Bohatý dvůr Václava II.: Pražský dvůr patřil k nejvznešenějším v Evropě

Jak probíhal život na dvoře Václava II., který se chystal na tak významnou událost? Kdo měl k němu přístup, koho pověřoval důležitými úkoly, kdo zařídil, aby z kašny teklo víno a kdo si nahrabal kapsu z veřejných, respektive královských peněz? Jaké radovánky nabídl dvůr pozvaným hostům a jak se tehdy lišil život na Pražském hradě od běžné rutiny? Zkusme si i přes omezené informace z pramenů sestavit plastický obraz Václavova dvora před korunovační slavností.

Věčně těhotná královna

Nemůžeme začít nikým jiným, než královnou Gutou (či česky Jitkou) Habsburskou. V první polovině roku 1297 byla samozřejmě zase těhotná. Proč samozřejmě? Protože to byl hlavní úděl urozených manželek – neustále rodit děti. Dcera římského krále Rudolfa Habsburského si vzala Václava II. roku 1285, když bylo oběma 14 let, ale na Pražský hrad ji otec pustil až o dva roky později, když usoudil, že je to pro ni bezpečné. 

Je až překvapivé, že mladá dívka se svým doprovodem rychle dokázala získat na pražském dvoře vliv na úkor tehdy nejmocnějšího českého šlechtice Záviše z Falkenštejna. Nebyla to přímo ona, kdo přinutil krále, aby nechal svého někdejšího oblíbeného otčíma roku 1290 popravit, ale jistě na tom měla nemalý podíl. Byla to silná osobnost, která dokázala uplatnit své charisma na Václava tak, že se po Závišově popravě postavil na vlastní nohy a nenechal už nikoho, aby vedl politiku království za něj. To jen Guta jistě tahala za provázky, přičemž pochopitelně hájila zájmy svého otce a bratrů. A to vše stihla, když byla téměř neustále těhotná. Ano, za 10 let pobytu v Praze stihla porodit 10 dětí! A když se dvůr rozjel na cesty, cestovala s ním i ona bez ohledu na stupeň těhotenství. 

Počátek roku 1297 byl ovšem i pro silnou královnu poněkud kritický. Porodila dcerku Gutu, která krátce po narození zemřela. To sice nebylo ve středověku nic neobvyklého, ale pro Gutu už to bylo pošesté, kdy musela pochovat své dítě. Ačkoliv o rok dříve porodila po dlouhé době zdravé dítě – dceru Markétku, zemřela tehdy ve věku 7 let princezna Anežka, dvojče pozdějšího krále Václava III. Smrt tehdy kosila děti bez milosti, a to byl i důvod, proč se od manželek očekávalo, že je budou neustále rodit – aby byla naděje, že se aspoň některé dožije dospělosti. Bohužel fyzické a psychické vypětí pak často stálo život rodičku samotnou. To nakonec postihlo také královnu, kterou zastihly korunovační slavnosti v červnu 1297 velmi slabou a vyčerpanou.

Monarchovy milenky

Ač byl vztah Václava II. s Gutou poměrně harmonický, nesmíme ho poměřovat moderními měřítky. Panovnické sňatky byly vždy především politickou záležitostí, a jakkoliv Václav své ženě důvěřoval, měl vedle ní i milenky. Záznamy o nich pochopitelně nezmiňují žádné podrobnosti, a tak můžeme jen hádat, zda si král dopřával jen občasné pobavení s příležitostnými služebnicemi, když třeba byla Guta zrovna v pokročilém stádiu těhotenství, nebo si vydržoval nějakou stálou metresu.

Každopádně se kolem roku 1290 narodil jediný uznaný Václavův nemanželský syn Jan Volek, který se později stal dokonce českým kancléřem na dvoře Jana Lucemburského. 

