Boty dělají člověka: Jakou obuv nosili naši předci?

Vývoj historické obuvi je dnes díky archeologii poměrně dobře zmapovaný. Od pravěku po současnost tak můžeme v literatuře a v experimentální archeologii sledovat kontinuální vývoj. Nejstarší typ bot známe od eneolitu (pozdní doby kamenné) z nálezů jako jednokusové, které se dnes obecně nepřesně označují jako „krbce“. Ty se vyráběly z kůže tlusté kolem 3 mm a šily se pomocí řemínků nebo příze. V době římské nastupují nové typy obuvi – jak odolné boty na dlouhé pochody a vhodné pro hromadnou výrobu, tak také jemné a velmi propracované výrobky na míru. Římští ševci již šili hlavně pomocí příze. 

Hlavní typy bot

Někdy v této době vznikla také takzvaně převrácená obuv (zkráceně převracenky), která se vyráběla rubovou stranou ven. Šila se přízí tak, že svršek byl z teletiny nebo koziny o tloušťce 1,2 mm, spodek tvořila jedna podešev z 4 mm tlusté hověziny. Svrškové dílce měly vyztužovací součásti. Vše se pak otočilo jako ponožky a spoje a výztuhy zůstaly skryté uvnitř. Převracenka se postupně prosadila a zcela vytlačila jednokusovou obuv. Do vrcholného středověku vstupoval již každý obyvatel zemí Koruny české v převracenkách a tento typ dominoval v celé Evropě až do začátku 16. století.

Někdy s nástupem renesance kolem roku 1500 přišla konstrukčně moderní obuv, dnes nazývaná rámová. Šlo o moderní konstrukci a výrobu bot, která se používá dodnes. Na rozdíl od převracenky se tato šila na kopytě z venku, dovolovala flokovat podrážky (vrstvit usně na sebe, vytvářet podpatky) a používat hřebíky do bot. Vznikl tím odolný výrobek, který šlo dělat na sklad pro různé nohy. Středověká obuv byla subtilní a přizpůsobovala se chodidlu. Podešve odpovídaly přesně majiteli. Renesanční boty byly již typizované a podešve měly klasický tvar jako ty dnešní. Další rozdíl představovala skutečnost, že středověká obuv byla levoo-pravá, zatímco ta renesanční dovolovala vyrábět obě boty stejné.

Barefooty našich předků

Každého napadne, proč již ve středověku neužívali tento renesanční druh obuvi, když všechny nástroje a materiály na výrobu znali. Pravdou je, že převracenky měly své výhody. Šlo o levný a kompaktní výrobek, který se dovedl velmi dobře přizpůsobit na noze. Rychle navlhl, ale také rychle vyschl. Dal se dobře opravovat a přešívat. Kožené boty obecně nejvíce ničí moderní povrchy (beton, asfalt), které obsahují ostrý písek a kámen. Na přírodním povrchu vydržely převracenky v denním provozu poměrně dlouho. Pokud se navíc pravidelně opravovaly, mohly majiteli sloužit rok i déle.

Zobáková obuv na iluminaci z Francie 15. století. Podobné výstřelky naše země z důvodu husitských válek minuly. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

V posledním desetiletí přichází nová móda barefoot obuvi. Jde o obutí bez tvrdé podrážky. Účelem je chodit po co nejtenčí podešvi, aby se chodidlo vyvíjelo jako při chůzi na boso. Díky fenoménu barefoot je dnes pro mnoho lidí funkce středověké obuvi naprosto srozumitelná, a co více, považují takové obutí za velmi moderní a zdravé.

Ke středověké obuvi patřily ještě dřevěné trepky (z něm. Trippen), staročesky chódy. Boty ze dřeva jsou dnes známé hlavně ve formě pozdějších dřeváků. Vedle nich se v Čechách hlavně v oblastech, kde bylo německé osídlení, můžeme setkat s pozůstatky středověkých trepek s názvy nazouvák, podělávky a mejšle. Jsou to dřevěné pantofle pro malé pochůzky po hospodářství. Ve středověké verzi se nenosily na nohu přímo, ale používaly se společně s klasickou obuví, kdy uživatel mohl nosit kožené boty a v případě vlhka si na ně nazul trepky – ty ostatně znali již lidé v době římské a používaly se v chladných provinciích na severu.

Dřeváky jsou na druhou stranu relativně nové. Nejstarší typy vznikly v Nizozemí na konci středověku a postupně se rozšířily renesanční Evropou. Největší rozšíření u nás zaznamenaly v době baroka, kdy postupně vytlačily staré trepky, které přežily v okrajových částech českých zemí společně s dřeváky.

Do zimy a deště

Obuv na rozdíl od oděvu nebývala samozřejmou součástí života v každém ročním období a pro každou sociální vrstvu. Přesto lze říci, že šlo o proprietu nutnou pro přežití, a je pravděpodobné, že první lidé do Evropy přišli jak oblečeni, tak obuti. Z etnografických záznamů i ze vzpomínek starších generací lze odvodit několik základních poznatků. Chudí lidé nosili boty v chladných a deštivých měsících, tedy půl roku, druhý půlrok se chodilo na boso. Obutý chodil i chudší člověk do kostela, mezi lidi do města a při vzácných příležitostech. Pro práci kolem domu se v chladném počasí nosily různé typy dřeváků či trepek. V případě cestování na dlouhé vzdálenosti se chodilo na boso a obuv se nazouvala, až když byly vidět první domy města. Lidé z vyšší vrstvy se potom poznali díky tomu, že měli na noze vždy kvalitní a neopravované boty. Chudí lidé si obvykle nechávali spravovat obuv do roztrhání. 

Zdravá klenba

Díky studiu archeologických souborů nálezových usní si můžeme udělat představu i o samotném chodidle středověkého člověka. Na první pohled zaujmou malé rozměry. Dnešní populace je v průměru o 12 cm vyšší a dožíváme také se vyššího věku. To, co se jeví velmi nápadné na rozdíl od současnosti, je fakt, že podešve jsou v průměru velmi malé. Průměrný muž měl velikost 38 a průměrná žena 34. Velikosti nad 40 patří v nálezech k vzácným. Dětské boty měly rozměry dnešních batolecích.

Díky konstrukci středověké obuvi, která byla na míru, lze porovnávat i zdravotní stav chodidla tehdy a dnes. Středověký člověk se většinou mohl pochlubit dobrou klenbou chodidla. Dnes je spíš běžné, že lidé mají chodidlo skoro ploché. To má za následek váha jedince, ale také obuv, jakou dnes převážně používáme. Také můžeme vyloučit, že by lidé v minulosti měli jiný styl chůze než dnes. Díky velkému souboru replik středověké obuvi, kterou nosí dnes zájemci o historii, existuje velký soubor pro porovnání s nálezy. Lze s jistotou vyloučit, že by naši předkové chodili specifickým druhem chůze. Každý člověk prvně na zem pokládá patu a odráží se plochou pod kůstkami palce u nohy. Rozdíl je v tom, že člověk v obuvi s podrážkou a podpatkem jakoby naráží nejdříve hranou podpatku, na kterém se pak následně otáčí. Při chůzi na boso nebo v převracenkách se pata dotýká podložky ve větší ploše. Pata se tedy spíše pokládá, na rozdíl od kráčení s pevnou podrážkou, kdy pata do země naráží. Chůze středověkého člověka se tak spíše podobala té dnešní.