Arény krve a slávy: Výjimečné římské amfiteátry, ve kterých zápasili gladiátoři

V rané éře gladiátorských zápasů nebyly tribuny potřeba. Boj k uctění mrtvého předka se odehrával buď v soukromém domě, nebo později na fóru. Původ popsaných krvavých rituálů sahá zřejmě do 4. století př. n. l., do tehdy ještě nezávislé Kampánie. S narůstající oblibou zmíněné zábavy pak v tamním městě Capua vyrostly první arény i gladiátorské školy. Soukromý rituál nad nebožtíkem se tak měnil ve veřejnou zábavu, kterou si Kampánci i sousední Římané nesmírně oblíbili. Okolo roku 340 př. n. l., kdy Řím Kampánii pohltil, se hry sice stále odehrávaly na počest mrtvých, ale získaly charakter veřejných oslav. Konaly se obvykle devátý den po pohřbu, kdy truchlení skončilo a začínala radostná klání.

K přehlídkám nejdřív sloužila běžná půlkruhová divadla, k nimž se dostavovaly dočasné dřevěné ochozy, aby vznikl uzavřený prostor. Slovo „amfiteátr“ pochází z řečtiny a doslova znamená „dvojité divadlo“. Například Gaius Scribonius Curio nechal roku 52 postavit dvě dřevěná divadla, umístěná na otočném mechanismu kulatými stranami k sobě. Během her se pak otáčela a spojovala se do kruhové arény.

Nová éra klání

S rostoucí oblibou „sportu“ se však od dřevěných arén pomalu upouštělo, protože měly méně stabilní konstrukci. Kupříkladu roku 27 př. n. l. postavil masivní dřevěný amfiteátr bývalý otrok Atilus, který se stal úspěšným obchodníkem. Stavba však vyrostla na nestabilní půdě a během her se zřítila, přičemž zahynulo 20 tisíc lidí a dalších 50 tisíc utrpělo zranění. Podle následujícího senátního výnosu směli hry pořádat jen skutečně majetní lidé, kteří si mohli dovolit kvalitní architekty, a byly stanoveny minimální technické normy. Začaly se tak stavět dedikované kamenné arény, zahrnující kobky, zvířecí klece i márnice – vše úhledně skryté v podzemí.

K zápasištím obvykle těsně přiléhaly gladiátorské školy zvané ludus, tak aby do arény vedla co nejkratší cesta. V čele školy stál tzv. lanista, v podstatě podnikatel, který sportovce pronajímal nejmocnějším a nejbohatším členům elity. Trénink gladiátorů byl drahý, a smrt bojovníka se tak musela lanistovi uhradit.

Počty mrtvých se proto nezřídka odvíjely od majetnosti sponzora her. Jestliže klání pod patronátem císaře obsáhlo stovky párů bojovníků, býval dopad na státní pokladnu zdrcující. Ve snaze ušetřit tudíž v 1. století vznikly tzv. císařské gladiátorské školy, jejichž provoz zajišťoval přímo stát. Budování arén se stalo vítanou příležitostí, jak dokázat civilizovanost a prosperitu města. Navíc areály zajišťovaly sociální stabilitu, protože poskytovaly zábavu a dovolovaly obecenstvu vybít emoce. Přesný počet vystavěných amfiteátrů neznáme, pravděpodobně jich však existovaly tisíce a dodnes se jich dochovalo asi čtyři sta.