Velká rodina

V plození nemanželských dětí se nicméně Václav nemohl rovnat svému otci Přemyslovi Otakarovi II., jehož neobvyklá potence měla jasnou příčinu – téměř desetileté manželství s o 30 let starší Markétou Babenberskou. Jeho četné nemanželské potomstvo pak mělo vliv i na Václavův dvůr v námi sledovaném roce 1297. Nejznámější je případ Václavova nevlastního bratra Mikuláše, který získal titul vévody opavského. Ten prý s králem příliš nevycházel, takže se v Praze zdržoval jen při výjimečných příležitostech. 

Daleko lépe si Václav II. zřejmě rozuměl se svým dalším bratrem Janem, protože ho po Závišově pádu roku 1290 učinil svým kancléřem. Tento výnosný úřad, který by se dal svou důležitostí přirovnat k roli prvního ministra a hlavního diplomata království, pak Jan zastával až do své smrti roku 1296. Bratrovy korunovace se tedy nedočkal a bohužel o něm nemáme ani žádné podrobnější zprávy.

Daleko více než bratrů měl ovšem král sester. Dvě z nich byly dokonce vlastní a legitimní, což znamená, že jejich matkou byla uherská princezna a poté česká královna Kunhuta Haličská. Obě se dobře provdaly – starší Kunhuta si vzala roku 1291 jednoho ze slezských knížat Boleslava Mazovského, což byl od Václava II. pochopitelně politický kalkul s ohledem na připojování slezských knížectví k české koruně. Mladší Anežka pak byla ještě v dětském věku zaslíbena synovi římského krále Rudolfovi mladšímu Habsburskému. A to v listopadu 1278, tedy tři měsíce poté, co se jejich otcové střetli na Moravském poli. Společně se svazkem mezi Václavem a Gutou měl tento pár zprostředkovat novou rozvíjející se spolupráci mezi Přemyslovci a Habsburky po pádu Přemysla Otakara II. 

Příbuzní z řad šlechty

Když se vrátíme zpět na pražský dvůr v roce 1297, zastihneme zde i Václavovy nevlastní sestry. Jména některých ani neznáme, ale podstatné je, že s jejich pomocí si k sobě král Přemysl připoutal některé přední šlechtické rody. Jedna z nich byla manželkou Oldřicha z Drnholce a druhá Voka z Kravař a Benešova. Tím se postupně dostáváme k dalším osobám, které na dvoře Václava II. žily – předním šlechticům země, z nichž někteří byli ze zmíněných důvodů královými příbuznými, což jim mohlo zajistit výnosné úřady. 

Touha po zisku takových postů ostatně v té době představovala hlavní politické cíle předních českých a moravských rodů. Po popravě Záviše z Falkenštejna bylo jasné, že král nehodlá podléhat žádné vlivné šlechtické klice, a tak se šlechtici museli spokojit s tím, že se budou alespoň hřát ve světle panovnické moci. Na vyjmenování všech důležitých rodů zde nemáme prostor, a tak se spokojíme s tím, že vyzdvihneme jen toho nejdůležitějšího muže, jímž byl Ronovec Hynek z Dubé, sběratel mnoha úřadů, jehož panovník vysílal na důležité diplomatické mise a vkládal v něj velkou důvěru. Bezpochyby se velkou měrou podílel i na pořádání korunovace a zvaní důležitých hostů.

Strážci pečetidla

Nepostradatelnou součást každého středověkého panovnického dvora tvořili duchovní, protože to byli jediní vzdělanci své doby. Zastávali tak veškeré funkce, v nichž bylo třeba číst a psát, nebo bylo třeba ještě vyššího vzdělání právního či lékařského. Logicky byli tedy pověřeni vedením královské kanceláře, odkud vycházely každý měsíc desítky listin. Vyřizovali korespondenci, potvrzovali práva, zapisovali důležité rozsudky či rozhodnutí krále. 

