Alexandra Kollontajová: Kdo byla Leninova rudá valkýra?

Evropské diktatury 20. století mobilizovaly vedle mužů i ženy, protože by jinak nemohly dělat masovou politiku. Ačkoliv sovětský komunismus patřil k vůbec nejkrutějším režimům, může se pyšnit některými úspěchy, které Rusko v mnoha ohledech zbavily jeho zaostalosti. Komunisté dávali šanci dříve opomíjeným vrstvám společnosti, čehož je dobrým důkazem i kariéra Alexandry Michajlovny Kollontajové (1872–1952). Kdyby carský režim i za jejího přispění nepadl, čekal by ji život dobře zajištěné manželky.

Svou obrovskou energii, politický talent a boj za emancipaci žen ale nespojila s ruskými demokratickými silami a během první světové války přešla k bolševikům, kteří jako jedni z mála trvali na okamžitém uzavření separátního míru. Jako jediná příslušnice něžného pohlaví pronikla do nejužšího stranického vedení, v němž se však kvůli rozporům s Leninem i Stalinem udržela jen krátce. Na rozdíl od ostatních „starých soudruhů“ se nestala obětí stalinistických čistek a zapsala se i do dějin druhé světové války.

Svéhlavá dívka

Kollontajová měla finsko-ukrajinské kořeny a vyrůstala v dobře zajištěné rodině s anglickou chůvou, neboť její otec Michail Domontovič, k němuž měla blíž než k přísné matce, byl generálem carské armády. Zastával liberální názory a Alexandra, která díky rodinnému zázemí mluvila hned několika jazyky, po něm zdědila zájem o historii a politiku. Nechtěla žít jako matka, která si prošla martyriem prvního nešťastného manželství zakončeného tehdy takřka nemožným rozvodem. Právě ona své dceři zakázala studovat na univerzitě, protože ženy podle ní nepotřebovaly vyšší vzdělání a na univerzitě by se jen nakazily emancipačními myšlenkami. Jak bylo pro její sociální vrstvu obvyklé, měla vychodit učitelský ústav a pak si najít vhodného manžela. Jenže svéhlavá Šura, jak se jí doma říkalo, si začala se studentem techniky na kadetce Vladimírem Kollontajem. Nevadilo by, že byl jejím bratrancem, problém představoval spíše jeho skromný majetek.

Když Alexandra rozhořčené matce argumentovala, že po sňatku začne učit, dostalo se jí odpovědi, že nikdy nepracovala a že je stejná jako otec: „Vždyť jen procházíš zasněně domem a necháváš knihy na všech židlích a stolcích.“ Nepomohla ani tradiční sázka na odeslání vzpurné dcery na cestu po západní Evropě, takže Alexandra si roku 1893 Vladimíra skutečně vzala a o rok později se jí narodil syn Michail. Šura i během mateřství dál vášnivě četla zejména radikální a marxistické autory a začala dokonce sama psát – zpočátku převážně krásnou literaturu.

Tehdy prudce se industrializující a urbanizující Evropa hledala odpovědi na opakované hluboké krize s masami nezaměstnaných. Marxisté předpovídali více či méně násilný konec kapitalismu, neboť bohatství se podle nich mělo koncentrovat a proletářů přibývat. Právě devadesátá léta 19. století rozhodla o Alexandřině dalším směřování. Nechtěla se nechat uvěznit v roli matky a hospodyně, proto přenechala synka rodičům a odjela studovat do Curychu ekonomii.

V Londýně, kam ze Švýcarska nakrátko vycestovala, se seznámila s anglickými socialisty, po návratu do Ruska v roce 1899 vstoupila do Ruské sociálně demokratické dělnické strany a setkala se s Leninem. Známý rozkol v této marxistické straně o čtyři roky později ji zaskočil a nabídla služby oběma frakcím. Nakonec ji však otrávilo otevřeně nepřátelské vystupování bolševiků vůči Dumě (dolní komoře parlamentu Ruského impéria) a přiklonila se k umírněnějším a početnějším menševikům.

