Bleiburgské repatriace (2): Krvavé balkánské finále druhé světové války

V polovině května 1945 ustupovaly z Balkánu jednotky Osy, které se na rakouské straně setkaly s 38. irskou pěší brigádou, spadající pod 6. obrněnou divizi. Chorvatští velitelé hned začali jednat s britskými důstojníky s cílem dojednat složení zbraní do spojeneckých rukou a vyhnout se tak partyzánskému zajetí. Britské velení tuto možnost odmítlo s tím, že je možná jedině kapitulace vůči jugoslávské armádě, a brigádní generál Thomas Scott dokonce hrozil Chorvatům užitím síly, pokud bezpodmínečně nesloží zbraně. Ještě téhož dne dopoledne se chorvatské jednotky skutečně vzdaly.

Úvodní část: Bleiburgské repatriace (1): Krvavé balkánské finále druhé světové války

Jeden mýtus

Mezitím do oblasti dorazily tři partyzánské brigády, čímž se Chorvaté dostali do sevření. Partyzánské velení taktéž zaslalo svým nepřátelům ultimátum, ti se ale mezitím začali vzdávat. Během následujících chvil došlo k několika drobným potyčkám. Z této situace vznikl později mýtus přiživený uprchlými ustašovci a jejich přívrženci, kteří události označují jako bleiburgský masakr. Existuje několik různých vysvětlení.

Partyzánské jednotky dle chorvatských svědectví zaútočily na kolonu v Bleiburgu minometnou a kulometnou palbou. Samotní jugoslávští velitelé na místě uváděli, že došlo ke střelbě z kulometu, jejímž výsledkem bylo 16 mrtvých. Současné historické bádání každopádně dokazuje, že v samotném Bleiburgu nedošlo k velkému masakru, a dostupné zdroje dokládají pouze jeden útok partyzánů na ustupující kolonu v dané oblasti. Nicméně svým dílem k vytvoření mýtu přispěli i samotní partyzáni, jejichž velení mluvilo o nasazení britských tanků k zastavení chorvatského postupu, což mělo za následek oběti na životech. Další svědectví sice potvrzují přítomnost britských obrněnců, ale nikoliv jejich reálné bojové nasazení. Skutečná kontroverze okolo Bleiburgu tak tkví hlavně v následných repatriacích zajatců zpět do Jugoslávie.

Otázka repatriace

Situace po kapitulaci byla poměrně delikátní. Britové nezastávali ohledně problematiky zajatců pocházejících z řad německých spojenců na Balkáně jednotný postoj. Na rozdíl od sovětských občanů, kteří měli být v případě zajetí následně repatriováni zpět do SSSR, nedošlo v případě Jugoslávie ke stanovení žádného univerzálního postupu. Začátkem května 1945 vydal britský premiér Winston Churchill příkaz veliteli 8. armády maršálu Haroldu Alexanderovi, aby kapitulace německých jednotek v regionu přijímali s tím, že jejich následný osud bude určen na mezivládní úrovni.

Britské armádní velení neočekávalo v prostoru Rakouska takovou situaci, při které by najednou bylo potřeba řešit osudy stovek tisíc lidí. Proto byl 13. května vydán rozkaz zastavit jejich další postup na sever, přičemž hraniční linií se stala řeka Dráva. V kontextu repatriací sovětských občanů vydalo velení 8. armády rozkaz předat veškerý zajatý vojenský personál jugoslávského původu do rukou jugoslávské armády. Proti tomuto kroku sice protestovali Američané, ale britské velení se mezitím 15. května domluvilo s jugoslávskou stranou.

Protichůdné rozkazy

Vzhledem k této dohodě pak došlo v Bleiburgu k odmítnutí chorvatské kapitulace do britských rukou. V praxi ovšem britští velitelé dostávali od svých nadřízených protichůdné pokyny ohledně vydávání zajatců. Velení V. sboru nejprve 17. května rozeslalo rozkaz o jejich neprodlené repatriaci do Jugoslávie s tím, že dotyční nesmějí být informováni o cílové destinaci. Ten samý den pak ještě dorazil rozkaz od maršála Alexandra, který podřízeným jednotkám ukládal evakuaci všech jugoslávských zajatců do severní Itálie.

Protichůdné pokyny se ještě několikrát opakovaly až do ukončení repatriací 31. května. Také svědectví zajatců dokládají různé verze průběhu repatriace, a to včetně použití síly. Velmi často jim byla jako cílová destinace slibována Itálie a objevil se i případ, kdy britský důstojník před odjezdem dotčeným zajatcům tvrdil, že v Itálii dostanou nové uniformy a budou využiti jako vojáci k dalšímu účelu. Není jasné, zda tato tvrzení představovala výsledek kreativity britských důstojníků nebo smíšení informací z protichůdných rozkazů.

Pochody smrti

Hned po britsko-jugoslávské dohodě začala ve dnech 16. a 17. května repatriace válečných zajatců do Jugoslávie. Britové připravili silniční a železniční transporty z internačních táborů na hranice a z míst, jakým byl například i Bleiburg, již přesuny organizovala převážně Jugoslávská armáda. Zajatci museli na hranicích utvářet velké kolony, které pak směřovaly do táborů rozesetých po celé Jugoslávii. Hned ze začátku celé akce začalo docházet k rozsáhlým excesům a masovým popravám.

Zajatcům byla po celou dobu pochodu odepřena voda a jídlo. Jsou doloženy případy, kdy strážní zastřelili ty, kdo se pokusili napít nebo již nedokázali jít dál. Kolony přicházely nejprve do přechodných táborů v okolí Mariboru, kde docházelo k rozdělování internovaných dle jednotky a roku odvodu. Zabíjení pokračovalo ještě ve větším měřítku právě na těchto místech. Mnoho mužů bylo z přechodných táborů odvedeno rovnou k jámám či protitankovým zákopům a tam zastřeleno. Zmiňme například masakr v Tenzu, kde bylo zabito přibližně 15 000 převážně chorvatských zajatců. Podobných událostí se během pochodů smrti staly v různém měřítku desítky. Partyzáni se místy uchylovali k brutálním praktikám, kdy zajatce topili nebo před smrtí mučili.

TIP: Neklidný Balkán: Proč je již 150 let poloostrov zdrojem trvalého napětí?

Stejný osud jako chorvatské vojáky čekal taktéž zajatce z řad Slovinců a Srbů. Dobře jsou zdokumentovány masakry v Kočevském Rogu a Barbarim rovu. Pochody a návazné transporty byly většinou organizovány jugoslávskou armádou za pomoci takzvaného Oddělení pro ochranu národa (Odjeljenje za zaštitu naroda), což byla obdoba sovětské NKVD. Masové hroby byly z rozkazu ministra vnitra likvidovány a masakry utajovány. Na světlo se vše dostalo až počátkem 90. let, kdy se také rozběhla rozsáhlá vyšetřování. Celkový počet obětí není znám. Historici a vyšetřovatelé však odhadují, že výsledné číslo se pohybuje v rozmezí od 70 000 do 100 000 mrtvých.