Národ zapomenutých: Kdo jsou dávní obyvatelé Japonska?

Skutečný počet příslušníků etnika, jehož původní domovinu představuje ostrov Hokkaido, neznají ani odborníci. Oficiální údaje hovoří o 25 tisících, odhaduje se však, že reálná populace šplhá až k desetinásobku. Mnozí Ainuové totiž vnímají společenské stigma své rasy natolik silně, že se za vlastní původ stydí, a tají ho dokonce před svými potomky. Je to pochopitelné: Strávili valnou část života s vědomím, že nepatří mezi „opravdové“ Japonce, a nezřídka tak čelili ponížení už v dětství. 

Chlupatí lidé

„Ostatní děti mě šikanovaly kvůli odlišnému vzhledu a říkaly mi pse,“ vzpomínal v rozhovoru pro televizní stanici CNN na svá školní léta 78letý Judži Šimizu. Jeho rodiče se přitom, podobně jako v případě tisíců dalších ainuských rodin, snažili chlapce uchránit před ještě horším přijetím. Nikdy ho proto neseznámili s tradičními zvyky, a dokonce se nenaučil ani rodný jazyk svých předků. „Matka mi řekla, ať zapomenu, že jsem Ainu, pokud chci v životě něčeho dosáhnout.“

Status méněcenných si Ainuové vysloužili mimo jiné svým vzhledem. Na rozdíl od etnických Japonců mají europoidní tvar očí, jež sice působí zešikmeně, postrádají však kožní záhyb u horního víčka, který překrývá vnitřní koutek. Mívají světlejší pleť, výraznější obočí a mnoho mužů nosí hustý plnovous. Hustší ochlupení po celém těle vedlo v minulosti k tomu, že se mezi Japonci ustálilo posměšné označení „chlupatí lidé“. Někteří se dokonce domnívají, že se Ainuové kříží se zvířaty a v důsledku toho jim roste srst. Pro antropology představují tak trochu oříšek: Podle řady studií totiž vůbec nemají asijský původ a někteří odborníci je označují za samostatnou rasu se směsicí europoidních, australoidních a mongoloidních rysů.

Vzdát se kořenů

Lidé Ainu obývají Hokkaido po tisíce let a prosperovali v době, kdy se jejich jižní sousedé věnovali bratrovražedným válkám. Teprve v pozdním středověku začali na ostrov ve velkém směřovat japonští osadníci a vzrůstající napětí mezi nimi a místními vedlo ke střetům. Ukončila je až anexe Hokkaida imperiálním Japonskem na konci 19. století.  

Od té doby čelil lid Ainu tvrdé diskriminaci. Císař Meidži nařídil v roce 1899 povinnou asimilaci všech domorodců, aby vymazal jejich kulturní odlišnost. Ainuové se tehdy ocitli na samém konci společenského žebříčku a museli se postupně vzdát takřka všeho, čím se jejich životní styl lišil od toho většinového. Císařská reforma pro ně mimo jiné zavedla japonský vzdělávací systém a nucené opuštění dosavadních domovů, takže se museli přesunout do hornatějších a méně úrodných regionů v centru ostrova. 

Série vládních nařízení obnášela rovněž zákaz většiny zvyklostí, včetně rituálního lovu medvěda či tetování kolem rtů (viz V sepětí s přírodou). Pro již tak nepočetné etnikum šlo o zdrcující opatření a mladá generace přestala v jejich důsledku mimo jiné ovládat ainuštinu. Jazyk domorodců je přitom zcela ojedinělý: Lingvisté jej vyčleňují do samostatné skupiny, neboť se nepodobá žádné ze známých řečí. Podle posledního sčítání lidu zbývá dnes méně než desítka rodilých mluvčích a pouhé stovky lidí používají ainuštinu jako druhý jazyk. 

Změna myšlení? Sotva...

Změna vzorce zažitého po desítky let nastala teprve v roce 2008, kdy premiér Jasuo Fukuda ve veřejném projevu uvedl, že jsou Ainuové původními obyvateli Hokkaida, přičemž si coby samostatné etnikum uchovali jedinečnou kulturní identitu, jazyk a náboženství. Navázal tím na revoluční vládní usnesení z roku 1997, kdy nový zákon o původním obyvatelstvu zařadil ainuskou kulturu mezi japonské národní poklady. Jejich vlastní místo v dějinách země vycházejícího slunce pak definitivně stvrdil úřední akt přijatý v roce 2019, který je oficiálně označil za domorodý národ – přesně 120 let od vydání císařského zákona, jenž si vzal za cíl jejich kulturu zničit. 

