Americký samopal M3: Neoblíbená olejnička plněná olovem

Slavný samopal Thompson M1928 se ve 20. a 30. letech v amerických ozbrojených silách příliš nerozšířil a teprve po vypuknutí války se pro ně začal vyrábět ve větších počtech. Přes svou výkonnost se pro roli standardní armádní zbraně moc nehodil – vrásky na čele představitelům výzbrojního úřadu přidělával hmotností, složitou konstrukcí, přemrštěnou cenou i náročností na údržbu.

Snaha o zlevnění

Podnět k nahrazení thompsonu vzešel z evropského bojiště, na němž se v prvních válečných letech osvědčily jednoduché německé samopaly MP 40 a stejně tak i britské steny. Ve Spojených státech se přesvědčili, že i levné automaty mohou odvádět dobrou práci, a zbrojní správa v říjnu 1942 formulovala požadavek na „americký Sten“. Mnozí konstruktéři na takovou poptávku čekali a rychle nabídli armádě své prototypy, avšak většinou šlo o konstrukce s nákladně obráběnými komponenty a pažbou z leštěného dřeva.

Zbrojní zkušební středisko APG (Aberdeen Proving Ground) ve státě Maryland proto vydalo specifikaci, která armádní požadavky jednoznačně popsala. Mělo jít o celokovový automat ráže .45 ACP (11,43 mm) s převahou lisovaných dílů a schopností střelby jednotlivými ranami i dávkou. Konstrukce závěru měla udržet kadenci pod 500 ranami za minutu, při střelbě dávkou se předpokládala 90% přesnost na vzdálenost 46 m (9 z 10 ran mělo skončit ve čtverci (183 × 183 cm).

Jako první se do užšího výběru dostal samopal M2 konstruktéra George Hydea – německého zbrojaře, který se ve 20. letech přestěhoval do Spojených států a nyní pracoval pro General Motors Inland Division. Zbraň na jaře 1942 vstoupila do výzbroje, ale záhy začaly potíže – ačkoliv se jednalo o relativně jednoduchou konstrukci, její výroba už tak snadná nebyla. Armáda „em dvojky“ nakonec odmítla a Hyde se pustil do dalšího vývoje ve spolupráci s šéfinženýrem Frederickem Sampsonem, který platil za odborníka na masovou produkci.

Robustní a jednoduchý

Nový prototyp nesl označení T15, nicméně na podzim 1942 ho Hyde musel přestavět podle upravené specifikace. Vojáci už nepožadovali samonabíjecí funkci, zato trvali na vývoji konverzní sady pro střelivo 9 mm Parabellum. Požadavek vycházel z potřeby dodávat zbraň partyzánům na okupovaných územích, kde se pistolové náboje .45 ACP daly sehnat jen obtížně, zato 9mm náboj německého původu tam patřil k nejrozšířenějším.

Upravený model střílející už výhradně v automatickém režimu dostal označení T20 a u General Motors vyrobili pět zkušebních exemplářů od obou kalibrů. Během zátěžových testů každá ze zbraní vystřílela 5 000 ran v průměru s pouhými dvěma zádržkami, při zkoušce přesnosti samopaly dosáhly skóre 97 %. Další testy odhalily problém s častým zasekáváním zásobníků, přesto armáda zbraň před Vánocemi roku 1942 zavedla do výzbroje pod oficiálním názvem U. S. Submachine Gun, Caliber .45, M3.

Samopal po všech stránkách splňoval požadavky vojáků a vyznačoval se robustní konstrukcí i lacinou výrobou. Tělo s pistolovou rukojetí se svařovalo ze dvou symetrických výlisků, hlaveň se vyráběla při jediné operaci kováním zastudena a k trubkovému pouzdru závěru se uchycovala rozměrnou maticí. Z dalších dílů vyžadoval určitý podíl strojního obrábění jen závorník a spoušťový mechanismus. Dynamický závěr se natahoval dozadu atypickou otočnou pákou na pravé straně. Úlohu pojistky plnil odpružený kryt výhozního okénka, který fixoval závěr, ať už se nacházel v přední či zadní poloze. Při natažené zbrani – tedy se závorníkem v zadní poloze – a zavřeném krytu výhozního okénka stačilo stisknout spoušť, načež závorník při cestě vpřed kryt automaticky odklopil.

Britská inspirace

Ačkoliv „em trojka“ postrádala možnost střelby jednotlivými ranami, díky použitému náboji se kadence držela na takové úrovni, že zkušený voják dokázal odpalovat i samostatné výstřely. Zbraň „krmil“ třicetiranný zásobník, které se zasouval do šachty na spodní straně pouzdra závěru. Pokud došlo ke konverzi na 9mm náboj (snadnou výměnou hlavně a závorníku bez speciálního nářadí), používaly se zásobníky ze stenů.

Od staršího bratříčka z britských ostrovů se M3 lišil především pohybem závěru na dvou vodicích tyčkách s vratnými pružinami, které procházely podélnými otvory. Díky tomuto řešení dělníci nemuseli při výrobě věnovat tolik pozornosti přesnosti rozměrů závěru a jeho pouzdra. U anglických kolegů naopak Američané našli inspiraci pro vývoj tlumiče hluku, jenž na objednávku Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services) postavily Bellovy laboratoře. Vzniklo asi 1 000 upravených samopalů pro odbojáře a agenty, ovšem Bellův tlumič se ukázal jako nepříliš vydařený a dosahoval jen 80 % účinku v porovnání se ztišeným Stenem Mk. IIS.

