Berlínská sexploze: Výmarská republika byla plná jazzu, sexu a drog

Poválečné Německo dvacátých let 20. století nebylo zemí, která by po přísných podmínkách Versailleské smlouvy oplývala mlékem a strdím. Právě naopak. Skepse, bída, rozvrácené rodiny a traumatické zážitky veteránů nepřispívaly k pozitivním myšlenkám na světlou budoucnost.

Před Hitlerem

Sex, jazz a drogy – to byla německá poválečná renesance. Zítřek neexistoval a ještě stále čerstvé, bolestné vzpomínky na ničivou světovou válku poháněly všechny vpřed šíleným tempem. Že je to vedlo do náruče drog a alkoholu? Proč ne! Žijeme přeci jen jednou. Sex nebyl jen sex, sex bylo nebezpečí, sex byl moc, sex byla smrt číhající na každém rohu, sex byl život a touha ho prožít ve zkráceném čase. Mít všechno tady a teď se stalo heslem doby, která ve sladké nevědomosti pomalu spěla k další válce.

Konzervativní část veřejnosti tuto uvolněnost a všechny její domnělé i skutečné negativní dopady samozřejmě svalovala na Židy. Konec Výmarské republiky předznamenal zánik jedné éry. Omezování svobody jednotlivců, kteří už nemohli vyjadřovat svoje pocity a touhy, v sobě nesl zárodek budoucnosti porobených národů, které se odmítaly podřídit touze jednoho muže. Berlínské orgie nabízely všechno, co za války nebylo: nahotu, prostituci, homosexualitu a samozřejmě opět drogy a alkohol. Podívejte se, co se ve Výmarské republice dělo a na Německo už se nikdy nebudete dívat stejnýma očima. Nechte se vtáhnout do bláznivé atmosféry nového počátku, který v moderní době neměl obdoby.

Kokainománie

Kokain si v Německu vybudoval slavné jméno a poměrně stabilní pozici už před začátkem války. Po ní se kvůli jeho nadměrnému užívání a vysoké frekvenci večírků, které právě bílý prášek startoval, dokonce mluvilo o kokainismu – tedy mánii, která zachvátila celý národ. Stejně jako před válkou, objevila se i po ní touha zintenzivnit přítomný okamžik a prožít ho naplno. A tohle kokain sliboval. S ním bylo všechno skutečnější, barevnější, rychlejší, větší a lepší. Droga doputovala ze zákopů a lazaretů až do nočních berlínských klubů, kde si jí návštěvníci dopřávali ve větším než malém množství. 

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Kouzlu kokainu nepropadali jen prostitutky, gambleři a drobní kriminálnící, ale i umělci. Kokain byl natolik samozřejmou součástí berlínského života a městské noční kultury, že někteří básnící, toužící po maximální inspiraci, ho rozprašovali do vzduchu, který dýchali. Nikdy se neunavit, nikdy nespat, tančit a bavit se až do posledního dechu. To byl slogan, podle nějž se žilo a kokain ho sliboval uvést v realitu.

Farmeceutická firma E. Merck, založená už roku 1668, představovala jedničku ve světové produkci lékařského kokainu a ne náhodou měla sídlo právě v Německu. O to, aby se kokain dostal opravdu ke každému zákazníkovi, se staraly i berlínské kavárny, které ho servírovaly přímo na stůl s kávou a minerálkou. 

Vítejte v kabaretu!

Kabaret bylo místo pro všechny – homosexuály, androgynní osoby, pansexuály, transsexuály a samozřejmě heterosexuály. Nebylo důležité, kdo jste, ale jestli jste stejně naladěni a připraveni oslavovat zhýralost a svobodu. Pokud jste měli náladu na drogy, promiskuitu a nevadil vám spánkový deficit, byly pro vás dveře kabaretu otevřené dokořán a mohli jste tu v poklidu či neklidu strávit podstatnou část svého života. Kabaret byl centrem nočního i kulturního života. Nové experimentální umění, poslední výstřelky módy i originální hudební vystoupení a taneční čísla byly prezentovány právě tady. 

Volnomyšlenkáři se setkávali i v nepočítaném množství berlínských barů, které se od sebe lišily výzdobou interiéru, bohatou nabídkou alkoholických nápojů i různorodou klientelou. V jedněch své útočiště nacházely lesby, jiné hostily gaye, další posloužily jako druhý domov pro muže v ženských šatech a ženy v mužských oblecích. Každý si z nekonečné a proměnlivé nabídky vybral ten, který uspokojil jeho potřeby a vyplnil všechna skrytá přání. Nic nebylo tabu.

Vysoké umění se přelévalo do nízkého, strip bar se rychle měnil na scénu pro doslova operní vystoupení a lidé všech sexuálních orientací sem přicházeli za jediným účelem – bavit se a konečně žít tak, jak si vždycky představovali!

Móda zatracenců 

Tehdejší móda byla neuvěřitelný mix historizujících, secesních, sexuálních, ornamentálních a výstředních prvků, o nichž byste si ani v nejdivočejších snech nepomysleli, že se můžou všechny dohromady objevit na jedněch šatech. Výmarská republika zářila, blyštila se a třpytila, pestré barvy přecházely do temných nočních tónů a elegantní kostýmy z těžkých látek střídaly lehoučké průstvitné šaty, které více odhalovaly, než zakrývaly. 

Přesto byla výmarská móda funkční a praktičnost se cenila nade vše. Šaty ale tehdy dělaly člověka a tak se fantazii a extravagantním výstřelkům meze nekladly. Oděv byl způsob sebevyjádření, a tak se jeho nositelé nebáli překračovat hranice toho, co už bylo ve většinové společnosti považováno za nekonvenční. Oblečením muži i ženy vysílali jasnou zprávu – je možné se osvobodit a žít podle vlastních pravidel. Ženy po první světové válce se navíc emancipovaly jak sociálně, tak ekonomicky. 

Příkladem za všechny byla Anita Berber. Tanečnice, herečka a spisovatelka do povědomí německé dekadentní scény vešla svým extravagantním životním a módním stylem a stala se ztělesněním bláznivé doby, která jakoby nikdy neměla skončit. Anita se například procházela nahá v městské hromadné dopravě a jejími jedinými doplňky se staly zlatý prášek a řetěz kolem krku. Říkalo se o ní, že pojídá plátky růží namočené v chloroformu a éteru. Oblibu v drogách dokládají i názvy jejích tanečních čísel: Kokain a Morfium. Anita se stala ztělesněním všeho, o čem v té době měla žena svobodu rozhodovat – o svém těle, sexuálních partnerech, oblečení i pověsti.

TIP: Když žena miluje ženu: Meziválečná Paříž byla centrem ženské lásky

Ženské i mužské prvky se v oblečení míchaly v šílený oboupohlavní mix, který perfektně vystihoval sexuálního ducha doby – pohlaví neexistuje, ať si každý je, čím chce a užívá si sexu na maximum s kýmkoliv. Lesbická móda si z té mužské půjčovala maskulinní prvky a ženy, které se nebály svou sexualitu přiznat a veřejně ji dávat na odiv, světu ukazovaly své skutečné já právě prostřednictvím svého oblečení. Osvobození se týkalo všech sfér života. Nic nezůstalo skryté, nebylo za co se stydět a každý se ke své identitě mohl hrdě hlásit.