Revoluce ve výrobě zbraní: Německé samopaly MP 38 a MP 40

Některé válečné filmy vyvolávají dojem, že charakteristicky tvarovaný samopal MP 40 byl asi nejrozšířenější zbraní německých pěšáků. Ve skutečnosti náležela pozice nejpočetnějšího typu pěchotní zbraně opakovačce Kar 98k, jen málo odlišné od pušky z první světové války. Přesto ale MP 40 nepochybně představoval zbraň s mimořádným významem. Velmi výrazně se zapsal do historie vývoje rychlopalných zbraní, byl oblíbený u německých vojáků a vzbuzoval respekt u jejich nepřátel, kteří v něm viděli cennou kořist. Inspiroval také konstruktéry řady dalších zbraní, a dokonce je stále používán v boji v zemích třetího světa, což samo o sobě dokazuje jeho kvality a spolehlivost. 

Pozůstatek světové války 

První samopal v moderním smyslu slova se zrodil v Německu za první světové války. Jednalo se o typ MP 18, jehož autorem byl slavný Hugo Schmeisser (1884–1953) a který fakticky určil charakteristické znaky automatů na desítky let dopředu. Užíval munici ráže 9 mm Parabellum a jeho neuzamčený závěr, který střílel z otevřené polohy, byl poháněn zpětným rázem. 

Zbraň se velmi osvědčila v zákopových bojích a po skončení Velké války došlo k jejímu dalšímu rozvoji. Tak se zrodil typ MP 28, který se ale záhy dočkal i konkurence. Heinrich Vollmer (1885–1961) totiž věřil, že dovede zkonstruovat ještě lepší zbraň, ale trvalo dost dlouho, než jeho výrobky dosáhly fáze sériové výroby. Ujala se jí společnost ERMA (Erfurter Maschinenfabrik), a tudíž byly tyto samopaly známé také pod označením EMP. 

Cesta ke standardizaci 

Když nacistický režim zahájil otevřenou militarizaci Německa, začaly se do výzbroje armády i útvarů SS zavádět různé typy samopalů, vesměs produkty společností Bergmann a Solothurn, nicméně vrchní velení usilovalo o jeden standardizovaný a pokud možno jednoduchý a levný typ. Mezi kandidáty patřila i zbraň, kterou na bázi EMP zkonstruoval Berthold Geipel (1888–1971) a která obdržela název MP 36. Na ní jsou už jasně patrné rysy pozdějšího slavného modelu; jedná se ovšem o zbraň extrémně vzácnou a na světě jsou známy jen dva kusy, z nichž jeden se nalézá v Praze.

Maschinenpistole MP 36 (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Německá armáda sice nejdříve upřednostnila slavnějšího Huga Schmeissera, ale do věci se znovu vložil Heinrich Vollmer, který předvedl důstojníkům výrazně přepracovaný a zjednodušený MP 36. Dočkal se pochvaly a nový samopal zařadil do výzbroje Wehrmacht a Waffen-SS jako MP 38. První sériové exempláře přišly v roce 1939, a tudíž se dočkaly bojového nasazení již během německé invaze do Polska, ačkoliv tehdy asi nikdo netušil, že se zrodila legenda, jež naprosto zásadním způsobem ovlivní vývoj pěchotních automatických zbraní.

Převratný schmeisser

Z předchozího výkladu je zřejmé, že Hugo Schmeisser neměl se samopalem MP 38 vůbec nic společného, snad jedině to, že před dvaceti lety vytvořil základní koncepci samopalu a pak navrhl konkurenci pro pozdější MP 38. Přesto se tento samopal stal známým i pod přezdívkou „schmeisser“, kterou však užívali spíše spojenečtí vojáci. V každém případě se ovšem jednalo o naprosto převratný design. Nikoli však z hlediska funkčního mechanismu, neboť ten pořád užíval pohon zpětným rázem a střelbu z otevřeného závěru. Jestliže opravdu bylo na principu funkce MP 38 něco zajímavého, tak umístění pružiny v teleskopické trubce, jež ji dobře chránila proti poškození či znečištění. 

