Bitva o Guadalcanal: Krvavé střetnutí, které zlomilo japonské císařství
Bitva o Guadalcanal v letech 1942–1943 se stala klíčovým zlomem války v Pacifiku, kdy americké síly odrazily japonskou ofenzivu, získaly strategickou převahu a zasadily císařství citelnou ránu.
Takzvaný Tokijský expres umožňoval Japoncům přisouvat zásoby a posily na Guadalcanal, o který se intenzivně bojovalo od srpna 1942 poté, co se tam vylodily americké síly. Na konci října se císařští naposledy pokusili Američany vyhnat. Rozhodnutí měla přinést dlouho připravovaná velká ofenziva.
Už v předstihu začaly bitevní lodě ostřelovat Hendersonovo letiště. Bombardování v noci z 13. na 14. října ale nemělo kýžený efekt. Přestože zhruba polovina tam umístěných letadel byla zničena, vzletová dráha zůstávala téměř bez přerušení provozuschopná. Díry po granátech zahrnuly buldozery za pár hodin a poničené stroje byly také rychle nahrazeny novými.
Mezitím shromáždili Japonci na ostrově více než 20 000 mužů. Uvědomili si, že se zde může odehrát rozhodující bitva války, a nyní udělali vše, co mohli, aby dostali ostrov zpět pod svou kontrolu.
Poslední velký útok
Nejistá situace na Guadalcanalu ovlivnila i další japonské operace. Generál Hjakutake zastavil útok na Port Moresby na jihu Nové Guineje a nařídil svým jednotkám, kterým chybělo k cíli už jen 50 km, aby se stáhly zpět. Velitel 17. armády zjevně nechtěl podnikat dvě velké ofenzivy současně – přednost měl Guadalcanal.
Protože Američané dobyli východní břeh řeky Matanikau, japonské velení se rozhodlo přesunout jednotky do vnitrozemí a zaútočit od jihu. Prolomit obranu nepřítele měla elitní 2. pěší divize, jíž velel generálporučík Masuo Marujama. Ten měl o významu ostrova jasno: „Toto je rozhodující bitva mezi Japonskem a Spojenými státy, bitva, v níž bude rozhodnuto o vzestupu či pádu japonské říše. Jestliže neuspějeme, nikdo nemůže očekávat, že se vrátí živ do Japonska,“ řekl svým mužům. Japonci však opět podcenili početní sílu nepřítele – domnívali se, že je na ostrově dohromady asi 10 000 amerických vojáků, zatímco skutečný počet činil 23 000.
Špatná koordinace
Diverzní útok podél pobřeží měl přitáhnout pozornost obránců na západ. Datum jeho zahájení však muselo být dvakrát odloženo, neboť Marujamovy jednotky se nedokázaly skrz hustou džungli včas dostat do výchozích pozic. Kvůli problémům v komunikaci začal klamný útok příliš brzy. K jednotkám generálmajora Tadeaši Sumijošiho, který velel pěti praporům pěchoty (celkem 2 900 mužů), a jenž měl podniknout diverzní úder od západu, se totiž nedostala informace, že mají akci místo 23. zahájit až 24. října. Američané však útok dvou praporů podporovaný devíti tanky snadno a krvavě odrazili, aniž sami utrpěli výraznější ztráty.
Ačkoliv diverze selhala, zaútočili Marujamovi vojáci 24. října podle rozkazu na pozice jižně od Hendersonova letiště. Tato bitva skončila pro Japonce fiaskem. Při frontálních útocích během dvou nocí 24. a 25. října jich přes 1 500 padlo, zatímco Američané ztratili pouhých 60 mužů. Celkově stála operace japonskou stranu kolem 3 000 mužů. Dne 26. října v osm hodin ráno generál Hjakutake další útoky odvolal a nařídil svým vojákům ustoupit. Druhá japonská pěší divize přestala existovat jako efektivní bojová síla a její muži sužovaní podvýživou a tropickými nemocemi se po zbytek kampaně zmohli již jen na obranu podél pobřeží.
Po tomto vítězství převzali Američané iniciativu. Od listopadu zatlačovali Japonce v krvavých bojích stále více do vnitrozemí. Ti se drželi v těžko přístupných pozicích na hoře Mount Austen; z dobře zamaskovaných kapes odporu kladli zuřivý odpor, ale jejich celková situace se neustále zhoršovala.
