Benefity epidemií: Co lze na černé smrti nebo španělské chřipce nalézt pozitivního?

Byl to obchod, který prezidenta Thomase Jeffersona nesmírně proslavil. Bez boje a v podstatě za hubičku získal v roce 1803 pro svou zemi dobrou třetinu severoamerického kontinentu. Nějakých 2,14 milionů kilometrů čtverečních půdy, odpovídající dnes rozloze patnácti americkým státům. I za tehdejších 15 milionů dolarů to vyšlo zatraceně lacino. Takže je určitě na místě otázka, proč se napoleonská Francie svých teritorií v Novém světě vlastně zbavila. 

Učených geopolitických odpovědí se nabízí mnoho, ale zmínky o moskytech mezi nimi obvykle nezazní. Přitom právě moskyti a jimi přenášené tropické choroby sehrály v prodeji dost zásadní roli. V podstatě celé expediční síly francouzské armády v Severní Americe byly od roku 1791 vázány ne zrovna úspěšným potlačováním povstáním na Haiti. Kde víc než vzbouřeným otrokům z tamních plantáží podléhali vojáci žluté zimnici a malárii. Švagr Napoleona Bonaparta, generál Charles Leclerc, odepisoval do ztrát každý den ze svých regimentů 100 až 200 mrtvých. Na ostrově přitom žilo až půl milionu „vzbouřené“ černošské populace, která byla vůči těmto nemocem víceméně imunní. Každý den se francouzský sbor v Novém světě stával slabší, každý den se přesila jeho nepoddajných nepřátel zvyšovala. A reálně hrozilo, že pro neúspěch na Haiti už Francie nebude schopná udržet kontrolu ani nad svou obří Louisianou. 

Kvůli žluté zimnici selhávaly i plány na kolonizaci francouzských kontinentálních regionů. Ze 40 tisíc osadníků jich moskytům vděčilo za smrt 24 tisíc. V listopadu 1802 umírá na žlutou zimnici i sám Leclerc. A Francie – která má dost vlastních starostí v Evropě – už nechce za cenu enormních ztrát a výdajů držet neudržitelné. Darovat haitskému Santo Domingu nezávislost a prodat celou tu zimnicí promořenou Louisianu prvnímu vážnému zájemci se jevilo být ekonomicky nejrozumnější. 

S nevolníky konec 

Počet lidí, jež zahynuli v důsledku pandemie černé smrti, stále spíš tušíme, než přesně odhadujeme. Ale mezi lety 1347 až 1351 to mohlo být prý až 20 milionů lidí. Možná víc. Tahle nákaza rozhodně nebyla žádný čajíček. Takže kde leží ty benefity? Před příchodem moru do janovských a benátských přístavů muselo, v závislosti na konkrétním regionu, až devět z deseti lidí žijících v Evropě dřít coby nevolníci na polích. Úrodnost půdy byla navíc kvůli enormní daňové zátěži ždímána až do extrémů. Každý kousek vyklučené země se v sezóně nějak obdělával, nic neleželo ladem. A přetížená, neodpočatá a živin zbavená hlína na tenhle setrvalý tlak odpovídala jen velmi nízkými výnosy. 

V průběhu morové pandemie zahynuly až tři čtvrtiny obyvatel Evropy, včetně většiny těch do úmoru se plahočících chudáků. Pole pak neměl kdo obdělávat a ležela ladem. Takže když ji později přeživší znovu začali zúrodňovat, nemohli si nevšimnout, že odpočatá a vyživená jim dává více! Rozvzpomněli se na někdejší výhody dvoupolního přílohového systému a rozvedli jej v systém trojpolní. Úhor, jař a ozim se hezky pravidelně střídaly. Tento model umožnil o něco méně lidem vypěstovat o něco větší úrodu. Mezi zavedení praxe trojpolního hospodaření a černou smrtí se nedá úplně jednoznačně položit rovnítko, ale nepřímá souvislost se tu zjevně objevuje. Také se výrazněji rozšířilo pěstování poživatin nikoliv k okamžité spotřebě, ale určených k prodeji a vývozu. Olivy, hrozny, jablka, hrušky a chmel patřily k úrodě, která nad rámec prosté obživy mohla být dobře zobchodována a generovala zisk. 

