Neohrožení hrdinové z Balkánu (1): Bosensko-hercegovská pěchota za světové války

Berlínský kongres navazující roku 1878 na skončenou rusko-tureckou válku přiřkl území Bosny do správy Rakouska-Uherska. Ačkoliv císaře a jeho diplomaty zisk nových držav – monarchie je roku 1908 definitivně anektovala – potěšil, jednalo se v mnoha ohledech o danajský dar. Turky po století ovládaná Bosna představovala periferii Evropy, do níž musela už tak silně zadlužená říše investovat nemalé prostředky. Z připojení oblasti k Rakousku neměli zpočátku velkou radost ani místní Muslimové (jedná se o obyvatele Bosny vyznávající islám, proto velké M), ani pravoslavní Srbové. Země tak představovala horké území, na němž se pro konflikt nikdy nešlo daleko a které nakonec zatáhlo Evropu do první světové války. Monarchie se odtud snažila získat, co se dalo – včetně lidských zdrojů.

Nové zákony

Navzdory tomu, že balkánská oblast do roku 1908 stále de iure patřila osmanské říši a Rakousko-Uhersko ji mělo pouze spravovat, zahájila Vídeň okamžitě po obsazení země verbování do armády. Jako hlavní argument uváděla, že říše přece musí nějak kompenzovat prostředky, které do Bosny vložila. Ještě v roce 1878 tak v Sarajevu vznikla vojenská internátní škola, o tři léta později pak vláda přijala zákon o vojenské službě zavádějící na získaném území omezenou brannou povinnost.

Vídeň se přitom snažila postupovat ohleduplně k místním zvykům, čemuž se také přizpůsobovaly uniformy nově vzniklých jednotek. Bosňané nosili zvláštní zkrácené kalhoty orientálního vzhledu, které se pod koleny zužovaly. Hlavní charakteristiku však tvořily fezy z hnědočervené plsti s černým střapcem z ovčí vlny. V roce 1908 pak původní modré uniformy nahradily stejnokroje barvy štičí šedi s šedým fezem. Důstojníci hlásící se ke křesťanství pak mohli tuto pokrývku hlavy vyměnit za klasickou čepici. Součástí bojových jednotek se vedle kurátů stali také polní imámové.

Zrod bosňácké pěchoty

Zákon o vojenské službě narazil v prvních momentech na ostrý nesouhlas a v řadě míst na nepokoje nebo dokonce ozbrojená povstání, která musela potlačit až regulérní armáda. Přesvědčit své krajany, aby dobrovolně vstoupili do rakousko-uherských ozbrojených sil, pak pomohl také velký muftí v Sarajevu Mustafa Hilmi Hadžiomerović a další náboženští představitelé.

V roce 1882 se tak situace uklidnila a vznikly první čtyři pěší roty, po jedné v každém ze čtyř náborových okresů (Sarajevo, Banja Luka, Tuzla a Mostar). Počty vojáků se postupně zvyšovaly a v roce 1894 se jednalo již o čtyři pluky, každý o třech pěších praporech a jednom batalionu lehkých polních myslivců. Celkem před první světovou válkou sloužilo v bosenských formacích asi 10 500 mužů, v záloze zůstávalo dalších 23 000. Zajímavé je také složení mužstva – téměř 40 % všech vojáků tvořili pravoslavní křesťané, něco málo přes 30 % muslimové a okolo 25 % katolíci.

Přidávají se Albánci

V době vypuknutí konfliktu se bosenské pluky nacházely v posádkách na různých místech monarchie. Jednotlivé prapory se okamžitě zapojily do bojů na všech frontách, kde bojovala rakousko-uherská armáda. Vídeň se zpočátku obávala možné neloajality balkánských oddílů, a tak nasazovala jednotlivé bataliony samostatně.

Postupem času pak docházelo k míšení mužů a v bosenských jednotkách se tak objevovali Maďaři, Chorvati nebo Češi. V roce 1916 Rakousko-Uhersko obsadilo Albánii a následně zverbovalo na 5 000 místních, které zařadilo právě do bosenských oddílů. Ty se v průběhu války rozrostly až na 36 praporů po 1 200 mužích. Řada Bosňanů však sloužila i mimo ně, takže v prosinci 1917 sloužilo v císařské armádě již 298 000 vojáků z balkánské země.

Spolehliví a loajální

Navzdory obavám velení i politiků však bosenské oddíly předvedly až překvapivou loajalitu a spolehlivost. Zatímco katolické a muslimské vojáky nezřídka motivoval k boji za mnohonárodnostní říši strach z možného spojení s pravoslavným Srbskem, ortodoxní Srby válčící nezřídka proti svým souvěrcům poháněl hlavně důraz na osobní a rodinnou čest.

Dokončení: Neohrožení hrdinové z Balkánu (2): Bosensko-hercegovská pěchota za světové války

Balkánské jednotky si vydobyly pověst zvláště urputných a statečných především v boji muže proti muži. Bosensko-hercegovský pěší pluk č. 2 (BHIR 2) se dokonce stal nejvíce vyznamenávanou formací císařské armády, když jeho vojáci posbírali celkem 42 zlatých medailí Za statečnost. Tradovalo se dokonce, že na italském válčišti příslušníci regimentu vůbec nenosili střelné zbraně, ale pouze granáty, dýky a palcáty.