Blansko plné parafínu: Kterak Karl Reichenbach objevil zcela novou látku

Železářství na Blanensku má více než 2 500 let dlouhou tradici. Rozvíjelo se díky bohatým lesům, vodním tokům a zdrojům lehce tavitelných rud. Těžba a zpracování železné rudy byly od středověku úzce spojeny zejména s Josefovským údolím u Adamova. První železný hamr na zdejším panství založil roku 1698 v údolí řeky Punkvy hrabě Arnošt Leopold Gellhorn, který koncem 17. století koupil blanenský zámek. Dřevěné uhlí, používané k tavbě, se pálilo v milířích v okolních lesích a železná ruda se vozila z nejbližšího okolí. 

Zlomové okamžiky

Důležitým milníkem pro blanenské železárny byl rok 1766, kdy je koupil šlechtický rod Salmů. O velký rozvoj podniku se zasloužil především starohrabě Hugo František Salm, který u Blanska vybudoval několik nových hutí. Roku 1806 navštívil Paříž, kde neúspěšně požadoval vrácení rodového hrabství Dolní Salm v Ardenách. Při této příležitosti se zastavil v Louvru, kde ho zaujala socha Diana s laní, zvaná též Diana z Versailles. Přál si mít podobné dílo doma, což ho přivedlo na myšlenku odlévat sochy z litiny.

V průběhu 19. století se blanenská dekorativní litina rychle stala velmi žádaným zbožím. Kromě soch byly populární různé štíty, talíře, mísy, popelníky a další drobné předměty, které se hodily do interiérů měšťanských domů. Kvalita litinových reliéfů přitom dosahovala takové úrovně, že brzy umožnila odlévat i opravdu velká díla, například da Vinciho Poslední večeři. 

Železárny úspěšně expandovaly a během několika let se rozrostly o novou válcovnu, slévárnu, modelárnu či kuplovací pec. Do provozu se dostaly destilační uhelné pece, další hamry i papírna. A právě v té době nastoupil do podniku Karl Reichenbach.

Vystřízlivění z romantických snů

Narodil se 12. února 1788 ve Stuttgartu do rodiny vévodského knihovníka Ludwiga Reichenbacha. Na otcovo přání studoval práva, ale zajímal se také o přírodní vědy a filozofii, ze které měl dokonce doktorát. V mládí se nadchl pro politiku, a to ne ledajakou – zaujala ho myšlenka vytvoření německé kolonie na ostrově Tahiti. Za tímto účelem založil dokonce tajný spolek, roku 1808 se ale dostal do konfliktu s policií, která za akcí viděla podvratnou činnost. Reichenbach byl následně zatčen a několik měsíců strávil ve vězení.

Za mřížemi z romantických snů vystřízlivěl a po propuštění zamířil svou pozornost jiným směrem. Zaměřil se na vědu, kterou hodlal uplatnit v průmyslu. Podílel se na budování hutních a strojírenských podniků v jižním Německu, přičemž inspiraci čerpal z už zavedených továren. Získal tím cenné zkušenosti, které navíc rozšiřoval častými cestami po Evropě.

Jedním z jeho zájmů byla i destilace různých přírodních surovin, při níž bylo možné narazit na dosud neznámé látky nebo získat levněji a snáz ty známé. Pro bádenské železárny v Hausachu například zkoumal, jak nejefektivněji využít dřevěné uhlí coby tepelný zdroj v železářských pecích. Své pokusy prováděl v chemické laboratoři ve Vídni, kde se také roku 1818 potkal s hrabětem Hugem Františkem Salmem. Toho práce mladého vědce zaujala natolik, že ho pozval na návštěvu svých blanenských železáren. 

Z návštěvníka ředitelem

Na Blanensko se německý vědec poprvé dostal ještě téhož roku. Správce železáren a horní mistr Karl Gottlieb Teubner ho seznámil s provozem a dosavadními výsledky při výrobě dřevěného uhlí suchou destilací v pecích. Přestože se Reichenbach na Moravě příliš nezdržel, stačila mu tato návštěva k zodpovězení řady otázek, týkajících se konstrukce optimální zuhelňovací pece. Její prototyp také následně postavil v německém Hausachu.

Hugo František Salm se o tomto úspěchu brzy dozvěděl a roku 1821 pozval Reichenbacha do Blanska podruhé – tentokrát už nejen na obhlídku, ale též aby pomohl s rozvojem podniku. Ubytoval ho na svém zámku a výsledkem jejich společného úsilí bylo udělení privilegia na výrobu dřevěného uhlí v „uzavřeném prostoru“ na dobu patnácti let.

Roku 1822 byly podle Reichenbachova konstrukčního návrhu postaveny dvě nové pece a železárny se začaly rychle rozvíjet. Stárnoucí Salm byl s výsledky nadmíru spokojen, hned v následujícím roce se proto rozhodl pro tehdy nebývalé řešení. Listinou z 1. dubna 1823 jmenoval Reichenbacha ředitelem všech železářských zařízení na blanenském a rájeckém panství s přímým podílem na zisku, přestože do firmy nevložil žádný kapitál.

Stuttgartský chemik a inženýr se tak stal neomezeným vládcem nad podnikem, který patřil k největším na Moravě a brzy i v celém rakouském mocnářství. Do výroby zaváděl nejmodernější postupy, závody kompletně oddlužil a značně zvelebil. Myslel přitom i na dělníky. V Blansku vybudoval dělnickou kolonii a v železárnách prosadil výstavbu sociálních zařízení. Na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století dosahoval už podnik světové úrovně, což vedlo starohraběte Salma k novému rozhodnutí. Roku 1831 ustanovil Karla Reichenbacha ředitelem všech svých panství.