Americký samopal také disponoval zcela odlišnou výsuvnou opěrkou z tvarovaného ocelového drátu, jejíž jedno rameno zároveň sloužilo jako tyčka vytěráku, a s použitím obou mohl voják vyjmout ze zbraně lučík. Některé u konkurentů běžné prvky, třeba závěsná poutka na nosný popruh, naopak zcela chyběla.

Objednávku sériové produkce dostala od výzbrojního úřadu dceřiná firma General Motors s názvem Guide Lamp Division. Během roku 1943 však zhotovila pouhých 85 130 kusů a značně zaostala za představami armády. V následujícím roce už se produkce stabilizovala a dodávky činily 343 372 samopalů. Rok 1945 dal vzniknout 178 192 exemplářům, takže celkově továrna do konce války vyrobila 606 694 samopalů M3.

Rozhořčení vojáci

Když první „em trojky“ dorazily k jednotkám, jejich nevzhledný tvar dal brzo vzniknout přezdívce Grease Gun či the Greaser (maznice, olejnička). Mnozí vojáci zbraň častovali podstatně nevybíravějšími výrazy a M3 se pro svou hrubost a primitivnost stával terčem posměchu. Nespokojenost též vyvolávala – oproti thompsonu – nižší stabilita při střelbě i přesnost, primitivní mechanická mířidla byla navíc fixována pro palbu na vzdálenost 91 m. Armádní špičky na nevalné mínění podřízených nebraly ohled a přednost před precizností dostala snadná dostupnost – jedna „em trojka“ totiž vládu vyšla na pouhých 30 dolarů.

Na bitevním poli M3 přece jen prokázal svou účinnost, která si nezadala s mnohem propracovanějšími konstrukcemi. Spěch při zavádění do výroby – navíc v továrně specializované na automobily – si ale vybral svou daň a projevily se dětské nemoci. Z fronty přicházely stížnosti na opotřebení funkčních ploch při intenzivnějším používání, napínací kliky závěru se odlamovaly a ramenní opěrky deformovaly.

V General Motors se vrátili k rýsovacím prknům a spolu s vyřešením potíží slíbili generálům i další zrychlení a zlevnění produkce. V prosinci 1944 se zrodil zjednodušený M3A1, u něhož nepraktickou napínací kliku nahradilo další atypické řešení – samopal se natahoval pomocí vybrání v přední části závorníku, do nějž střelec vložil prst, a zatáhl směrem dozadu. Odborníci se dodnes přou, zda se Američané i tentokrát inspirovali v Anglii, kde společnost BSA o rok dříve vyvinula podobně řešený samopal Welgun. Nový napínací systém si nicméně vyžádal takové zvětšení výřezu výhozního okénka i jeho krytky, že se závorník odhalil téměř v celé délce.

Neoblíbená stálice

Konstruktéři přidali malou olejničku do pistolové rukojeti a některé součástky upravili tak, aby se daly použít jako nástroje při rozebírání zbraně. Přestože se jedna z nejčastějších stížností týkala nespolehlivého zásobníku, vyrobilo se jich už tolik, že inženýři zůstali u dosavadního řešení. Alespoň částečné zlepšení přinesl plastový potah, který chránil zásobník před prachem. Inovovaná zbraň se celkově odlehčila a zvýšila se i její spolehlivost, takže se začátkem roku 1945 mohla rozjet výroba. Do konce války stihli Američané vyprodukovat 15 469 M3A1 při ceně 22 dolarů za kus, přičemž ti šťastnější vojáci k samopalu dostali i tlumič zášlehu.

Přes postupné zvyšování kvality „em trojka“ nikdy nepřekovala averzi, kterou vzbudila hned po zavedení do výzbroje. Americké jednotky v Evropě se samopaly M3 při každé příležitosti snažily vyměnit za thompsony nebo ukořistit německé MP 40. V Tichomoří vojáci tuto možnost neměli, a tak jim nezbývalo než „olejničku“ se skřípěním zubů přijmout. Zcela bez šance získat lepší automat zůstaly osádky nákladních aut či tanků, do jejichž stísněných prostor by se delší zbraň zkrátka nevešla.

Obě verze M3 si ve službách US Army zastřílely i za korejské války, během níž Spojené státy dokonce obnovily výrobu u společnosti Ithaca Gun Company, a světlo světa spatřilo 33 200 zbrusu nových samopalů. Vznikly také tisíce náhradních dílů určených pro opravy a konverze starších M3 i M3A1. Letitá „olejnička“ se dočkala nasazení ještě ve Vietnamu, kde speciální oddíly používaly verzi s integrovaným tlumičem. Zatímco v 60. letech začaly „em trojky“ u pěchotních útvarů nahrazovat útočné pušky, pomocné oddíly či osádky obrněných vozidel si M3A1 ponechaly až do 80. let.

Spojené státy dodaly samopaly M3 též různým nepravidelným a partyzánským jednotkám v oblastech svých zájmů, a tak se zbraň používala například v Burundi, Grenadě, Guatemale, Laosu či Mexiku. Čas od času se em trojky dostaly i do rukou nepřátel Washingtonu a s trochou nadsázky lze říct, že se objevily takřka v každém konfliktu druhé poloviny 20. století. Na Filipínách, v Kolumbii nebo Maroku byl M3 přijat dokonce do výzbroje regulérních ozbrojených složek a v omezených počtech se dosud používá, byť většinou jen kvůli nedostatku peněz na moderní zbraně. Přes svou nepopularitu tak Grease Gun přece jen udělal díru do světa.