Brka, pergameny, kalamáře: Co musel zvládnout novověký písař?
V raném a vrcholném středověku uměly číst a psát téměř výhradně osoby církevního stavu, které měly také na starosti vedení panovníkovy kanceláře. V klášterech v té době vznikaly speciální místnosti pro psaní a opisování knih zvané skriptoria. Postupně se však znalost písma rozšířila i na panovníkův dvůr a mezi nobilitu
V pozdním středověku se písařství vyprofilovalo v městském prostředí jako světská profese a schopnost číst a psát se rozšířila zejména mezi měšťanstvem, které tyto znalosti potřebovalo pro úspěšné vedení živnosti.
Brka, pergameny, kalamáře…
Profesionální písař si nevystačil pouze s tím, že uměl číst a psát. Obvykle ovládal také počty a samozřejmostí byla znalost latiny, kterou se psalo. Přibližně od 15. století u nás přibývalo písemných záznamů i v českém jazyce. Písaři se specializovali podle toho, pro koho pracovali. Listiny, úřední zápisy či kroniky tedy psali písaři vojenští, šlechtičtí, veřejní či městští.
Pro psaní písaři užívali speciálně upraveného brku a inkoustu, který si sami míchali. Psali na pergamen, který se vyráběl z vyčiněných zvířecích kůží. V pozdnějším středověku začali užívat i papír, aby pak v 16. století jeho užití docela převládlo. Jako pomůcka sloužila písařům pemza, kterou uhlazovali povrch pergamenu, perořízek (nožík ma seřezávání brku) a nožík k vyškrábání chybně napsaného textu.
Písaře nacházíme na středověkých iluminacích obvykle u stolu za pulpitem, speciální podložkou, na níž mají rozložené písařské potřeby. V horní či boční části měl pulpit obvykle otvor, do kterého si zastrčili kravský roh a do něj nalili tuš, která se jinak přechovávala v menších lahvičkách. Užívali také kamenné kalamáře.
Zápis do vosku
Zhotovení listiny bylo nákladnou záležitostí už proto, že písař disponoval specializovanými znalostmi, používal drahé písařské potřeby a text sepisoval velmi dlouho. Levnější variantou, jak uchovat psaná slova, zůstávalo užití voskových tabulek, které známe již z dob antického Říma a které písaři užívali i při koncepci budoucího textu. Tabulka se vyráběla tak, že se ve dřevěné destičce zalil voskem vydlabaný prostor.
K psaní na destičky užívali písaři stilus, což byla tyčka, jejíž jednou zahrocenou stranou ryli písmena do vosku a druhou rozšířenou, případně zploštělou, vosk vyrovnávali a případně snadněji mazali písmena, aby mohli tabulku znovu využít. Stilus se vyráběly z kostí, bronzu, mosazi či železa.
