Bohyně, nebo čarodějka? Fakta a mýty o kněžně Libuši

Kým skutečně ona mytická Libuše byla? Nebo spíš – které postavy či božstva ji inspirovaly? Předivem výmyslů a nánosů ryze účelového falšování dějin se lze prokousat k nějaké skutečné historické postavě jen stěží. I když pro mnohé středověké kronikáře šlo pouze o pohanku, téměř bezejmennou pannu hadačku s nebezpečnými sklony k čarodějnictví, v obrození je líčena jako dobrotivá a spravedlivá vůdkyně lidu a pramáti českého národa.

Začátek historie

Vraťme se ale na začátek. Co víme? Pražský děkan Kosmas ve své kronice uvádí, že Libuše žila sedm generací před vládou prvního doloženého Přemyslovce Bořivoje. Ten panoval zhruba mezi roky 867 až 890, což datuje život Libuše do první poloviny 8. století. Zatímco část Evropy už má v té době své historicky doložené vládce či duchovenstvo, teritorium známé později jako české království ještě v 8. století halí mlha nejasností. Není se čemu divit – písmo i křesťanství přišlo do tohoto prostoru až v druhé polovině 9. století s Cyrilem a Metodějem. Lidé, kteří tu tehdy žili, žádné vlastní psané záznamy o své existenci nevedli. Historie se začala tvořit až později – s těmi, kteří měli zájem o to, aby se v ní objevovali v tom nejlepším světle – třebas jako potomci nějakého bájného významného rodu. Potom už stačí vzít pár pověstí, nějaké ty „zahraniční“ inspirace a všeobecně platné archetypy a nejstarší dějiny národa českého jsou na světě!

Věk neřestí

Zpět ke Kosmovi. Oněch sedm generací před Bořivojem spíše znamená, že to není tak blízko, aby si to někdo přesně pamatoval a zároveň ani moc dlouho na to, aby se přemyslovská rodová linie mohla přervat či vyhasnout. Což v oněch dobách nebylo nic těžkého. A protože Bořivoj byl prvním českým panovníkem, který přijal křest, je těch sedm dlouhých generací dostatečnou omluvou, proč by pramáti Přemyslovců měla být nějaká kněžka. V těch „temných“ dobách tu ostatně většinová slovanská populace vyznávala staré pohanské bohy zcela přirozeně – žádné křesťanské misionáře tu zmapovány nemáme. A i sám Kosmas přiznává, že vychází jen z ničím nepodložených zkazek a vyprávění.

Situaci v zemi Kosmas popisuje takto: „Neřesti bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kterou dříve nikdo páchat neuměl, jeden od druhého trpělivě zakoušel a neměl ani soudce, ani knížete, kterému by si požaloval.“ Skončila éra malých izolovaných komunit a přechod do režimu větších propojených celků nebyl úplně jednoduchý. Více lidí různých rodů, které spolu musejí vycházet, nese samozřejmě spoustu úskalí. Vyřešit je dokáže jen vládce, který rozhoduje o všech a o všem. 

TIP: Po stopách Kroka a jeho dcer: Co je realita a co pouhá fikce?

Krok, později přidaný otec Libuše a jejích sester Kazi a Tety, to nebyl. Nebo jej tak alespoň nelíčí všichni kronikáři. Lidé za ním chodili pro radu, ale on jim nevládl ani nepřikazoval. To ostatně tvrdí i mnich Kristián ve své legendě Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily. „Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývající. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátil se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a věštěcký výrok.“ 

Panenská hadačka

Libuše je tu tedy zachycena jen jako bezejmenná panenská věštkyně, něco na způsob antických Apollónových kněžek věštících například v Delfách či jiných chrámových okrscích. Kristián jí dokonce ani nedává pravomoce soudit spory, které se jí dostává v pozdějších variantách pověsti. Je to prostě jen pohanská šamanka, k níž se lidé uchylují, když už si sami rozumem nedokáží poradit. 

Naopak zásadní je pro Kristiána postava Přemysla Oráče. Zápis totiž pokračuje takto: „A když je obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysl, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad touto zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivoj.“

Ideální vůdce

Docela rychlý skok k historickým Přemyslovcům, že? Kristiánova legenda měla v prvé řadě oslavovat přemyslovskou dynastii a potvrdit její právo na vládu nad celou zemí. Vždyť ani v pověsti se neříká nic o mocenských šarvátkách, uzurpování moci nebo alespoň o volbě z několika kandidátů. Přemysl Oráč zcela idylicky přichází vládnout všem rodům jen na základě jedné šamančiny věštby a svých skvělých schopností. Ani zmínka o fyzické převaze, ambicích či nátlaku. 