Za zmínku stojí též konstrukce úderníku, uvnitř kterého se nacházel pneumatický pístový tlumič, jenž se staral o zpomalení pohybu této součásti zpět do přední polohy. Díky tomu se výrazně snížila rychlost střelby, což se ovšem tehdy chápalo jako přednost, neboť zbraň s malou kadencí se dala lépe ovládat a nehrozilo, že voják vyprázdní celý zásobník jedním neuváženým stiskem spouště. 

Maximální zjednodušení výroby 

Kvůli nízké kadenci navíc nebylo nutné vybavit samopal voličem režimů střelby. MP 38 proto střílel jedině dávkami, ale voják se záhy naučil provést krátké stisknutí, po němž vyšla jediná rána. Co ale můžeme považovat za skutečně revoluční, je celkový přístup ke konstrukci MP 38. Jestliže téměř všechny dřívější zbraně využívaly pečlivě obráběné kovové součásti a pohodlné dřevěné pažby, s novým německým samopalem přišel na scénu nemilosrdně účelový a pragmatický design.

Obráběním vznikaly jen některé součásti závěrového a spoušťového mechanismu a naprostá většina kovových prvků se vyráběla prostým lisováním z plechu. Dřevo v konstrukci úplně chybělo, rukojeť byla plastová a místo pažby se použila sklopná kovová ramenní opěrka, první svého druhu. Tento prvek poté okopírovali výrobci obrovského množství typů zbraní a používá se dodnes.

Dalším neobyčejným prvkem německého samopalu MP 38 se stala hliníková lišta s výstupkem pod hlavní, neboť díky ní mohl voják zachytit samopal například o hranu korby vozidla a stabilizovat ho během střelby. Občas ale vadil dlouhý zásobník mířící dolů, který poněkud komplikoval třeba palbu z okopu. Pokud jde o přesnost, od MP 38 nejspíše nikdo žádné mimořádné výkony nečekal, jelikož se koneckonců jednalo o zbraň určenou k boji na krátké vzdálenosti. Mířidla byla standardně nastavená na 100 m a po sklopení příslušného prvku se nastavení měnilo na 200 m, avšak samopal kupodivu vykazoval až překvapivě dobrou přesnost. 

Dva malé problémy

Lze ale přece jen říci, že onen důraz na extrémní jednoduchost asi Heinrich Vollmer poněkud přehnal. Nejvíce se to projevilo na řešení pojistky, neboť zbraň ji jako samostatnou součást vůbec neměla. Zajišťovala se zkrátka jen tím, že se táhlo páky pro natahování závěru (nalézající se na levé straně zbraně) zakleslo do výřezu v drážce, naneštěstí se ovšem u prvních sérií dalo takto zafixovat jenom v zadní pozici. Zbraň tedy byla přenášena fakticky natažená, a pokud došlo k jejímu pádu nebo jiné formě prudkého úderu, mohlo velice snadno dojít k nechtěnému výstřelu. 

Druhý problém se týkal zásobníků zhotovovaných z měkkého plechu. Když jej totiž střelec držel při palbě příliš silně, mohlo dojít k jeho deformaci a narušení funkčnosti. Často selhávaly i pružiny v zásobnících. Problém s pojistkou odpadl u zdokonalené varianty, známé jako MP 38/40. U ní konstruktéři doplnili druhý výřez umožňující blokaci páky i v přední poloze. Problém se zásobníky se řešil tím, že vojáci měli přísně zakázáno držet samopal přímo za zásobník (správně se držel za objímku) a že se do nich místo maximálního počtu 32 nábojů v praxi dávalo 28 až 30 nábojů, díky čemuž se spolehlivost hodně zvýšila. Vývoj válečné situace si ale vynutil další změny, z nichž pak vzešel nejslavnější německý samopal – MP 40.

Hromadná produkce MP 40 

Varianta MP 38/40 byla svým způsobem „přechodová“, protože od roku 1940 se začal vyrábět dále zjednodušený model, jenž opravdu dokonale odpovídal požadavkům „totální války“ (byť tu Goebbels vyhlásil až v roce 1943). Počet obráběcích operací se snížil na absolutní minimum, zjednodušily se i tvary lisovaných součástí a namísto nedostatkového hliníku se ve větší míře využíval plast, jehož podíl navíc s postupujícími roky dále vzrůstal. MP 40 lze od MP 38 snadno rozpoznat podle chybějícího žebrování na předpažbí a odlišně řešené objímce zásobníku, kde se u MP 38 nachází kulatý otvor, zatímco MP 40 tam má podélná žebra.

