diváci dorazili na místo. Jelikož Olympia nabízela jen mininální ubytovací kapacity, proměnily se veškeré volné plochy v okolí v ohromné stanové město, hostící několik tisíc lidí. Hluk, chaos a pocit zvláštní příležitosti vyplněné zábavou, divadlem, fanděním a samozřejmě oslavami velkých vítězství musely vytvářet omamnou směsici. Není tedy divu, že se pětidenní událost zařadila mezi nejslavnější a nejdéle přežívající tradice antického Řecka. 

Každé čtyři roky

Hry se konaly každé čtyři roky za druhého úplňku po letním slunovratu, tedy obvykle v srpnu. Dohled nad jednotlivými závody připadl vždy dvěma občanům vybraným losem, tzv. hellanodikům, jejichž úkolem bylo postarat se o úklid či opravy sportovišť a vybudovat zázemí pro soutěžící i diváky. Navíc bylo třeba rozeslat informaci o konání olympiády po celé zemi a pozvat vybrané hosty, nemluvě o samotných sportovcích. Kvalifikovat se přitom mohli jen svobodní a mravně bezúhonní Řekové, přestože v pozdějších staletích se účastnili rovněž příslušníci cizích národů. Levobočci, otroci, propuštěnci či vrazi měli každopádně smůlu.

O definitivním seznamu borců rozhodlo přípravné klání měsíc před zahájením her, přičemž se soupeřilo ve dvou věkových kategoriích, a sice chlapci zhruba od dvanácti do osmnácti let a muži. Funkci rozhodčích plnili hellanodikové, kteří předtím museli posvátně přísahat, že budou nestranní. Úplnou objektivitu se však zřejmě zajistit nepodařilo: Kupříkladu roku 67 vyhlásili vítězem vozových závodů římského císaře Nera, přestože z vozu vypadl a jízdu před cílem vzdal. Těžko říct, zda v daném případě motivovala rozhodčí spíš peněžitá odměna, nebo strach o život.

Útěk před soupeřem

Také sportovce zavazovalo čestné slovo: Před závodem slavnostně slibovali u impozantní sochy Dia Horkia coby strážce přísah, že budou soutěžit poctivě, a drtivá většina z nich svůj závazek nejspíš dodržela. Dochovala se pouze hrstka záznamů o nesportovním chování – například dohoda o výsledku boxerského utkání či útěk závodníka, který se zalekl soupeře – přičemž provinilce zpravidla čekala pokuta. 

Nelichotivou výjimku představoval mimo jiné Sparťan Lichas, jenž se přihlásil k jízdě se čtyřspřežím jako thébský občan, protože jeho domovina byla tehdy z her vyloučena pro porušení posvátného míru. Za podvod jej hellanodikové odsoudili ke zbičování, což vyvolalo u nepřátelské Sparty hněv a její vojáci roku 420 př. n. l. do Olympie vpadli.  

Zapomenutá tradice

Přesné datum konání prvních závodů v Olympii neznáme. S jistotou pouze víme, že nejpozději v roce 776 př. n. l. zaznamenávali organizátoři jména vítězů, nicméně hry byly zřejmě mnohem starší. Podle tradice je založil hrdina Herakles či mytický vládce Peloponésu Pelops. Archeologické nálezy bronzových trojnožek sloužících jako odměna pro vítěze naznačují, že se sport v místě pěstoval už téměř před třemi tisíci lety.

Poslední dochovaný seznam vítězů končí rokem 217 a v následujících letech význam Olympie upadal. Hry se nicméně pravidelně konaly až do přelomu 4. a 5. století, kdy křesťanský císař Theodosius I. zakázal pohanské kulty a jeho vnuk Theodosius II. následně vydal rozkaz zbourat staré chrámy, včetně toho olympijského. Na jeho troskách pak vyrostl kostel sloužící tamní nevelké křesťanské komunitě, jež si zajišťovala živobytí mimo jiné přetavováním a prodejem bronzu nalezeného v ruinách. 

Po dvou ničivých zemětřeseních v následujícím století se někdejší sportovní středobod zcela vylidnil a na dlouho zůstal zapomenutý pod nánosem zeminy a zeleným porostem. Nicméně na sklonku 19. století odkryli zbytky slavné Olympie němečtí archeologové a díky úspěšným vykopávkám i všeobecnému zájmu veřejnosti se v roce 1896 podařilo olympijské hry obnovit. 

Rychleji, výš, silněji

Program starověkých her zahrnoval pestrou škálu disciplín. K závodu na jeden stadion přibyl v 8. století př. n. l. také běh těžkooděnců, tedy v plné zbroji. Naopak tzv. dolichos představoval doménu vytrvalců, kteří vyráželi na trať o délce 40–48 stádií čili asi 7–9 kilometrů. Doslova celebritou se stal jistý Leonidas z Rhodosu, jenž v rámci čtyř olympiád v letech 164–152 př. n. l. zvítězil ve všech třech sprinterských disciplínách.

TIP: Rekordmani antického Řecka: Borci, kteří by dnešní olympioniky rozdrtili!

Až do starověku sahají také kořeny vícebojařských soutěží. Nejpopulárnější byl pětiboj alias pentathlon, zahrnující běh na jeden stadion, hod diskem i oštěpem, skok do dálky a zápas neboli palé. Poslední zmíněný se na seznam sportů zařadil rovněž coby samostatná disciplína, stejně jako box čili pygmé a pankration, tedy kombinace obou.


Další články v sekci