Že by to v těch dobách fungovalo takhle? S největší pravděpodobností to spíš odráží Kristiánovy snahy vylíčit legendárního zakladatele rodu jako neoddiskutovatelnou a jedinou možnou autoritu. Jeho zvolení bylo touto optikou téměř božím záměrem. Už to, že šlo o oráče, spojuje Přemysla s několika dalšími zakladateli evropských panovnických rodů: Piastovci, gótským králem Wambou a dokonce i s králem Artušem. Orba pluhem byla považována za technologický pokrok a tedy i za známku prosperity. Orání Přemysla spojovalo se zemí, navíc evokuje píli, mírumilovnost, budování a růst. Ideální předek pro knížete Václava! 

Tři tváře bohyně

Podívejme se teď blíž na ony tři mytické Krokovy dcery. Dokonce i Kosmas, který odkazuje ženy spíše k plotně, jim přisuzuje mimořádné schopnosti. Nejstarší Kazi působila jako léčitelka využívající sílu bylin. Tetka žila bez muže jako pohanská kněžka či vůdkyně kultu. Jak napsal Kosmas: „Navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádů. A tak dodnes mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům…“ 

Libuše byla nejmladší a jelikož spoluzaložila vládnoucí dynastii, pověsti ji označují za nejvlivnější a nejaktivnější. Právě Kosmas uvádí, že kromě věštěckého nadání fungovala jako soudce a tedy do jisté míry i řídila své okolí. Badatel Josef Sadílek proto prohlásil, že tři sestry byly kněžky trojhlavého boha Triglava. Každá z jeho tří hlav byla zasvěcena jiné sféře – první podsvětí, druhá zemi a třetí nebesům. Další z interpretací uvádí, že trojjedinou bohyní byla samotná Libuše, „rozložená“ do postav tří sester. 

Její sňatek a spojení s oráčem tak byl doslova posvátným aktem – a to i proto, že v původních staroslovanských mýtech, neupravených Přemyslovci, byl onen Oráč s největší pravděpodobností bohem plodnosti, který pomocí orby zasévá své semeno do matky země. Ovládal plodivé síly země, což mu přisuzuje i Kosmas, byť o něm už jako o bohu nemluví. Jistou magii ovšem ovládá i on: „Lískový prut, který do země vetkl, vyrazil třemi velkými ratolestmi, a to, což je ještě podivnější, i s listím a ořechy.“ A i jeho volové, s nimiž oral, mohly patřit do jiných božských světů, neboť poté, co odešel s posly za Libuší, nikdy už je nikdo neviděl.

Pokud budeme rozvíjet myšlenku, že Libuše je odrazem a pozůstatkem atributů nějaké pohanské bohyně, pak by to mohla být například východoslovanská Mokoš. I ona byla trojfunkční a souvisela s vláhou, zemí, sexualitou, plodností i mateřstvím. Ztělesnění panenské cudnosti a sexuální promiskuity v jednom najdeme ale i u severské bohyně Gefion, germánské Freyi či antické Diany.

Jenom ženská

I kdyby ale byla Libuše sebedůležitější a sebevlivnější pohanskou kněžkou, veškeré záznamy, které o ní máme, na ni nahlížejí optikou křesťanských kněží a mužů. Automaticky a v souladu s tehdejšími názory však muži považovali ženy za něco podřadnějšího, hříšného a podřízeného. A to měl přitom Kosmas vlastní ženu a nejspíš i zcela legitimního syna – celibát byl v Čechách vyžadován až od poloviny 12. století. Kosmova Libuše tak zpočátku sice aspiruje na roli jakési vůdkyně, ale velmi brzy se ostatní muži proti takové „nepřirozenosti“ vzbouří a požadují velitele. A i když ji Kosmas na jednom místě nazývá moudrou a cudnou, na jiném tvrdí, že se chovala „rozpustile, jako si vedou rozmařilé ženy, když nemají muže.“ Myslí tím sexuální nevázanost, nebo lesbické vztahy? 

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Pro středověkého křesťana byla žena zkrátka nebezpečím i předmětem jistého opovržení a snižování. Právě u Kosmy v Libušině soudu zazní věta „Dlouhé vlasy, krátký rozum“. Přitom jeho Libuše na mužskou kritiku reaguje vcelku logicky a moudře: „Snad proto si myslíte, že mám málo rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velim zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena.“