Bezohledný vzestup karlínských kluků: Jak se dostal Klement Gottwald do čela KSČ?

Označení karlínští kluci jako první podle všeho použil nekomunistický tisk v roce 1924. Chtěl jím trochu posměšně označit skupinku komunistických mládežníků mezi dvaceti a pětadvaceti lety, kteří se rázně vymezili proti stávajícímu vedení strany. Pohybovali se kolem karlínského stranického sekretariátu na tehdejší Královské třídě a scházeli se v nedalekém hostinci U Zábranských. Kdo byli tito radikálové, jak se dali dohromady a jak bylo možné, že nakonec triumfovali ve straně, v níž 70 % členstva tvořili bývalí sociální demokraté zakořenění v tradičním dělnickém hnutí z časů monarchie?

Trochu jiná KSČ

KSČ byla ve dvacátých letech minulého století mezi ostatními komunistickými stranami anomálií, jejíž podstatu vystihl rakouský sociální demokrat Otto Bauer: „Znám jen dvě dobré sociálně demokratické strany: tou nejlepší je samozřejmě rakouská strana a hned po ní to je KSČ.“ Měla velký vliv mezi dělnictvem, v poměru k počtu obyvatel to byla největší komunistická strana na světě a ve volbách v roce 1925 skončila na druhém místě.

Stranický vůdce a nedávný obhájce zachování habsburské říše Bohumír Šmeral o sobě prohlašoval: „Já hrdě říkám, jsem komunista, tj. jsem poctivý starý sociální demokrat.“ To ovšem bylo pro Komunistickou internacionálu, jejíž sekcí se KSČ přece jenom v roce 1921 stala, bezcenné. Moskevský „štáb revoluce“ potřeboval mít za jakoukoliv cenu i v Praze disciplinované bolševiky, bezvýhradně poslouchající její příkazy. 

Kominterna nakonec v boji frakcí uvnitř KSČ našla nejschopnější bolševizátory mezi karlínskými kluky. Je nutné zdůraznit, že o novém vedení se nerozhodlo v Praze, ale v Moskvě a že to bylo v době, kdy tam upevňoval svou moc Stalin. Tím se cesta naší bolševické omladiny do čela KSČ spojila pupeční šňůrou se stalinismem. „Kluci“ o sobě poprvé dali víc vědět v létě 1924, kdy se odvolávali na závěry V. kongresu Kominterny a žádali bezvýhradné dodržování moskevské linie.

Léta zrání a tmelení

Ke skupince tehdy mimo jiné patřili Jan Šverma, Pavel Reiman, Rudolf Slánský, Bruno Köhler, Josef Guttmann či jediná žena mezi „kluky“ Marie Švábová (Švermová). Znali se z pražské komunistické mládeže, schůzí i studií, věřili v Sověty a před dokončením vysoké školy dali přednost práci pro KSČ. V civilním životě nemuseli být nutně neúspěšní, jak tvrdí historik Jacques Rupnik. Před univerzitními tituly zkrátka dali přednost boji pod rudými prapory.

Měli sice určitou podporu v německých organizacích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, ale v klíčových českých zemích dominovali „centristé“, a tak se vedení KSČ rozhodlo pražské hnízdo karlínských kluků rozprášit. Reimana poslali do libereckého kraje, Slánský skončil jako pomocný redaktor v Ostravě a Švermovi či Köhler byli zase vysláni do Mezinárodní leninské školy v Moskvě. 

Frekventanti Leninské školy se dostali pod ještě větší vliv Kominterny. Stali se svědky nevybíravých sovětských způsobů, osobních animozit, mocenských machinací a též rituálů počínajícího stalinismu. Rudolf Slánský se v Ostravě vyšvihl na krajského tajemníka, blíže zde poznal Václava Kopeckého a hlavně Klementa Gottwalda, který ve městě působil jako redaktor slovenského komunistického tisku a vystupoval též proti „centristům“.

Gottwald byl tehdy z karlínských kluků ve stranické hierarchii nejvýše. III. sjezd KSČ v roce 1925 ho zvolil do devítičlenného politbyra, stal se tajemníkem a dostal na starost agitačně propagační oddělení, takže se v roce 1926 stěhoval do Prahy. Ke zdánlivě rozbité frakci karlínských kluků přibyl starší, zkušenější a do budoucna klíčový muž. 

Rozhodnutí padlo v Moskvě

Od poloviny dvacátých let vystřídal v čele KSČ Šmerala, který Moskvě nevoněl, tandem Bohumil Jílek a Václav Bolen. Razili sice dogmatická hesla, ale nezvládli stranu bolševizovat. Tahle karta Kominterně zkrátka nevyšla, a tak zkusila karlínské kluky, generaci bolševických fundamentalistů bez sociálnědemokratické minulosti, kteří se blížili třicítce a až na Gottwalda zastupovali střední vrstvu funkcionářů. Gottwaldovcům hrála do not nová taktika Kominterny „třída proti třídě“. Počátkem roku 1928 ji vyhlásil Stalin a její podstata spočívala v tezi o sociálfašismu: sociálnědemokratické strany označil za úhlavního nepřítele dělnické třídy, protože jejich ministři seděli ve vládách, jež se podle Moskvy fašizovaly a připravovaly válku proti SSSR.

