Bál ohnivců: Bujará zábava na dvoře Karla VI. se změnila v tragédii

Francie prožívala od listopadu 1380, kdy se stal králem Karel VI. (1380–1422), konečně šťastné dny. Válka s Anglií, které budou historikové jednou říkat stoletá, utichla, a i když byl nový král ještě dítě, otec mu určil za regenty i rádce jeho tři strýce, vévody z Burgund, z Anjou a z Berry. Vychovávali jej dobře a on dospíval v bojovného rytíře. Válečný křest si odbyl roku 1382 při potlačení povstání ve francouzském lénu Flandry, kde osobně téhož roku zvítězil v bitvě u Roosebeke. 

O tři roky později se sedmnáctiletý Karel VI. oženil s šestnáctiletou Alžbětou Wittelsbašskou. S dívkou, kterou Francouzi překřtili na Isabelu Bavorskou, tvořili svazek láskyplný, vášnivý i plodný. Ve dvaceti letech se urostlý, bojovný a pohledný král, jemuž poddaní říkali Charles le Bien-Aimée, Karel Milovaný, chopil samostatné vlády, k níž si přizval schopné rádce-odborníky. Francie vzkvétala, jenže pak, jednoho horkého srpnového dne 1392, se vše rázem změnilo.

Drama parného dne 

Vše začalo, protože se bretonský velmož Pierre de Craon pokusil zamordovat Oliviera de Clisson, francouzského konétabla (vrchního velitele vojsk po králi). Hrdelní zločin nemínil Karel VI. nechat bez odplaty, proto s vojskem vytáhl k vévodství Bretaň a 5. srpna dospěl do blízkosti města Le Mans. Táhlo na poledne a slunce žhnulo, až vše rozpálilo. Král v sedle měl na sobě kabátec z černého sametu a nejspíš myslel na to, že k němu z lesa před chvílí vyběhl jakýsi muž, napůl divoch, napůl blázen, který podle kroniky Chronicorum Karoli Sexti mnicha ze Saint-Denis volal: „Nejezdi dál, vznešený králi, neboť tě zradí!“ 

V posledních dnech se údajně netěšil dobrému zdraví, parno onoho dne mu dodalo a podivná výstraha na něj dolehla natolik, že stačilo málo, aby přišel o rozum. „Jeden ze zbrojenců, který jel po jeho boku, byl příliš tísněn houfem a upustil na zem meč. Z hluku železem způsobeného popadl krále z ničeho nic záchvat vzteku; ve svém rozrušení vytasil meč z pochvy a toho muže zabil. Zároveň pobídl koně ostruhami a po dobu jedné hodiny jezdil z jedné strany na druhou převelikou rychlostí a křičel: ,Chtějí mě vydat nepřátelům!‘ (…). Myslel, že je v bitvě a obklopen nepřáteli a pozvedl meč tak, aby mohl bodat i sekat, jedno do koho, křičel a volal: ,Kupředu, kupředu na ty zrádce!‘,“ popsal ty chvíle kronikář Jean Froissart. 

Podle Velkých kronik svatodivišských stihl král zabít čtyři muže, než jej přemohli a dopravili do Le Mans, kde pomatence svěřili do péče lékařů. Podivná událost u mnohých vyvolala otázku, zda onoho divého muže, který vypadal jako biblický prorok či keltský druid, někdo na krále nenastražil úmyslně. Jak by ho ostatně dokázal onen neznámý poznat v dobách, kdy portrétní umění kulhalo, a dokonce ani na mincích nevyhlížely obličeje realisticky. Nikdo nemohl předpokládat, že Karel VI. přijde o rozum. Nabízí se ale varianta, že kdosi zamýšlel vladaře poštvat proti jeho rádcům nebo proti strýcům, kteří svou bývalou moc zdaleka neztratili. 

