Beznadějný Jan Habsburský: Kvůli trůnu vraždil ve vlastní rodině!

Lepší původ si nemohl přát. Oba jeho dědové a vzájemní soupeři patřili nejen k nejmocnějším, ale i k nejsebevědomějším panovníkům středověku. Narodil se v roce 1290 Anežce Přemyslovně, dceři Přemysla Otakara II. v době, kdy byl jeho otec Rudolf Habsburský již po smrti. Janův nešťastný osud se však začal odvíjet už v roce 1283, pár let před jeho narozením. V tomto roce bylo vydáno Rheinfeldenské rodové zřízení, podle nějž měl být pánem v Rakousku a Štýrsku Albrecht Habsburský, zatímco mladší bratr Rudolf, pozdější Janův otec, měl být za to náležitě odškodněn. Jenže se odškodnění nedočkal. Zemřel v roce 1290 během pobytu na pražském dvoře u svého švagra Václava II. a zanechal po sobě těhotnou ženu Anežku. 

Z Rakouska do Čech

Jan byl zprvu vychováván u Habsburků ve Švábsku v oblasti Aargau, ležící v dnešním Švýcarsku. V roce 1295 se tam objevil zbraslavský opat Konrád, vyslanec Václava II., s úkolem doprovodit Anežku do českého království. Václav II. se chystal na slavnostní korunovaci a nechtěl, aby při ní jeho sestra chyběla. Anežka se tedy odebrala na pražský dvůr. Z pramenů není jisté, zda s sebou vzala malého Jana, či zůstal v péči Albrechtových rytířů, jak bylo původně dojednáno. Nedlouho poté se však na pražském dvoře ocitá i Jan.    

Dvůr českého krále patřil v té době k nejvýstavnějším v celém křesťanském světě. Hemžil se významnými evropskými rytíři, dvorními dámami, učenci či německými minnesängry, mezi něž se řadil i sám král. Je nabíledni, že takové prostředí muselo Janovi učarovat, nehledě na to, že se dostal do vlídného rodinného kruhu. O něčem takovém si mohl u Habsburků nechat zdát.  

I to byl zajisté důvod, proč v Praze zůstal i poté, co jeho matka v roce 1296 zemřela. Vyrůstal tu mezi svými nejbližšími v sebevědomého mladíka, který si byl dost dobře vědom svých práv i povinností. Jan věděl, že jeho strýc z otcovy strany Albrecht Habsburský, jenž se v roce 1298 stal římsko-německým králem, mu mnoho dluží. A to nejen statky, které zdědil po matce, ale také odškodnění z roku 1283, jež mělo připadnout jeho otci, a které Jan právoplatně zdědil. Když ho v roce 1303 Albrecht Habsburský povolal zpátky do Rakouska, svitla mu naděje, že konečně dostane to, co mu patřilo.

Bezzemkem

Stal se však pouhým spoluvládcem. Znovu zadoufal poté, co se radikálně změnila politická situace ve střední Evropě. Nejprve v roce 1305 zemřel jeho strýc Václav II., následujícího roku byl zavražděn jeho syn Václav III. Přemyslovci sice vymřeli po meči, přesto několik mužských potomků s přemyslovskou krví zůstalo. Vedle levobočků vévody Mikuláše Opavského či pozdějšího olomouckého biskupa Jana Volka, to byl právě Jan, kterému nic nebránilo - na rozdíl od prvně jmenovaných, aby se ucházel o český trůn.  

Albrecht Habsburský však o něčem takovém vůbec nechtěl slyšet. Snažil se v Čechách, které prohlásil za léno spadlé na Říši, prosadit svého nejstaršího syna Rudolfa, což se mu nakonec na podzim roku 1306 podařilo. Zklamaný Jan se smířil s osudem a opět žádal po strýci, aby mu předal vdovské statky matky Anežky kolem Lenzburgu a Badenu. Postavil se za něj i štrasburský arcibiskup Jan. Marně. Albrecht Habsburský se oháněl sliby, ale jejich splnění odkládal na neurčito. Nebylo divu, že lid začal Jana nazývat poněkud posměšně Bezzemkem. 

Parricidou

Zatímco za předešlou přezdívku Jan nemohl, tu další si vysloužil vlastním činem, bohužel jediným, kterým vešel do dějin. Když už v létě roku 1307 zemřel Rudolf Habsburský, Albrecht se snažil dosadit dalšího z potomků, syna Fridricha. Česká šlechta, která měla dost úsporné politiky předchozího Habsburka, však tentokrát zvolila Jindřicha Korutanského.