Rozhodující porážka na moři
Japonské velení však připravovalo další velký útok. Ke Guadalcanalu se chystal generálporučík Tadajoši Sanó se svou 38. divizí a 3 000 mužů speciálních sil námořnictva. Současně s ofenzivou po souši měly letiště Henderson ostřelovat bitevní lodě Hiei a Kirišima. Úkol chránit konvoj 11 velkých transportních plavidel připadl admirálu Raizó Tanakovi. Sanó s velitelstvím divize se vylodil 9. listopadu, zatímco hlavní síly se nacházely ještě na moři. O tři dny později dorazily posily i Američanům, konkrétně 6 000 mužů s dělostřelectvem a zásobami. Provázel je admirál Daniel Callaghan s pěti křižníky, který vyrazil vstříc Japoncům spolu s kontradmirálem Normanem Scottem na palubě lehkého křižníku Atlanta.
Ke střetu došlo v pátek 13. listopadu po půlnoci. Hiei několika salvami zničila Atlantu, kde zahynul i Scott, na těžce poškozeném těžkém křižníku San Francisco přišel o život Callaghan. Po smrti obou velitelů převzal velení nejstarší důstojník, kapitán lehkého křižníku Helena, Gilbert Hoover, který nařídil okamžitý ústup. Japonská ponorka I-26 při něm potopila lehký křižník Juneau.
Také Japonci počítali ztráty: poškozenou Hiei se pokoušela z prostoru bitvy odtáhnout Kirišima, ale nepodařilo se to. Následujícího dne ráno ji napadly americké bombardéry B-17 a TBF Avenger a několikrát ji zasáhly bombami a torpédy, načež posádka dostala rozkaz opustit zmrzačené plavidlo, které pak poslaly ke dnu vlastní doprovodné torpédoborce. Stala se tak první potopenou japonskou bitevní lodí v Pacifiku.
Tanaka se zatím dál se svým konvojem blížil ke Guadalcanalu, jenže se dostal pod palbu letadel z Henderson Field. Admirál Jamamato proto nařídil, aby Kirišima okamžitě s dalšími čtyřmi křižníky letiště rozstřílela. Proti nim se postavil kontradmirál Willis A. Lee s bitevními loděmi South Dakota a Washington. Před půlnocí 14. listopadu došlo ke střetu, v němž sice Američané přišli o čtyři torpédoborce a South Dakota utrpěla škody, Washington ale potopil Kirišimu.
Japonci tak ve dvou dnech odepsali dvě bitevní lodě.
Tanakův konvoj dorazil ke Guadalcanalu 15. listopadu, kde ho hned za rozbřesku napadla letadla z ostrova. Následoval masakr. Z 12 000 mužů a 10 000 tun zásob se na břeh podařilo dostat jen 4 000 vojáků s pouhými pěti tunami materiálu. Tokio tak prakticky přišlo o možnost podniknout rozhodující ofenzivu.
Japonci vyklízejí ostrov
Vzhledem k nejisté zásobovací situaci na ostrově a americké převaze na řídilo japonské velení na konci roku 1942 stažení. Američané také odveleli z ostrova vyčerpanou 1. divizi námořní pěchoty; nahradila ji její sesterská formace s číslem dvě a také armádní divize 23. a 25. Boje probíhaly ještě další tři měsíce, než Američané rozdrtili poslední odpor ve vnitrozemí ostrova. Celkem 12 500 Japonců se podařilo přesunout se na západní pobřeží, odkud byli evakuováni na sousední ostrov.
Oficiálně skončila bitva 8. února 1943 – téměř na den přesně šest měsíců od vylodění Američanů na ostrově. Ti od této chvíle drželi otěže války v Pacifiku. Během těchto šesti měsíců se vody kolem ostrova proměnily doslova v lodní hřbitov. Obě strany ztratily celkem tři letadlové a dvě bitevní lodě, 12 křižníků a 28 torpédoborců a k tomu řadu nákladních a dalších plavidel. Navíc bylo zničeno kolem 1 300 letadel.
Protože však měly Spojené státy daleko větší hospodářský potenciál než Japonsko, zacelili Američané ztráty bez velkých problémů, čehož císařství nebylo schopno. Pro Japonce představoval Guadalcanal (spolu s bitvou o Midway v červnu 1942) rozhodující porážku ve válce. Ze ztráty velkého množství materiálu a vycvičených pilotů, kterých v bojích zahynuly stovky, se už nikdy nevzpamatovali.