Bitva o Guadalcanal (1): Krvavý bod obratu na pacifickém bojišti
V polovině roku 1942 ovládala japonská armáda a námořnictvo většinu Pacifiku. Poté se však rozhořela bitva o ostrov Guadalcanal, která trvala půl roku a měla zásadní dopad na výsledek celé války. V urputných střetech na zemi, na moři i ve vzduchu se zde Američanům podařilo získat v konfliktu iniciativu.
Horko, bahno, džungle a moskyti – to bylo vlastně všechno, co našli Japonci na Guadalcanalu, který obsadili v květnu 1942. Co činilo tento Bohem zapomenutý ostrov zajímavým, byla jeho poloha: díky tamnímu letišti mohli přerušit spojení Austrálie se Spojenými státy a dokončit obsazení Nové Guineje, o niž sváděli se Spojenci urputný boj. Císařští vojáci proto ihned začali na severu Guadalcanalu budovat leteckou základnu.
Během této fáze války se zdálo, že říše vycházejícího slunce nezadržitelně expanduje po celém tichomořském regionu. Poté, co se Japoncům podařilo vybudovat základnu v Rabaulu na severním cípu Nové Británie, zamířili dále na Šalamounovy ostrovy. Američtí stratégové si však také dobře uvědomovali význam ostrova. Po měsících defenzivy a ústupu se rozhodli přejít do protiútoku právě zde. Boj se měl rozvinout v brutální střetnutí za těch nejnepříznivějších podmínek – a stát se předzvěstí konce velmocenských snů Tokia.
Odklon k defenzivě
Ještě před bitvou o Guadalcanal utrpěli Japonci v Pacifiku první těžké porážky. Na začátku června 1942 ztratili v bitvě u Midway čtyři velké letadlové lodě. Poté museli změnit útočnou strategii na defenzivnější. Chtěli posílit a reorganizovat svou flotilu za linií vedoucí od Aleutských ostrovů na severu přes Marshallovy ostrovy až k Nové Británii. Aby bylo možné tuto oblast účinně bránit a zároveň si zachovat nástupní prostor pro další ofenzivu, měla letiště podél této linie zajišťovat vzdušnou nadvládu.
A právě k tomuto účelu se jevil jako ideální Guadalcanal. Ale i přes jeho nesmírný význam bylo na ostrově umístěno jen několik armádních jednotek, dohromady asi kolem 1 000 mužů. Kromě toho se zde nacházelo asi 2 800 dělníků, převážně nuceně rekrutovaných, kteří budovali letiště. V této části Šalamounových ostrovů zkrátka císařovi generálové nepřátelský útok neočekávali.
Invaze začíná
Japonští vojáci proto kladli jen slabý odpor, když ráno 7. srpna vypuklo nad ostrovem peklo: americké lodě z Task Force 61 zasypaly nepřátelské pozice palbou z děl, načež se 11 000 mužů z 1. divize námořní pěchoty generála Alexandera Vandegrifta začalo vyloďovat u řeky Tenaru poblíž letiště. To se Američanům podařilo dobýt už druhého dne. Dostalo jméno Henderson Field na počest majora letectva námořní pěchoty Loftona Hendersona, který padl v bitvě u Midway, a v následujících bojích se stalo důležitým pilířem americké obrany. Jen o pár dní později, 12. srpna, zde přistálo první letadlo, průzkumný létající člun PBY Catalina.
Přeživší Japonci se museli s velkými ztrátami stáhnout do vnitrozemí ostrova. Letiště bylo nyní připraveno přijmout větší počet strojů – 20. srpna přilétlo z letadlové lodi USS Long Island 19 stíhaček F4F Wildcat a 12 bombardérů SBD Dauntless. O dva dny později dosedly na plochu letiště upravovaného mezitím ženisty stíhací airacobry a v následujících měsících je využívaly i bombardéry Boeing B-17.
Promarněná příležitost
Když první zprávy o invazi dorazily na Rabaul, nejbližší japonské základny vzdálené 900 km, byl to pro velení šok. Okamžitě vyslalo do oblasti část loďstva, načež se 8. a 9. srpna odehrála první z řady námořních bitev – u ostrova Savo. Narychlo připlouvající japonské lodě včetně pěti těžkých křižníků způsobily Spojencům velké ztráty. Čtyři jejich křižníky šly ke dnu a další byl vyřazen z boje. Viceadmirál Guniči Mikawa ale nevyužil příležitosti přesunout se k bezbranným transportním lodím protivníka, které stále pokračovaly ve vyloďování jednotek. Přestože dosáhl vítězství, svým rozhodnutím stáhnout se si vysloužil ostrou kritiku. Kvůli obavě, že na něj po rozednění zaútočí letadla, propásl skvělou příležitost zasáhnout proti invazní flotile – příležitost, která se už nikdy neměla opakovat.