Albrecht nebyl mužem, jenž by vyklízel pole bez boje. Rozhodl se, že potáhne do Čech, přestože jeho předchozí dvě tažení skončila neúspěšně. Naverboval vojsko, v němž nechyběli kromě mladičkého Jana i příslušníci z řad švábské šlechty, králi nikterak přátelsky nakloněné.  

Na hostině, kterou nechal Albrecht vystrojit během příprav na tažení, zaznamenal kronikář Jan z Viktringu rozhovor svědčící o tom, že král si zřejmě vůbec neuvědomoval nebezpečí, jakému se svým jednáním vystavuje. Když si totiž všiml, že se jeho osmnáctiletý synovec nijak neraduje, přistoupil k němu a pobídl ho k veselí. Jan odvětil, že se nemůže radovat, když stále čeká na statky, které mu král dluží. Král mu měl posměšně odpovědět, že jeho statky jsou pod královou ochranou a s milostí Boží prospívají. Taková odpověď samozřejmě nemohla Jana uspokojit.

Následujícího dne, 1. května 1308, se král vydal s družinou z Badenu naproti své choti Alžbětě, která se vracela z Basileje. Doprovázel ho i Jan se svými švábskými komplici. Když přijeli k řece Reuss, sesedli z koní a připravili čluny. Tehdy se podařilo Janovi krále oddělit od zbytku družiny. Albrecht Habsburský netuše nic zlého nastoupil s ním a jeho spiklenci do člunu. Podle pramenů byli minimálně tři: Rudolf z Wartu, Rudolf z Balmu a Walter z Eschenbachu. Když připluli na protější břeh, jeden z nich, Rudolf z Wartu, měl pronést poslední větu, kterou habsburský král v životě uslyšel: „Jak dlouho s sebou ještě budeme vozit tuhle živou mrtvolu?”

V tu chvíli se na překvapeného krále, jenž byl bez brnění a neozbrojený, vrhli a meči a dýkami ho nemilosrdně ubodali. Stalo se tak před očima zbytku družiny prodlévající zřejmě ještě na druhém břehu řeky Reussy. Atentátníci se ihned po činu rozprchli.

Kajícníkem

Je poněkud ironií dějin, že Jan, který byl od narození Pohrobkem, dostal přídomek Parricida, což doslova přeloženo znamená otcovrah. „Spáchal zločin vraždy a sám se z toho nijak neobohatil”, komentuje Janův čin zbraslavský kronikář Petr Žitavský. A nejen, že neobohatil, svým činem ztratil vše. Hněv habsburských potomků živený nemilosrdnou záští Albrechtovy choti Alžběty a dcery Anežky se nezastavil před ničím. Když 18. září 1309 vydal již nový říšsko-německý král Jindřich VII. Lucemburský listinu, v níž uvalil říšskou klatbu na všechny atentátníky, nestálo mstitelům nic v cestě. 

Albrechtův syn Leopold se stal hlavním vykonavatelem pomsty. Z účastníků se podařilo chytit jen drzého Rudolfa z Wartu, jenž byl bez milosti popraven. Rudolfovi z Balmu se podařilo ukrýt v ženském klášteře v Basileji, kde pobýval až do konce svého života. Walter z Eschenbachu se začal vydávat za chudého pastýře. Předstíral jej celých třicet let! Teprve na úmrtním loži vyjevil své tajemství. 

TIP: Princezna a řeholnice: Před 28 lety byla svatořečena Anežka Česká

Daleko víc však doplatili na Janův čin nevinní. Leopold se svými rytíři poplenil statky všech spiklenců a přítomné, včetně žen a dětí vykořenil. Hlavního strůjce vraždy, Jana, se však mstitelům nepodařilo chytit. Zmizel a nikdo nevěděl kam. Některé zprávy naznačují, že se uchýlil na avignonský papežský dvůr, kde marně žádal o odpuštění. 

V roce 1312 podnikl Jindřich VII. Lucemburský výpravu do italské Pisy. Tam požádal o audienci u krále jakýsi mnich v augustiniánském rouše. Byl to Jan Parricida. Pokorný a kajícný přišel poprosit o slitování samotného krále. Podobně jako svých statků, ani králova odpuštění se nedočkal. Přesto nebyl popraven, ale „jen” odsouzen k doživotnímu vězení v místním klášteře San Niccolo, kde již beztak pobýval. Tam také nedlouho poté, v roce 1313, skonal a byl pohřben.