Zatemněná mysl 

Do Le Mans se nechal král odvézt jako beránek, ani zbraň mu nemuseli vyrvat násilím, i když jej pak pro jistotu svázali. Sám se vyčerpal a přestal bojovat, zároveň ale slova nepromluvil a nikoho nepoznával, dokonce ani bratra Ludvíka či strýce. „Tři dny nato nabyl král zdraví a mohl i rozumu užívat,“ píše mnich ze Saint-Denis, který celou věc pokládal za zázrak i dílo Prozřetelnosti. „Tehdy žádal pokorně odpuštění vin, jež mohl mít vůči přítomným i nepřítomným.“ 

Ke zlepšení zdravotního stavu nejspíše pomohly klid a péče starého lékaře Guillama de Hervilly. Ten Karlovým strýcům radil, aby krále ničím nezatěžovali, nýbrž mu dopřávali radovánky a rozptýlení. Učený doktor povolil návštěvy královny i lov, neboť vladař už dokázal vsednout na koně. Podle všeho si nic z onoho záchvatu zuřivosti nepamatoval a nikdo netušil, co se v jeho hlavě odehrálo. Při tehdejším stavu lékařství se není čemu divit, že kroniky dávaly stejnou měrou vinu očarování a Božímu trestu. Doktoři u králova lůžka se nicméně nakonec shodli na příliš rozpálené černé žluči, jež, smíšena se vztekem, stoupla panovníkovi do hlavy. 

Dodnes se neví, zda šlo o dědičné zatížení – Karlova matka Joanne de Bourbon trpěla duševní chorobou, a tak v historii proslula spíše pod jménem Johana Šílená – či následek předchozího onemocnění. Obvykle se v tomto ohledu uvažuje o schizofrenii, porfyrii (krevní onemocnění, jež s sebou nese neurologické komplikace), případně o maniodepresivním (bipolárním) stavu. Stoprocentní jistotu a uspokojivou diagnózu ale k dispozici nemáme. 

Uzdravený vladař? 

Za královo uzdravení se sloužily mše, prostí lidé zapalovali svíce a pořádali procesí, aby je nebe vyslyšelo. Karel VI. zatím vykonal zbožnou pouť do Chartres a až v půli listopadu se vrátil do Paříže. Od první ataky choroby za něj opět vládli příbuzní. Svoje strýce z regentských funkcí odvolat nechtěl, cítil se totiž na vládní záležitosti dosud slabý. Sám vydal jen ordonanci, která upřesňovala, co dělat, kdyby se trůn uvolnil. V takovém případě se měl stát až do zletilosti dědice trůnu, který se narodil na konci roku 1392, regentem králův bratr Ludvík Orleánský. 

Králův verdikt pochopitelně rozladil jak vévody z Berry a z Burgundska (ten z Anjou by se hněval také, nebyl ale v Paříži), tak i královnu Isabelu Bavorskou. Její budoucnost by se totiž stala v případě manželovy smrti nejistou – na výchovu nedávno narozeného prince by ztratila vliv a její postavení i příjmy by se redukovaly na nepříliš vlivné postavení královny-vdovy. 

Zmíněná ordonance sice svědčila, že král je při smyslech a uvažuje velice realisticky, stala se však katalyzátorem dalších událostí, které shodou okolností vyústily roku 1393 v další tragédii nebohého Karla VI. Nebylo divu, že se královna Isabela začala starat o vlastní hmotné zajištění, o statky, osobní poklad, i o přiřčení renty v případě ovdovění. Všichni kronikáři se ale shodují, že tehdy ještě její city k manželovi nevychladly. Neměla to nejspíš lehké, neboť její choť přestal dbát na hygienu, vzhled, oděv a někdy i jídlo. O královo zdraví však pečlivě dbala ať už z důvodů vlastní existence, či z náklonnosti, a nejspíš jej chtěla zbavit melancholie, do které se od nešťastné letní události propadal. 