Změna legislativy se snaží o začlenění Ainuů do většinové společnosti, nedá se však říct, že by nový právní předpis přinesl kýžené ovoce. Japonci prosluli svým lpěním na etnické homogenitě: Když například Ariana Mijamoto, dcera černého amerického vojáka a Japonky, vyhrála v roce 2015 domácí Miss Universe, nastalo pozdvižení. Zvedla se řada hlasů, které se ptaly, jestli může hafu neboli míšenka představovat tvář Japonska před zbytkem světa. Pokud podobné kontroverze vyvolá krásná a úspěšná modelka, jaké šance obstát má běžný člen komunity Ainu? 

Ainuové se ve srovnání s etnickými Japonci potýkají s vyšší mírou chudoby a nezaměstnanosti, jakož i s podprůměrným vzděláním. Před několika lety dokonce pronikl do médií případ „seznamu Ainuů“, který tajně koloval ve státní správě s cílem zabránit vzestupu lidí s nevhodným „rasovým profilem“. Ačkoliv jsou taková opatření nezákonná a podobné soupisky už nejspíš neexistují, z hlav většinové společnosti je těžké je vymazat. 

Zpackaná olympiáda

Někdejší území Ainuů se rozkládalo od severu ostrova Honšú až k dnešnímu ruskému Sachalinu a Kurilským ostrovům. V současnosti už z naprosté většiny žijí jen na Hokkaidu a pouze několik set jich obývá severovýchod Ruska. Při sčítání lidu z roku 2010 se k etniku přihlásilo 109 lidí, z toho 94 žilo na Kamčatce. Reálná čísla však budou nejspíš vyšší.

Mezi zatím poslední kroky, jimiž se japonské císařství pokouší napravit dřívější bezpráví, se před dvěma lety zařadilo otevření národního muzea ainuské kultury a historie Upopoy. Jeho vznik se však neobešel bez kontroverzí: Představitelé Ainuů se nechali slyšet, že vybudování instituce prezentované v médiích jako středisko harmonie znamenalo ve skutečnosti marketingový tah před nadcházející olympiádou. Sportovní svátek, který pandemie koronaviru odsunula na rok 2021, nakonec přinesl lidu Ainu ještě jedno rozčarování – plánované taneční představení v režii ainuských mistrů totiž organizátoři bez udání důvodu zrušili. Domorodé sbory se dočkaly jen slabé kompenzace v podobě možnosti vystoupit před závody v chůzi a maratonem.

Bývalý učitel Šimizu problém shrnuje tak, že navzdory slovům vlády ve skutečnosti nedrží Ainuové svůj osud pevně v rukou. Musejí kupříkladu žádat o oficiální povolení, chtějí-li založit vlastní kulturní projekty. „Potřebujeme víc Ainuů s vyšším vzděláním, aby se stali právníky, filmovými režiséry a profesory. Jinak bude naše kultura stále pod japonskou kontrolou.“ Jeho názor sdílí také právník Kunihiko Jošida z univerzity v Sapporu. „Ainuové pořád nemohou lovit lososy a na místech, která považují za posvátná, se budují přehrady. Nemají žádná kolektivní práva, žádné reparace. Uznání jejich kultury sice představuje symbolické gesto vlády, ale v podstatě je bez významu.“

Veliká suchá řeka 

Změnit všeobecné povědomí o polozapomenutém etniku se již od roku 2003 snaží rovněž specializované centrum Pirka Kotan nedaleko Sappora, jakýsi skanzen s replikami tradičních vesnic. Návštěvníci se tam mohou seznámit s ainuským životním stylem, zvyklostmi i řemesly a pro obyčejné Japonce jde často o překvapující zjištění – neboť zejména ti žijící mimo Hokkaido mají mnohdy o lidu Ainu jen minimální ponětí. 

Jednou z mála připomínek, že má ostrov v japonské historii speciální místo, zůstávají třeba dvojjazyčné cedule se jmény ulic. A leccos napovědí i místní pojmenování: Například Sapporo, tedy název ostrovní metropole a pátého největšího města v Japonsku, pochází právě z ainuštiny. Sousloví „sat poro pet“ neboli „veliká suchá řeka“ odkazuje na řeku Tojohiru, která dvoumilionovým sídlem protéká. První osady tam Ainuové založili zhruba již před 15 tisíci lety a žili v místě až do roku 1886, kdy oficiální založení města znamenalo jejich nucené vysídlení.