Maschinenpistole MP 40 (zdroj: Wikimedia Commons, Quickload, CC BY-SA 3.0)

Vedle továrny ERMA tyto samopaly vyráběla i firma Steyr-Daimler-Puch v Rakousku, kde jich vznikl nakonec i největší počet, a také společnost C. G. Haenel ve městě Suhl. Díky tomu mohl ohromně narůstat počet samopalů v německé armádě, která jich na začátku války měla jen 8 722 kusů. MP 38 se nejprve přidělovaly vesměs jen velitelům rot a čet, osádkám tanků a jiných vozidel a parašutistům, z řadových pěšáků dostal „schmeisser“ většinou jen jeden muž z desetičlenného družstva. To se však začalo měnit po invazi do SSSR, kde se němečtí vojáci potkali i s celými velkými jednotkami sovětských samopalníků. Přezbrojování urychlily i tvrdé boje ve městech, kde měl samopal vyšší bojovou hodnotu než puška.

Typické německé družstvo tedy prošlo redukcí na devět mužů, z nichž nejméně dva měli MP 40, avšak po sovětském vzoru začali Němci formovat i celá družstva vybavená výhradně samopaly. Těch byl dostatek, protože zmíněné tři firmy dokázaly během války vyrobit asi 1 047 600 kusů MP 40, a když připočítáme i zbraně MP 38 a MP 38/40, dojdeme k číslu okolo 1,1 milionu kusů. Nemálo jich pochopitelně zamířilo do armád dalších zemí Osy, značnou oblibu si ovšem MP 40 získal i mezi nepřáteli. Zejména vojáci Velké Británie a USA si cenili kořistních „schmeisserů“ více než většiny samopalů z domácí výroby.

Německé vychytávky

V onom celkovém zhotoveném množství figurují i zbraně jedné speciální verze, která se označuje jako MP 40/I. Jednalo se o experimentální samopal opatřený dvojitou objímkou, do níž se daly zasunout dva zásobníky vedle sebe. Po vyprázdnění prvního šlo rychle posunout druhý a pokračovat ve střelbě. Málo rozšířené bylo i používání tlumičů hluku, které se omezovalo prakticky jenom na zvláštní jednotky. 

V poměrně malém počtu se vyráběl odvozený samopal MP 41, na jehož konstrukci se již podílel Hugo Schmeisser. Jednalo se fakticky o derivát původní konstrukce MP 36. Od klasického MP 38 či MP 40 se lišil především voličem režimů palby (dalo se tak střílet i jednotlivými ranami) a pevnou dřevěnou pažbou. Tyto zbraně směřovaly zejména k útvarům SS a SD, německé policii a také do rumunské armády, která ostatně hojně užívala i standardní MP 40. 

Služba i po válce

Služba mimořádně podařeného německého samopalu ale rozhodně neskončila s posledními výstřely druhé světové války, protože velké množství kusů se dostalo do rukou vítězných států. Některé z nich si ponechaly MP 40 ve službě dosti dlouho, například arzenál norské domobrany opustily tyto samopaly až v 80. letech. K důležitým uživatelům těchto zbraní náležela také Francie, která je nasadila mimo jiné v Indočíně, takže se poté dostaly i do rukou vietnamských partyzánů. 

TIP: Druhoválečné kuriozity: Zbraně třetí říše v občanské válce v Sýrii

Velkou oblibu ale MP 40 získal i v zemích Latinské Ameriky, Afriky či Středního východu. Příliš známá také není skutečnost, že Izrael koupil od Československa značný počet těchto zbraní, které pak s úspěchem použil ve válce o nezávislost v roce 1948. Řada zemí, mezi nimi i Portugalsko nebo Jugoslávie, také zhotovila samopaly, jež byly více či méně kopiemi MP 40. A ačkoli to možná vypadá absurdně, ve válkách v některých rozvrácených státech (například v Somálsku, Súdánu, Libyi nebo Sýrii) lze na typické tvary samopalu MP 40 narazit dokonce i dnes.