Teprve 21. srpna zahájila japonská posádka na ostrově protiútok, Američané se ovšem do té doby stihli okolo Hendersonova letiště zakopat. Odpočinutí a dobře opevnění čekali na úder nepřítele. Následující bitva u řeky Tenaru se pak vyvinula v předzvěst toho, čemu budou mariňáci čelit v nadcházejících měsících. Vojáci 28. pěšího pluku, jemuž velel plukovník Kijonao Ičiki, měli už bojové zkušenosti z Číny a původně se s nimi počítalo pro invazi na atol Midway. Místo toho měl nyní Ičiki na rozkaz generálporučíka Harukiči Hjakutakeho, velitele 17. armády v Rabaulu, dobýt s částí svého pluku Hendersonovo letiště.
Proti přesile
Plukovník Ičiki, jehož 917 mužů přivezly na Guadalcanal torpédoborce 19. srpna, ale podcenil početní stav Američanů. Perimetr kolem výběžku Lunga Point a letiště hájilo asi 11 000 mariňáků. Ičiki se rozhodl zaútočit 21. srpna v časných ranních hodinách na východní straně perimetru Lunga. Američanům se naštěstí právě včas dostalo varování od domorodého zvěda, takže se stihli na odražení nepřítele připravit a Japoncům způsobili těžké ztráty. Ti se však nevzdali a zaútočili postupně ještě v dalších třech vlnách v nepřehledném terénu ústí řeky Tenaru. Japonské ztráty činily asi 800 padlých, zatímco 1. pluk námořní pěchoty přišel o čtyři desítky mužů. Sám plukovník Ičiki při závěrečné zteči padl, podle některých zdrojů však při vědomí ponižující porážky spáchal sebevraždu – seppuku.
Mezitím mířily na Guadalcanal další japonské jednotky, přičemž transport chránilo několik válečných lodí včetně tří letadlových, dvou bitevních, 16 křižníků a 25 torpédoborců. Svazu velel admirál Isoroku Jamamoto, jehož primárním cílem bylo najít a zničit nepřátelské letadlové lodě. Ty se po bitvě u ostrova Savo stáhly do bezpečnější vzdálenosti od ostrova, takže je Japonci neobjevili a místo toho vyslali letadla k útoku na Hendersonovo letiště.
Američanům se naopak podařilo protivníkovy nosiče objevit, načež z paluby USS Saratoga ihned odstartovaly tři desítky bombardérů k útoku na letadlovou loď Rjúdžó, kterou potopily. Japonské letouny pak zasáhly USS Enterprise a poškodily ji. Nicméně Američané dokázali potopit i jednu transportní loď a torpédoborec, načež se Jamamoto rozhodl od vylodění posil na Guadalcanalu upustit a s celým svazem se z oblasti stáhl.
Tokijský expres
Po této porážce, která se odehrála 24.–25. srpna, přešli Japonci na přepravu jednotek a zásob pomocí rychlých torpédoborců, které je přivážely na Guadalcanal výhradně v noci. Tato efektivní dopravní cesta se zapsala do historie jako „Tokijský expres“. Začátkem září takto dorazilo na ostrov kolem 5 000 mužů a velení nařídilo další útok. Ale císařští vojáci nedokázali zvítězit ani v bitvě o hřeben Lunga (Lunga Ridge), který později Američané přezdili na Krvavý či Edsonův hřeben.
Generálmajor Kijotake Kawaguči, jenž byl jmenován velitelem všech japonských sil na ostrově, rozdělil své muže a pokusil se ovládnout letiště koordinovaným nočním útokem ze tří stran. Od 12. do 14. září Japonci útočili proti dobře zakopaným Američanům na Krvavém hřebeni. Obrana však držela a útočníci nedokázali dobýt její pozice; v boji se vyznamenal především 1. prapor Marine Raiders pod velením plukovníka Merritta A. Edsona – právě po něm získal pahorek další přezdívku. Tito „nájezdníci“ představovali jednu z prvních amerických speciálních jednotek a způsobili Japoncům těžké ztráty. Kawagučiho muži se nakonec museli stáhnout k řece Matanikau, asi osm kilometrů západně od Hendersonova letiště.
Američané využili svého úspěchu v obraně a pokusili se jej rozvinout. Poté, co jim dorazily posily v podobě 7. pluku námořní pěchoty, zaútočili mezi 23. zářím a 9. říjnem na 2 000 Japonců. Zahnali nepřítele zpět za řeku a poté zajistili její východní břeh.