Leninova opora

Když Kollontajová roku 1908 v jedné ze svých brožur vyzvala finské rolníky, aby povstali proti carské nadvládě, musela emigrovat. V německém exilu se sblížila s bolševikem Alexandrem Šljapnikovem, o třináct let mladším samoukem a bývalým továrním dělníkem. Jejich milostný poměr sice skončil roku 1916, v politice ale spolupracovali dál. Alexandra se stavěla zásadně proti válce, což ji z Německa přes neutrální Dánsko a Švédsko přivedlo až do Norska a od menševiků k bolševikům. Za války dvakrát odplula do Spojených států, kde přednášela o socialismu a proti válce a též se zde setkala se synem, kterému za Atlantikem zařídila práci.

Mnohem důležitější však byla její role spojky mezi Leninem v exilu a hrstkou dosud nezatčených bolševiků v Rusku. Jelikož přímé spojení mezi Švýcarskem a Petrohradem za války neexistovalo, všechny informace (a nakonec i Lenin sám) musely putovat přes Skandinávii. V této distanční revoluci hrálo sídlo Kollontajové v Oslu nenahraditelnou roli. Jakmile byl v Rusku v březnu 1917 (všechna data uvádíme podle gregoriánského kalendáře) svržen car, Alexandra se okamžitě vrátila do země. Ještě předtím telefonovala do Petrohradu první instrukci od Lenina: žádnou podporu nové Prozatímní vládě!

Jiskra „únorové revoluce“ vzešla od hladovějících matek v domácnosti a dělnic trýzněných dlouhými nočními směnami, na něž musely posílat i své děti. Když však v létě oznamovaly vzdělané vůdkyně ženského hnutí svým obyčejným soukmenovkyním, že nyní jsou plnoprávnými občankami a získaly i volební právo, šlo o tak radikální změnu, že zpočátku narážely na minimum pochopení nejen u žen, ale hlavně u mužů, kteří si nechtěli a neuměli představit, že už nebudou moci „své“ manželky doma bít.

Bolševici měli k ženskému hnutí rozporný vztah. Stejně jako liberálové či Fridrich Engels mluvili o nutnosti emancipace žen a konci jejich vlastnění muži, na druhou stranu měl být i tento proces zcela pod kontrolou stranického vedení čili politbyra mužů, kteří mezi sebe političky (až na krátkou epizodu s Kollontajovou) vůbec nepustili. Jako disciplinovaná bolševička proto Alexandra tradiční ženské hnutí považovala za nepřítele, čímž si vysloužila označení antifeministka či revoluční feministka.

Ve vysoké politice

Jakmile bolševici v listopadu 1917 nejprve v Petrohradě a postupně i v dalších regionech protiprávně uchvátili moc, zajímali se primárně o to, jak ji udržet. To se týkalo i Kollontajové, která byla zvolena do funkce lidové komisařky sociálních věcí v první sovětské vládě. Když v podvečer po svém jmenování dorazila do ministerského sídla, uvítal ji zástup stávkujících úředníků a nebyla vpuštěna dovnitř. Druhý den brzy ráno se vrátila s vojenskou eskortou, ale palác na Kazaňské třídě byl téměř vylidněný – pracovali jen kuchaři, uklízečky, portýři a pomocné síly. Hrozbami si vynutila přístup k sejfu, jen aby zjistila, že zeje prázdnotou. Hraběnka Sofie Paninová, konstituční demokratka a náměstkyně dosavadního ministra Dmitrije Šachovského, totiž veškeré fondy a dokumenty odvezla a své nástupkyni je odmítala vydat, dokud jí to nepřikáže Ústavodárné shromáždění, jež mělo být zvoleno následující měsíc. Obě ženy se znaly od dětství a navzájem se nesnášely, i když hraběnka jednou uznala, že se Kollontajová „velmi dobře obléká – na revolucionářku“.

Během revoluce se Alexandra podruhé vdala, vzala si o sedmnáct let mladšího Pavla Dybenka, elegantního komisaře námořnictva. Když byl pro porušení subordinace a stranické kázně nakrátko zatčen, Lenin zuřil: „Právě vy a Dybenko byste měli dávat příklad širokým masám, jež jsou dosud tolik vzdáleny porozumění nové sovětské moci – právě vy, kteří jste tolik oblíbení.“ Vladimír Iljič tehdy dal na její přímluvy a zařídil Dybenkovo osvobození, postupně ale vztahy obou revolucionářů ochladly. Kollontajová se totiž přidala k těm bolševikům, kteří odmítali krajně nevýhodný brestlitevský mír z března 1918. To ji sice stálo ministerský post, dál ale vedle Naděždy Krupské a Inessy Armandové patřila do nejužšího kruhu žen kolem Lenina.