Parafínový baron

Z ambiciózního vědce se tak vlastní pílí stal renomovaný odborník, průmyslový podnikatel a správce velkého území. Nezapomínal ale ani na chemické pokusy, které stály u zrodu jeho úspěchu. Už roku 1825 spolu s blanenským chemikem Václavem Maderem objevil látku nazvanou kreosot, která našla využití v lékařství (v současnosti slouží hlavně k ochraně dřeva). Největší objev se ovšem Reichenbachovi podařil roku 1833, kdy jako první izoloval z dehtu zvláštní směs nasycených alifatických uhlovodíků, kterou nazval parafín.

Nažloutlá až nahnědlá směs bez chuti a zápachu se vyznačovala snadnou tavitelností a tvárností, navíc odpuzovala vodu. Reichenbach pro ni zpočátku neměl konkrétní využití, brzy se ale stala levnou a kvalitní náhražkou včelího vosku ve svíčkách. Dnes se používá jako výchozí surovina pro řadu výrobků, například lyžařských či automobilových vosků, nejrůznějších krémů, mastí, rtěnek, líčidel, ale také třeba návnad na hlodavce.

K dalším Reichenbachovým objevům patřila různá syntetická barviva (mimo jiné pittakal), insekticid naftalín nebo fenol, který našel uplatnění ve zdravotnictví, kosmetice a chemickém průmyslu. Díky všem těmto látkám ředitel salmovských železáren brzy získal značné jmění, za něž si pořídil zámek Reisenberg v Dolním Rakousku, ke kterému později přikoupil panství Reidling, Gutenbrunner, Nisko a další zámek Heiligenkreuz poblíž St. Pöltenu. Za zásluhy o rozvoj průmyslu byl pak roku 1839 povýšen do šlechtického stavu. 

Konec pohádky

Reichenbach byl vskutku renesančním člověkem. Ve třicátých letech 19. století popsal mimo jiné pád blanenského meteoritu a svůj zájem o geologii využil i k vytvoření nejstarší geologické mapy okolí Blanska. Zajímal se také o speleologii (zkoumal Moravský kras) a v mineralogii je jeho jméno spojeno s objevem takzvaných lounských kamenů, později nazývaných olomučanské koblížky.

Roku 1835 se od něj ale štěstí začalo odvracet. Po dlouhé nemoci zemřela jeho manželka Friederika Louisa a při cestě do Benátek na tyfus rovněž dcera Ottana. Dvojnásobná ztráta podnikatele hluboce zasáhla. V březnu následujícího roku navíc ve Vídni zemřel jeho mecenáš a dlouholetý přítel Hugo František Salm, což ovlivnilo i Reichenbachovu pozici v Blansku. 

Na salmovských panstvích se tou dobou věnoval pěstování cukrové řepy, jejíž výnos ztrojnásobil. Roku 1836 pak v Rájci nad Svitavou založil cukrovar, který patřil k nejmodernějším na Moravě i v celé Evropě. Syn zesnulého majitele panství Hugo Karel Eduard Salm ale začal na jeho úspěchy žárlit. Přestože zpočátku stál na Reichenbachově straně a využil jeho vlivu ve sporech o dědictví, nakonec obvinil vynálezcova bratra Emila z podvodných machinací s penězi cukrovaru. Ten obvinění neunesl a spáchal sebevraždu. Salmovi to ale nestačilo, podobným způsobem osočil i Reichenbachova syna Reinholda a všem členům rodiny nakonec zakázal vstup do cukrovaru. Stárnoucí podnikatel nesl takové ponížení těžce. Roku 1840 proto od Salmů odešel a ještě mnoho let se s nimi soudil o finanční náhradu. 

Metalurg okultista

Po těchto událostech Reichenbach zanevřel na podnikání i metalurgii. Usadil se na zámku Cobenzl u Vídně a začal se zde věnovat takzvanému ódickému bádání. Šlo o zkoumání vyšší nervové činnosti člověka, které se zabývalo senzitivními jevy a vyzařováním magnetických vln. Ty Reichenbach nazval Od podle starogermánského boha Ódina. 

Už v Blansku prý pozoroval u několika citlivých jedinců jisté schopnosti a rozhodl se je studovat. Roku 1844 jedné velmi senzitivní dívce ukázal křišťál, který pak schoval ve vedlejší místnosti v naprosté tmě. Trvalo jen krátce, než děvče označilo místo, kam kámen umístil. „Řekla, že celá hmota krystalu plane jemným světlem, že z jeho hrotu vyzařuje plamének o délce ruky, modrý a jiskřící. Bylo to první pozorování z tisíců podobných, která od té doby následovala,“ napsal Reichenbach.

TIP: Legendární mýdlo Johanna Schichta: Proč si zvolili právě jelena?

On sám záření neviděl, takže se spoléhal na osoby, jimž říkal senzitivci. Neměl tím na mysli senzibily, spíš lidi všeobecně vnímavější a nervově labilnější. Své pokusy přitom dál zdokonaloval. Nechal si postavit komoru, v níž byla absolutní tma, a pokusným osobám předváděl různé materiály. Ve vědeckých kruzích se nicméně jeho práce setkala s velmi rezervovaným postojem a běžní lidé ho měli dokonce za šarlatána a podivína. Koncem šedesátých let se proto vydal na vědecký seminář do Lipska, kde chtěl své závěry obhájit. Než k tomu ale došlo, 19. ledna 1869 zde zemřel. 

Reichenbachovo bádání je dnes považováno za omyl. Moderní výzkumy takzvaných terahertzových vln sice potvrzují, že věci mohou „zářit“, intenzita této energie je ale hluboko pod prahem lidského vnímání. V Blansku přesto na vědce nezapomněli a roku 2012 otevřeli v zámeckém sklepení novou expozici, která má připomínat Reichenbachovu laboratoř.