Mizerný duševní stav jej nicméně neodradil od veselí a postelových hrátek. Po zábavě ovšem netoužil jen sexuálně dosti temperamentní panovník, ale i celý dvůr. Vladařovu rozjívenost vítali též jeho strýcové a bratr, neboť bylo v jejich zájmu odvést Karla VI. od vladařských rozhodnutí a nasměrovat jej trochu jinam, jak ostatně radili i lékaři. Taškařice a maškarády patřily tehdy k převelice oblíbeným aktivitám lidových vrstev. Masopustní převleky si oblékali lidé od malých vsí až po Paříž, proč tedy takovéto zvyky nepřenést do královských komnat a paláců urozených? 

Radovánky v paláci 

Příležitost k veselí, jež mělo hodně nevázaný charakter, skýtaly nejčastěji svatby a jednu z nich chystala Isabela Bavorská právě na počátku roku 1393. Šlo o sňatek její dvorní dámy, už třikrát ovdovělé Catherine de Hainceville, která přišla s královnou z Bavorska. Svatební zábava, plánovaná spolu s maškarádou a šarivari, se chystala v pařížském paláci Saint-Pol na pravém břehu Seiny. „Nic nádheře onoho naprosto královského svátku nescházelo. Nebylo opomenuto nic, co mohlo pozvané osoby rozptýlit. Byly tu maškary všeho druhu a tančilo se za zvuku nástrojů až do půli noci. Běda, nikdo netušil, že se všechny ty radovánky co nevidět skončí strašnou tragédií,“ tvrdil mnich ze Saint-Denis. 

Prapříčinou se stal nápad králova šlechtice Huguetta de Guise, jenž vymyslel, že se s několika dalšími převléknou za divomuže či ďábly, načež opatřil šest lněných košil, které dal potřít smolou a polepit vlasy barvy lnu. Taškařice se měli účastnit krom něho hrabě de Joigny z mocného rodu de La Trémoillů, dále Aimery de Poitiers, pak Jobbain de Foix, pan de Nantouillet a nakonec i král, kterého záměr i převlek velice pobavily; ten se přidal jako šestý. 

„Takto namaskovaní posléze vešli do sálu v tom hrozném přestrojení, v němž nebyli k poznání, jali se pobíhat s obscénními gesty na všechny strany, vydávali hrozný řev a napodobovali přitom vlčí vytí. Jejich pohyby byly stejně nepatřičné jako hlasy a s posedlostí vskutku ďábelskou tančili sarabandu,“ líčí události mnich ze Saint-Denis. 

Málokomu v sále to ale připadalo nepatřičné a všichni spíše vítali zpestření jinak dosud fádní slavnosti. Ve světle loučí, které – rozvěšeny po stranách na zdech – vrhaly stíny, musely převlečené postavy vypadat divoce, a kdo se za maskou skrývá, nešlo poznat zcela určitě. Svatební hosté hádali podle pohybů, postav či hlasu a mnozí nejspíše tušili, že Karel VI. v té šestici hraje aktivní roli. 

Plamen, který přeskočil 

Jobbain z Foix se ale v té veselé skupince držel zpátky a z opatrnosti králi podle kronikáře Froissarta radil: „Sire, nechte přikázat velice důrazně, abychom se nepřiblížili k žádné z pochodní, neb kdyby plamen přeskočil na košile, tvořící náš převlek, lněné chlupy by chytly jak vích a my bychom byli v ohni a neodvolatelně ztraceni, to vám říkám.“ Panovník dal na jeho doporučení a skutečně poručil, ať nikdo s pochodní za tou šesticí divochů nejde. 

Jenže krátce nato vešel do sálu v doprovodu čtyř rytířů a šesti sluhů s pochodněmi vévoda Ludvík Orleánský, králův bratr. Netušil, co hraje šest postav v maskách za divadlo, a nevěděl ani o králově bezpečnostním opatření. Možné nebezpečí si neuvědomil a udělal, co udělat neměl. „Jak tak těch pět tančilo, přiblížil se s pochodní, již před ním držel jeden z jeho sluhů, a to tak blízko, že od žáru ohně vzplanula koudel. Víte, že není prostředku, jak koudel uhasit, když chytne. Plamen lnu rozehřál smolu, kterou byla koudel přilepena k látce,“ píše Froissart. Šlo o mladický nerozum, nebo zlý úmysl? Mnozí se domnívali, že svého bratra poznal i pod převlekem. Ostatně kdyby Karel VI. uhořel, podle nedávného výnosu by se Ludvík Orleánský stal na čtrnáct let poručníkem nedospělého následníka trůnu, a v případě, že by zemřel i on, usedl by na trůn sám. 

