Bitva u Kurska ve vzpomínkách účastníků (3): Rudá hvězda Mansura Abdulina
Epického střetu u Kurska se na obou stranách zúčastnily statisíce vojáků, kterým válečný osud připravil ty nejtvrdší zkoušky. Mnozí v nich obstáli a zařadili se tak mezi hrdiny, jejichž příběhy fascinují dodnes
Boje u Kurska z pohledu prostého vojáka zaznamenal Mansur Abdulin, který na základě svého deníku vydal knihu Krvavá cesta od Stalingradu. Rodák z Kemerovské oblasti pracoval jako horník a do Rudé armády dobrovolně vstoupil po německém vpádu do SSSR.
Ostřílený minometčík
Boje poprvé zakusil u Stalingradu coby příslušník 1034. pluku 293. střelecké divize, která si začátkem roku 1943 vysloužila povýšení na 66. gardovou střeleckou divizi. Na předvečer kurské bitvy Abdulin vzpomínal takto: „Koncem června 1943 jsme se nacházeli 70 km jihozápadně od Prochorovky. Stal jsem se velitelem 1. minometné čety a zástupcem velitele roty.“
„Hlavním úkolem se stal výcvik nováčků, jimž jsme předávali nabyté zkušenosti, a sami jsme se učili věci, na které jsme předtím v Taškentské vojenské škole neměli čas. Znali jsme technické charakteristiky nepřátelských tanků i útočných děl, dělostřelci dostali moderní protitankové zbraně. Také jsme se seznámili s novými samohybkami SU-152. Pěchota měla dostatek zbraní proti obrněncům včetně speciálních granátů a zápalných láhví.“
Jen bělmo očí a zuby
Ze samotné bitvy Mansurovi nejvíc utkvěla v hlavě ohlušující kanonáda: „Děla střílela všude kolem a my pěšáci – zahalení kouřem a pokrytí sazemi – jsme vypadali jako topiči. Vidět nám bylo jen bělmo očí a zuby. Každý voják byl zbrocený potem a systematicky plnil úkoly, jako by pracoval v obří dílně. Nemysleli jsme na strach a vložili osud do rukou náhody – při takovém masakru nemůžete pro svou záchranu udělat nic, takže vaše ruce fungují automaticky.“
TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942
Po vítězství u Kurska se Abdulin zúčastnil bojů u řeky Dněpr a koncem listopadu 1943 utrpěl u Znaměnky vážné zranění: „Uslyšel jsem ohlušující výbuch. Cítil jsem, jak mě to zvedlo ze země a odhodilo. Měl jsem pocit, že mi šrapnel urval snad celou levou nohu. (…) Když jsem dopadl na zem, okamžitě jsem po ní sáhl – a byla tam! Bok jsem měl lepkavý a krvavý, ale o končetinu jsem nepřišel. Tak proč jsem s ní nemohl hýbat? Ukázalo se, že mi střepina přesekla sedací nerv.“ Po vyléčení byl Abdulin demobilizován a vrátil se k hornické profesi. Za svou službu obdržel mimo jiné Řád Rudé hvězdy a Řád Vlastenecké války.