Následně 6. července 1928 zkrachoval takzvaný Rudý den, kdy se komunistům nepodařilo vyvolat v Praze rozsáhlé nepokoje, což gottwaldovci využili k tvrdým útokům na vedení strany. Rozkol se měl rozhodnout na brzkém VI. kongresu Kominterny konaném od 17. července do 1. září 1928. 

Delegáti kongresu z řad KSČ se do Moskvy sjížděli postupně a do jejich vystoupení před komisí exekutivy Kominterny pro projednání československé otázky se jim nepodařilo společnou řeč najít. Zprvu slabší Gottwaldův tábor naopak díky manipulaci Kominterny posílily hlasy frekventantů Leninské školy kolem Jana Švermy či Josefa Guttmanna, tiskového zpravodaje, jenž ve skutečnosti podle regulí neměl hlasovat. Tím se síly vyrovnaly, ale gottwaldovci se projevovali mnohem agilněji. Nikdy později už nebyli takto stmelení a v letní Moskvě roku 1928 nastala jejich hvězdná hodina. Když zástupce Kominterny jejich aktivity ocenil a Jílkovu linii označil za nesprávnou, vraceli se z kongresu jako vítězové. 

Boj na domácí frontě

Napřed však poslali do Prahy Marii Švermovou, aby tajně jednala o výsledcích moskevského kongresu. Tím karlínští kluci v nastávajícím boji o členstvo získali časový náskok. Brzy je podpořil i otevřený list exekutivy Kominterny KSČ, uveřejněný koncem září 1928 ve stranickém tisku pod názvem Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. Listu odpovídaly i změny v politbyru KSČ. Na konci září do něj přibyli gottwaldovci Július Verčík a Evžen Fried a začátkem listopadu též Josef Guttman. Gottwald, Fried a Verčík se nově stali také členy ústředního sekretariátu a z rozhodnutí Kominterny měli právě oni připravit podklady pro chystaný prosincový V. sjezd KSČ. 

Jenže domácí kolo bitvy o směřování strany se proměnilo ve stovky bouřlivých schůzí, a tak byl sjezd na doporučení Kominterny odsunut na únor 1929. Do té doby měli gottwaldovci, scházející se v kavárně Opera, v regionech posílit. Klíčové personální otázky však řešili skryti před možnými zraky jílkovců ve velkém bytě Gottwaldova známého Rottera na Vinohradech.

Diskutovalo se tam dlouho do noci a někdy bývalo hodně dusno. Přítomní se přeli o to, zda mají v novém vedení stanout i „centristé“ Šmeral a Zápotocký, kteří se během rozkolu v Moskvě drželi stranou. Aby se Kominterně Gottwaldovo křídlo nerozpadlo, vyslala v listopadu do Prahy svého emisara Gustava Henrykowského (zvaného Ziegler) a ten proti Friedovi a Reimanovi podpořil Gottwaldův pragmatický názor, že v současné situaci by bez „centristů“ jejich cesta k ovládnutí sekretariátu nemusela dobře dopadnout. 

Někdy v tu dobu se asi Gottwald rozešel s Verčíkem, se svým dávným soudruhem z časů začátků na Slovensku, což historik Ján Mlynárik označil za Gottwaldovu první zradu. Verčík pak byl na V. sjezdu obviněn z nacionalismu kvůli „žilinskému manifestu“ žádajícím samostatnost Slovenska, přičemž Gottwald mlčel. Dnes víme, že text manifestu napsal Gottwald. 

Převratný sjezd

V pořadí V. sjezd KSČ probíhal od 18. do 23. února 1929 a vzhledem k policejním opatřením se konal na pěti místech: v sále libeňské restaurace Čechie, v Národním domě na Vinohradech, v Obecním domě v Karlíně, v Domovině v Holešovicích a poslední dva dny v Národním domě na Smíchově.

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

Odehrál se v režii trojice Gottwald, Fried a Reiman, jenž vystřídal Verčíka. Ovládli politbyro i sekretariát. Začaly časy realizace Gottwaldova sjezdového hesla o vypořádání se s „likvidátory“. Stalinistický fundamentalismus skutečně zlikvidoval starou KSČ.

Karlínští kluci vstoupili do dějin a zároveň se rozešli, neboť triumvirát Fried-Gottwald-Reiman neměl dlouhého trvání. Jediným vůdcem KSČ se stal v roce 1929 Gottwald. Prokázal k Moskvě naprostou loajalitu a navíc to byl jediný z trojice, kdežto Reiman i Fried reprezentovali menšiny ve straně – její německou, respektive slovensko-maďarskou část, a oba byli navíc Židé. Čekalo je „povýšení“ do Moskvy ke Kominterně a následovali tak osud Bohumíra Šmerala.