Krutá muka 

Jisté je, že pět postav divomužů vzplanulo takřka naráz, a na šestou plameny přeskočily vzápětí. Jak popisuje mnich ze Saint-Denis, umírání v ohni představovalo vskutku hrůzostrašný zážitek pro všechny přítomné v sále: „Museli byste mít srdce z kamene, abyste bez nářku dokázali vyslechnout ten strašlivý křik, jaký nešťastníci rázem spustili (…). Hladové plameny dosahovaly až do stropu, rozpuštěná smola stékala po tělech a pronikala až na kůži. Dobrou půl hodinu se tak zmítali vprostřed muk. Jak se snažili oheň uhasit a strhávali si šat, popálili si ruce, že jim zúplna ohořely. Oheň strávil i vnitřky jejich těla, jejich mužné údy padaly v cárech a krví zaplavovaly podlahu sálu. V krutých mukách vydechl v náruči těch, co ho vynášeli, hrabě de Joigny, šlechtic proslulého rodu. Levoboček z Foix a Aymery de Poitiers zemřeli po dvou dnech. Huguet de Guisay žil ještě tři dny. (…) Pan de Nantouillet byl krom krále jediný, který unikl smrti. Patřil k maškarádě, jak ale ucítil, že ho zachvacuje oheň, pádil do palácové kuchyně a vnořil se do kotle plného vody. Ten šťastný nápad mu zachránil život. Královna v prvním záchvatu zděšení uprchla s dámami do vzdálené komnaty. Ježto však nevěděla, zda král nezahynul se svými druhy, omdlela napůl mrtvá hrůzou. Smyslů nabyla, až když spatřila krále, který se zbavil převleku a přišel ji uklidnit.“ 

Zachraňte krále! 

Levoboček de Foix, i když jeho samotného začaly plameny sžírat, křičel z plna hrdla: „Zachraňte krále! Zachraňte krále!“  Karel však nevděčil za život jen obdivuhodnému sebezapření jeho poddaného, ale i chladnokrevnosti své mladé tety, která na rozdíl od ostatních paní neztratila hlavu a neutekla: „Vévodkyně z Berry zachránila krále před nebezpečím, neboť si vykasala sukni a přikryla ho s ní, aby uhasila plameny,“ praví Froissart. 

Muselo jít o mimořádně srdnatou ženu, vždyť dávala všanc i svůj život, přestože nejspíš netušila, že se jedná o panovníka. Karla nejprve popadla, pak ho pravděpodobně povalila na zem a skryla pod sukní. Plameny udusila vskutku účinně, přičemž tímto činem prokázala nejen rozvážnost, ale i praktické myšlení. 

O celé události, byť ji král přestál bez újmy na duševním i tělesném zdraví, se brzo mluvilo po celé zemi. Bál ohnivců či světlušek (Bal de Ardents), nebo též Bál divomužů (Bal des Sauvages) si všichni spojovali s tragédií předchozí, při níž přišel panovník předčasně o rozum. Lidé v tomto ohledu rozmlouvali o blesku Božím, jenž zasáhl nejvyšší strom, o výstraze nebes, znamení prokletí, stigmatu a cejchu nad ubohou hlavou toho, kterému se stále říkalo Karel Milovaný. V očích Pařížanů tragédie paradoxně nejvíc uškodila pověsti královny Isabely. Na tu začal obecný lid náhle pohlížet skrze prsty a brzo z ní učinil druhou Messalinu.