Úřad kancléře, hlavního strážce králova pečetidla, byl spojen s vyšehradským proboštstvím a po smrti králova bratra Jana ho převzal Petr z Aspeltu, jedna z nejvýraznějších osobností své doby, vynikající diplomat a rádce krále Václava v zahraničních záležitostech. Později dělal tutéž službu i Janu Lucemburskému a stal se arcibiskupem mohučským. Byl předním členem neformální královské rady. Vedle Petra z Aspeltu to byl ještě zmíněný Hynek z Dubé a několik dalších šlechticů a duchovních.

V kanceláři dále působila řada písařů a notářů, v jejichž čele stál protonotář. Tyto funkce obsazovali královští kaplani, kteří se u dvora pohybovali. Mimo jiné sloužili panovníkovi i v právních záležitostech či jako lékaři. Ostatně lékařem byl také sám Petr z Aspeltu, který bděl nad vladařovým zdravím ještě předtím, než se stal kancléřem.

Děti a sloužící

Vedle vznešených a důležitých osob musela běžný chod dvora zajišťovat celá řada služebníků. Někteří z nich bydleli přímo v paláci na Pražském hradě, kde přebýval i král se svou rodinou. Kromě nezbytných denních úkonů jako je vaření, zásobování, péče o koně, úklid komnat a podobně, museli být navíc po ruce kojné a chůvy, které se staraly o malé prince a princezny, než dosáhli 7 let. Pak přebíral péči o děti vychovatel, který dohlížel nejen na jejich výchovu, ale především na dostatečné vzdělání. V případě chlapců, z nichž měli vyrůst rytíři, to byl mimo jiné šerm a jízda na koni. Dívky dostávaly možná překvapivě vyšší vzdělání ve znalosti písma a pak se samozřejmě učily vyšívat a pečovat o domácnost.

Můžeme nahlédnout i do královské kuchyně, kde se připravovalo především maso – drůbeží, vepřové, hovězí i zvěřina. V době půstu se podávaly ryby, jež prý Václav II. při svém chatrném zdraví těžko snášel. Dále tu byly různé druhy sýrů, vejce, chleba, zelenina, ovoce a koření tuzemské i z dovozu. Kuchyň měla k dispozici také vlastního písaře, který dělal soupis zásob. Ten musel být daleko delší a obsáhlejší, když se konečně přiblížila dlouho očekávaná a připravovaná korunovace.

Velkolepá slavnost

Na slavnou událost se o svátku Letnic 2. června 1297 sjeli do Prahy nejen všichni, kdo v českých zemích něco znamenali, ale i řada zahraničních hostů včetně Albrechta Habsburského, slezských knížat, braniborských markrabat, dále hrabata, rytíři, arcibiskupové a mnozí další. Z běžného pražského dvora nazývaného už ve své době curia minor čili menší dvůr, se náhle stal curia maior, dvůr větší. Všichni vznešení hosté totiž dočasně k němu patřili a jako takovým jim byla prokazována pocta. Takovými dny získával pražský dvůr na věhlasu a prestiži.

TIP: Král s maniodepresí: Václav II. se střídavě kál a hýřil pozemskými radostmi

Po slavnostní mši byli král s královnou pomazáni a korunováni, k čemuž byla potřeba řada drahých látek, zlatých a stříbrných pohárů a jiných předmětů, aby měl rituál dostatečný lesk. Samotná koruna měla podle odhadu kronikáře cenu 2 000 hřiven, meč a štít nesený při obřadu před králem pak 3 000 hřiven a nejcennější byl královský plášť o hodnotě 4 000 hřiven. 

Po obřadu následovala obrovská hostina na hradě pro pány, dámy a dvořany, ale stejně tak se bohatě nasytil i prostý lid v pražských ulicích, kde prý z kašny teklo víno. Zpívalo se, jedlo, pilo, následoval slavnostní turnaj, bez něhož se žádná pořádná středověká slavnost nemohla obejít. Když hodokvas skončil, Praha i Pražský hrad se zase vrátili do obvyklého režimu. Ačkoliv nedlouho poté přišla krutá rána, neboť 18. června skonala královna Guta, dvůr Václava II. ještě dalších 8 let nabýval na slávě a honosnosti.