Bacín jako české Delfy? Jaké rituály se odehrávaly v Českém krasu?

Nejvyšší vrchol Českého krasu je poměrně umně skryt před zraky zvědavců. Kdo není náruživým obdivovatelem tohoto krásného kraje jihozápadně od Prahy, nejspíš ani neví, že nějaký Bacín existuje. Naši pravěcí předkové však o této hoře věděli více než bezpečně, byla pevnou součástí jejich vnitřního světa a své tajemství vydala teprve relativně nedávno. Před šestadvaceti lety narazili jeskyňáři při vcelku rutinním průzkumu skalní pukliny na zlomky keramiky a kostí. Jak se později ukázalo, některé z nich byly lidské. Na místo nastoupili archeologové a tým složený z odborníků z několika oborů se pustil do bádání.

České Delfy?

Svatyně jsou místa, kde se lidé setkávají s bohy, kde jsou součástí všeobjímající přírody, ale zároveň jsou jen sami se sebou. Jedna taková se nacházela ve starořeckých Delfách. Příběh o kněžce Pýthii a jejích proroctvích je díky řeckým bájím dobře známý. Je možné, že tomu bylo na Bacíně podobně? Vypadá to tak. 

Hora bývá pro svůj tvar ztotožňována s mužským principem, její zjednodušená podoba (řecké písmeno Λ, či obrácené V) symbolizuje falus, a v kultech světla a slunce je místem pohřbu, návratu do lůna Země. Lůno a s ním zrození jsou pro změnu prvky ženského principu (písmeno V). V přírodě tento princip představují jeskyně a štěrbiny. 

Bacín v sobě kombinuje obojí. Se svými 499 metry je nejvyšší horou Českého krasu a na jejím vrcholu se nachází posvátné pukliny. Zdá se, že v něm naši předkové objevili ideální místo pro uctívání přírodních božstev – stejně jako ve starořeckých Delfách. Archeologové se dokonce domnívají, že šlo o přírodní komplex, jenž splňoval přísná kritéria výběru takových míst. Jak vypadal a k čemu sloužil, se bohužel nedozvíme, protože jedinými dochovanými součástmi tohoto komplexu jsou dvě skalní pukliny, do nichž naši předkové rituálně ukládali vybrané předměty, a prostor před nimi. 

Nejdéle využívaná svatyně

Existence skalních svatyní kopíruje období zvýšeného zájmu o skalní dutiny jako takové. Posvátná místa si člověk zřizoval tam, kam pronikl. Bacín je však v tomto směru unikát, protože žádná jiná skalní svatyně nebyla používána tak dlouho. Poprvé mohla být ke svému účelu využita někdy před 11 tisíci lety, není ovšem vyloučeno, že její obliba byla ještě mnohem starší. Některé nálezy naznačují, že by na Bacínu mohli své rituály provádět už neandertálci. Doklady to jsou ovšem nepřímé.

Nález kostí spadajících do období pozdního paleolitu už žádné dohady nepřipouští. Kolem roku 9 000 př. n. l. byl do skalní dutiny rituálně pohřben mladý muž. Spolu s ním uložili pravěcí kněží do pukliny i zvířecí kosti. Účel obřadu nám zůstává zahalen rouškou tajemství. Lidé pozdního paleolitu ještě nebyli zemědělci, živili se rybolovem, lovem a sběrem. Jeskyně a skalní štěrbiny je bezpochyby fascinovaly, protože stopy po jejich působení nacházíme i v jiných oblastech Českého krasu. 

Prvními rituálně pohřbenými zemědělci byly až dvě děti, dvouleté a desetileté. Nález, ze kterého mrazí, byl datován pomocí izotopu uhlíku C14 přibližně do období 4 000 let př. n. l. V té době žil na našem území lid kultury knovízské. Krvavé rituály nedělají z těchto obyvatel zrovna kandidáty na Nobelovu cenu míru, a tak dětské oběti archeology příliš nepřekvapily. 

Rituálně uložené kosti

Zarazilo je však, že tyto kosti nenesly žádné stopy po řezání, sekání či vaření. Pro knovízskou kulturu záležitost vcelku netypická, vždyť se jim připisují i kanibalistické praktiky. Antropologové nakonec zjistili, že uvařené, posekané ani pořezané nebyly žádné objevené kosti. Všichni jedinci přišli o měkké tkáně přirozeným způsobem, přitom nejstaršího od nejmladšího dělí více než osm tisíc let. Buď byli předtím normálně pohřbeni, nebo byli ponecháni na vzduchu, jako to dělali třeba severoameričtí indiáni. K tajemným pravěkým obřadům se na Bacíně používaly pouze kosti. Jakým způsobem jedinci zemřeli, se samozřejmě nikdy nedozvíme. Jejich smrt mohla i tak být násilná.

Zajímavé každopádně je, jak si je to, co se po rituálech se nacházíme, velmi podobné. Objeveny byly tři nálezové vrstvy. Všechny obsahovaly kromě lidských i zvířecí kosti. Vrstva nejmladší obsahovala navíc střepy dvou keramických nádob, které následně posloužily k její dataci do starší doby železné. Asi 600 let před naším letopočtem uložili halštatští kněží či šamani k rituálnímu odpočinku ve svatyni kosti mladého člověka. Proč tak učinili a jak je možné, že i přes tisíciletou propast provozovali rituál, jenž mohl mít společné znaky s těmi předchozími, se naneštěstí také nedozvíme.

Rituály bez lidských obětí

Evropské skalní svatyně bývají tvořeny soustavami posvátných puklin a prostorů v jejich okolí, a ani Bacín nebyl výjimkou. První puklina s lidskými ostatky, druhá bez nich, zato s jednou z dosud největších objevených keramických nádob sídlištního typu. Ani tentokrát nám archeologie nemůže říct, za jakým účelem byla nádoba do pukliny uložena. Šlo o obřad, který měl zajistit bohatou úrodu? Možná… 

TIP: Mocná síla šamanů Evropy: Kdo byli dávní duchovní vůdci starého kontinentu?

S nálezy v puklinách můžeme spojovat i některé nálezy z povrchu. Jiné jsou naopak mladší a dokládají, že se na Bacín člověk vypravoval ještě mnoho let po té, co zde přestal provádět obřady s lidskými oběťmi. Posledními takovými návštěvníky byli roku 1999 psychotronici. Rozhodli se využít mimořádný „psychoenergetický potenciál“ hory k navázání blízkého kontaktu s mimozemskými civilizacemi. Ke zhmotnění mimozemšťanů na Bacíně samozřejmě nedošlo, ale kdo ví, třeba se to někdy příště podaří.