Bělostný dort Pavlova: Své jméno dostal po slavné ruské baletce

Když se v lednu 1881 na předměstí Petrohradu dva měsíce před termínem narodila droboulinká holčička, dlouho balancovala mezi životem a smrtí. Matce s babičkou se ji ale nakonec podařilo vypiplat. Annina matka byla chudá pradlena, identita otce zůstala předmětem spekulací. Většinou se uváděl bohatý židovský bankéř Lazar Polyakov, ale jisté to není. Jméno Pavlova (Pavlovová) tak Anna dostává po svém adoptivním otci, za nějž se maminka provdala, když byly dívence tři roky.

Budu baletkou!

Přes skromné poměry připravila maminka dcerušce relativně šťastné dětství. Na osmé narozeniny holčička dostává neobvyklý dárek – půjde s maminkou do Mariinského divadla v Petrohradě na baletní představení Spící krasavice. Tanec Annu uchvátí! Od toho momentu ví jediné: Chce být baletkou!

Okamžitě maminku přemluví, aby ji přihlásila do konkursu do renomované carské baletní školy v Petrohradě. Odmítnou ji. Nejen pro nízký věk, ale především pro její nízkou váhu. Začala se tedy připravovat soukromě a v deseti letech to zkusila znovu. Tentokrát měla štěstí. Z šedesáti adeptek vybrali jedenáct a Anna byla mezi šťastnými. To byl první krok za splněním Annina snu a také konec dětství. Začal každodenní dril...

Problémy i úspěchy

Přijetím na prestižní školu ještě zdaleka neměla vyhráno. Pro balet totiž neměla ty správné předpoklady. Její slabé tělo nebylo připraveno k fyzicky náročným, mnohdy přímo akrobatickým výkonům. Její hubené nohy nedokázaly to, co ostatní zvládali bez problémů. Údajně jí hrozilo i vyloučení ze školy. Navíc se spolužáci vysmívali její rachitické postavě a dali jí přezdívku „koště“, což pochopitelně těžce nesla.

Učitelé si však brzy všimli, že má nejen talent, ale hlavně železnou vůli a velkou píli. Dřela a zlepšovala se. Jeden z pedagogů jí poradil, aby ze svých nedostatků udělala přednosti. Aby místo fyzicky náročných figur vsadila na svůj projev, ladnost a křehkost pohybu. To byly její devízy.

Anna poslechla a zrodila se éterická, romantická Anna Pavlova. Úspěchy se začaly dostavovat - když v roce 1899 ukončila baletní školu, získala angažmá v Mariinském divadle, kde kouzlu baletu jako děvčátko beznadějně propadla. Nečekaly na ni hned hlavní role. Netrvalo však dlouho a i tady se prosadila jako sólistka. Brzy se stala idolem, do divadla se chodilo hlavně na ni a jako první balerína měla i svůj fanklub.

Nesmrtelná umírající labuť 

Nejznámější Anninou rolí, díky níž získala nesmrtelnost, byla Umírající labuť. Geniální choreografii pro ni vytvořil její spolužák ze studií Michael Fokin na skladbu Camille Saint-Säensa. Autor hudby údajně neskromně prohlásil: „Madam, díky vám jsem si uvědomil, jak skvělou hudbu jsem složil!“ Měl pravdu, Umírající labuť je na repertoáru i současných slavných tanečnic.

Slávu baletu začala Anna šířit i za hranicemi Ruska. Jako vůbec první baletka se vypravila na turné kolem světa. Nejdříve se souborem choreografa Michaela Fokina, později si založila svou vlastní skupinu. Jednu dobu také přijala angažmá v Ďagilevově Ruském baletu v Paříži, to jí však příliš nevyhovovalo. Nebyla kolektivní typ, nerada se dělila o slávu s ostatními, nerada se podřizovala příkazům druhých.

Vystupovala nejen na mnoha věhlasných evropských scénách či dokonce v Metropolitní opeře v New Yorku, ale navštívila i země, kde balet do té doby neznali. Na turné v Mexiku dokázala propojit aztécké folklórní prvky s klasickým baletem. Velký úspěch zažila i v Japonsku či v Indii. Stala se vlastně první propagátorkou baletu a ve své době nejslavnější a nejbohatší tanečnicí.

Přísně střežené soukromí

Od roku 1912 žila v Londýně v krásném domě, u kterého si nechala vytvořit umělé jezírko, v němž plavaly její milované labutě. Byla vůbec velkou milovnicí zvířat, siamských koček, psů i exotických ptáků a často se s nimi nechávala fotografovat. 

Soukromí si chránila. Žila se svým manažerem Victorem Dandré, za nějž se v Paříži tajně provdala. Ač původně patřil ke zlaté petrohradské mládeži, ukázal se být pro vytíženou tanečnici ideálním partnerem. Jeho zásluhou se Anna mohla věnovat jen svému povolání. On převzal veškerou agendu týkající se její kariéry, stejně jako jejich společné domácnosti a umožnil jí bezstarostný osobní život. A hlavně - miloval ji!

Ač na svou vlast nikdy nezapomněla, do Ruska se už nikdy nevrátila. Po bolševické revoluci to ani nebylo možné. Roky neustálého cestování a vystupování v nevytopených sálech se podepsaly na jejím zdraví. Nedokázala, a hlavně ani nechtěla odpočívat.

TIP: Příliš krátká kariéra: Proč sekla Zdenka Sulanová s herectvím?

Když na začátku roku 1931 onemocněla zánětem pohrudnice, lékaři jí doporučili operaci, po níž by už ale nesměla tančit. Odmítla. Život bez tance pro ni zcela ztrácel smysl. I přes velkou snahu lékařů Anna Pavlova umírá v Haagu pár dnů před svými padesátými narozeninami 23. ledna 1931. Její poslední slova prý zněla: „Připravte mi můj kostým labutě…“