Zemědělný lid sice v hotových číslech odskákal černou smrt opravdu nehezky, ale díky ní se také dokázal dobrat omezené míry svobod a prosperity, o kterých by si ještě před pár stoletími mohli nechat jen zdát. Vražedná pandemie prakticky napsala poslední kapitolu starých forem nevolnictví. 

Hurá do lavic! 

Černá smrt byla skutečně taková rána, že si její přínosy připomeneme ještě jednou. Sehrála totiž velmi pozitivní úlohu při zvyšování úrovně vzdělanosti. Bez legrace. Pandemie totiž nedecimovala jen bezzemky a šlechtu, ale také kněžské stavy. Řádoví bratři pečovali o umírající v lazaretech a dávali jim poslední rozřešení. Bez ohledu na sílu své víry ovšem nebyli proti bakteriím imunní a hynuli jako mouchy. Tradičním velmi uzavřeným řádům pak hrozilo doslova vyhynutí a přerušení duchovní kontinuity. Proto se museli více otevřít světu, nabírat nové členy z nižších a dříve ne zrovna preferovaných stavů. Nejen muže, ale i ženy. Nemálo sesterských konventů datuje svůj vznik k 13. a 14. století, dost možná právě proto „že jinde už se nedalo kde brát“. Aby mohla církev nahradit výpadky v lidském materiálu a vyškolit více duchovních pro svůj provoz, podporovala zakládání univerzit. Ale protože přednášejících a školitelů z řad duchovních zbylo pomálu, zařazovali se k výuce i občansky smýšlející příslušníci vyšších vrstev – učenci a mudrci. 

A máme tu ještě jednu zajímavost: klasické vzdělávání si ještě před černou smrtí bralo za vzor model, kdy starší a zkušený mentor školí a vzdělává jednoho mladšího chráněnce – žáka. V nově propracovaném modelu mohl jeden školitel učit a vzdělávat tucty žáků najednou. Být učitelem celé třídě. Personální nedostatky, vyvolané smrtící pandemií, tak zásadně ovlivnily podobu a dosah vzdělání, které sice pořád patřilo privilegovaným, ale v mnohem širší dostupnosti. 

K nezávislosti 

Jedna lidská tragédie sotva skončila a už přišla další. Půl miliardy nakažených a padesát milionů mrtvých, tak zní děsivá bilance španělské chřipky. Udeřila v plné síle na svět v letech 1918 až 1920, tedy těsně po hrůzách první světové války, v níž samotné vyhaslo na 10 milionů lidských životů. Za úplně „špatnou“ se ale ona španělská zhouba, jedna z nejvražednějších pandemií historie, považovat nedá. V průběhu války se totiž v zázemí všech front zoufale nedostávalo pracovních sil. Muži rukovali do zákopů a někdo musel mašinérii průmyslu udržovat v chodu. 

Tuhle robotu tehdy zastaly na výtečnou ženy, a to i v profesích, kam by se ještě před pár lety dokázat nedostaly. Řidičky, dělnice z fabrik a montoven… Přirozeně také žádaly za tutéž práci ty samé peníze jako muži. A samozřejmě, že se tím brzy postavily na roveň mužům a toužily po širší emancipaci. Anebo aspoň po těch samých občanských právech a privilegiích, jaké drželi muži. Dosud neviditelné ženy, a to, jak rázem začaly být vnímány a slyšeny, se ve společnosti opravdu razantně posunuly.

TIP: Československo za španělské chřipky: Jak se bojovalo s virem a kolik lidí zemřelo?

Ústupky ženám, například volební práva, se zprvu měly za řešení dočasná. Očekávalo se, že až se muži vrátí z Velké války, obnoví se zase staré pořádky. Jenže pak udeřila španělská chřipka, a po dvě další léta decimovala nakažené po celém světě. Role žen ve všech odvětvích se tím ukotvila. Ať už za válečného stavu anebo míru, už to bez nich dál nešlo…