Aristokratka s čepcem: Florence Nightingaleová byla průkopnicí ošetřovatelství

Skromná, elegantní a okouzlující – tak Florence Nightingaleovou popisovali její současníci. Třebaže svým kultivovaným vystupováním působila někdy až přísně, dokázala okolí obdarovat zářivým úsměvem a na každého, s kým se potkala, hluboce zapůsobila. Nejspíš i proto si během osmnáctiměsíčního pobytu v otřesných válečných podmínkách u Černého moře vysloužila přezdívku „anděl z Krymu“. Hlavní důvod však tkvěl v něčem jiném: Florence Nightingaleová zasvětila všechny své dny zachraňování životů. Vstoupila díky tomu do dějin medicíny jako průkopnice ošetřovatelství a stala se jednou z nejvýraznějších osobností 19. století. 

Šlechtična z Florencie

Životní příběh zdravotní sestry, jejíž jméno zná dnes celý svět, se začal psát v italském Toskánsku. Narodila se v roce 1820 do bohaté rodiny britských šlechticů, kteří tehdy pobývali ve Florencii a jméno pro dceru zvolili právě podle zmíněného města. Nešlo o žádné náhlé vnuknutí – stejně se rozhodli v případě její sestry, jež přišla na svět o dva roky dřív v Neapoli a byla pokřtěna Parthenope podle tamní starořecké osady. 

Krátce po narození druhé dcery se Nightingaleovi vrátili do Británie a oběma dívkám se od otce dostalo klasického vzdělání. Florence si studium oblíbila, ovládala několik jazyků a objevila své mimořádné matematické nadání, jež jí později značně pomohlo při práci. Navíc už v raném věku projevovala silné sociální cítění, ještě podpořené výrazným vlivem dědečka z matčiny strany, zarytého odpůrce otrokářství. Během dospívání se pak chodila dobrovolně starat o chudé a nemocné.

Dívka na vdávání? Ani náhodou

Nicméně šlechtický původ mladou dívku předurčoval, aby důsledně plnila společenské povinnosti a chovala se přesně podle očekávání okolí – což bylo svobodomyslné Florence proti mysli. Na přání rodičů se měla dobře vdát a po celý život pečovat o domácnost, odmítla však být manželkou a matkou. 

Když ovšem oznámila rodičům, že bude zdravotní sestrou a nepřeje si předem naplánovanou svatbu, nereagovali nijak nadšeně. Ještě v první polovině 19. století totiž povolání ošetřovatelky představovalo jednu z nejméně společensky uznávaných profesí. Jako zdravotní sestry zpravidla pracovaly vdovy či bývalé služebnice, které lepší místo nesehnaly. Florence však rodičovského zákazu nedbala a ve 24 letech odjela navzdory veškerým konvencím s přáteli do zahraničí. Několikaletý pobyt na cestách, během nějž navštěvovala nemocnice po celé Evropě, zakončila krátkým studijním pobytem v Německu. 

Do vlasti se vrátila v roce 1850 a její kariéra započala velmi úspěšně – nastoupila na pozici vrchní sestry v londýnském Institutu péče o nemocné dámy. Právě tam zahájila boj za osvětu, vědoma si otřesných podmínek, které tehdy panovaly ve většině zdravotnických zařízení na starém kontinentu. Nedodržování hygieny a nedostatečné vzdělání ošetřujícího personálu bilo Florence do očí, a sama proto přišla s návrhem reformy celého systému, kterým zaujala řadu vysoce postavených osob. 

Největší výzva kariéry

Rostoucí napětí mezi carským Ruskem a Osmanskou říší přerostlo v roce 1853 v tzv. krymskou válku, do níž se postupně zapojila řada evropských států, včetně Velké Británie. Tisíce vojáků umíraly na těžká zranění, zásoby vybavení, jídla i zbraní se rychle tenčily a v jeden z nejpalčivějších problémů se brzy proměnila chybějící lékařská péče. Tehdy se na Florence obrátil blízký přítel Sidney Herbert a společně vytvořili plán, jak těžce zkoušeným britským vojákům pomoct.

Florence shromáždila 38 zdravotních sester a 15 jeptišek a trajektem s nimi absolvovala 550 kilometrů dlouhou plavbu do Istanbulu, aby osobně přispěla ke zlepšení tamní situace. Byla připravena na nejhorší, ale podmínky ve válečných táborech předčily její nejtemnější očekávání. 

V podrobných zprávách pravidelně odesílaných do Británie popisovala, že provizorní vojenská nemocnice postrádá základní hygienická opatření. Zranění vojáci leželi ve vlastních výkalech na nosítkách chaoticky rozmístěných po zemi, mezi hlodavci a hmyzem. Neexistoval žádný systém přidělování jídla či vody, alarmující byl absolutní nedostatek zdravotnického vybavení, včetně obvazů či dezinfekce. Voda kontaminovaná všudypřítomnou špínou vytvářela živnou půdu pro infekce, takže se mezi pacienty rychle šířily smrtelné choroby jako cholera a břišní tyfus. Jen během první zimy podlehlo v krymské válce zranění 4 077 vojáků, desetkrát víc jich však zabily druhotné infekce. 

Hygiena na prvním místě 

Florence Nightingaleová dokázala děsivá čísla podstatně snížit. Hned po příjezdu zavedla důsledné dodržování zásad, jako byla pravidelná výměna ložního prádla, důkladné větrání a dohled nad tím, aby se vojákům dostávalo vydatné stravy. Nechala dokonce postavit jídelnu, prádelnu, ale i knihovnu a společenskou místnost, aby raněným dopřála možnost rozptýlení. 

Práci se Nightingaleová věnovala tak zapáleně, že si podle svědectví kolegů nedopřála ani chvilku oddychu. Zatímco ostatní po celodenní dřině usínali, ona ještě v noci za svitu lampy neúnavně obcházela zraněné a nemocné. Tehdy jí vojáci začali přezdívat „dáma s lucernou“. Výsledkem jejího pobytu u Černého moře se stalo snížení úmrtnosti pacientů z hrozivých 42 % na pouhá 2 %.

Nechtěný „dárek“ 

Pobyt ve válečné vřavě sice přinesl Florence nespočet výzev, zároveň si však do vlasti přivezla i jeden nevítaný „dárek“. Krátce po návratu vážně onemocněla a s následky choroby se potýkala do konce života. Dnes se odborníci domnívají, že ji postihla těžká forma brucelózy – infekce napadající různé orgány bez ohledu na jejich funkci. Nemoc ženu dlouho poutala na lůžko, kde ji sužovaly deprese. 

TIP: Ignác Filip Semmelweis: Nesnesitelný průkopník hygieny v medicíně

O to obdivuhodněji působí fakt, že navzdory indispozici usilovně pokračovala v práci. Vybudovala si pověst špičkové odbornice a pro radu k ní přicházeli politikové i zástupci léčebných zařízení. Florence se zasloužila o důkladnou reformu zdravotnictví nejen v Británii, ale také v dalších částech impéria, například v Indii. Spolupracovala na návrhu desítek nemocnic a pomohla zdravotníkům zvládat hygienické zásady. 

V závěrečných deseti letech života bohužel postupně oslepla a její intelekt slábl, přesto se dál veřejně angažovala. Zemřela v srpnu 1910 ve svém londýnském bytě, a třebaže by si zasloužila státní pohřeb se všemi oficiálními poctami, rodina ho podle její poslední vůle odmítla.