Kolují spekulace, že její kniha Láska včelích dělnic (1923) je alegorií na milostný trojúhelník mezi Leninem, Naďou a Inessou v letech 1911 až 1912, ale může jít též o autobiografii, protože Kollontajová udržovala mnoho intimních vztahů s bolševiky ve svém okolí. S Armandovou po revoluci soutěžila o pozici „nejoslnivější ženy mezi bolševiky“ a vůdkyně v řešení „ženské otázky“, kde na rozdíl od churavějící Leninovy milenky využívala své energičnosti a dobrodružné povahy. Uprostřed zuřící občanské války například podnikla výpravu na kolesovém parníku po Volze, při níž hrozilo, že se buď nakazí tyfem, nebo padne do rukou bílých či banditů.

Feministická úchylka

Již ve funkci komisařky sociálních věcí se Kollontajová zaměřovala na pomoc ženám. Několik měsíců po převratu byla například jejím přičiněním zavedena „mateřská dovolená“ s kompenzací mzdy v plné výši a zkráceným úvazkem po návratu do zaměstnání. Vzhledem k nezaměstnanosti, bídě a zmatkům občanské války však mohly toto opatření využít pouze málokteré matky a obrazu sovětského Ruska dvacátých let tak dominovaly spíše bandy zbídačených dětí bez domova. Stejně jako Lenin odmítala Alexandra „domácí otroctví u plotny“ a prosazovala zřizování kolektivních vyvařoven a prádelen – pokud však už někde takové provozy vznikly, zůstávaly jen chabě vybaveny.

Ačkoliv se i v nejnovějších pojednáních o ruské revoluci opakuje, že Kollontajová hájila „volnou lásku“, ve skutečnosti nevázaný sex odmítala jako vysilující a málo duchovní chtíč, který lidem bere energii potřebnou k budování socialismu. Příčinu zmatečné teze lze hledat v tom, že mezi mladými komunisty se stala výše zmíněná slova o „pohlavním aktu stejně přirozeném jako žízeň“ velmi populárními. Obzvláště příslušníci Rudé armády nezávazný sex považovali téměř za komunistický rituál. Jejich postoj odrážel celkové uvolnění morálky za první světové války i po ní, které bylo v Rusku ještě větší než v ostatních zemích Evropy. Tento mravní chaos pohoršoval nejen starší komunisty, ale stále více i samotné ženy.

Jedna z bolševiček například protestovala proti tomu, že studentka nebo komsomolka, která není nějakému muži po vůli, je hned považována za „maloburžoazní“, jiná mladá žena se vyjádřila, že raději bude pracovat šestnáct hodin denně, než aby se vrátila do společné komsomolské ložnice. Mnohé dělnice a rolnice se ohrazovaly proti absolutní volnosti rozvodů, které po další reformě z roku 1926 mohly být oznámeny poštou. A když Kollontajová ve své vůbec poslední kampani právě v roce 1926 požadovala vybírání roční daně dvou rublů na financování dětských domovů a na podporu nezaměstnaných a osamělých matek, neboť otcové nechtěli či nemohli platit alimenty, ozvalo se z ženských řad, že „pak by muži ztratili již veškerý stud a důsledkem by byla všeobecná zhýralost (…) Jsi otec, tak plať!“

Když se k moci dostal Stalin, veškeré debaty na toto téma ukončil a zcela obrátil kurs. Rozhodl se totiž výrazně omezit potraty i rozvody a obnovit „tradiční model rodiny“, přičemž všechny „ženské otázky“ prý vyřešilo zrušení soukromého vlastnictví a znárodnění výrobních prostředků. Stalin, stejně jako Mussolini či Hitler, byl proti jakémukoliv feminismu. Ženy měly poslouchat a rodit nové hrdiny práce či války. Od té doby dělali ženskou politiku výhradně muži.

Bolševická Amazonka

Tou dobou už Kollontajová ve vysoké sovětské politice několik let nefigurovala. Na začátku dvacátých let spolu se Šljapnikovem vedla takzvanou dělnickou opozici uvnitř strany, která odmítala byrokratický centralismus a žádala participaci dělníků a rolníků na řízení státu, jak ostatně Lenin dříve sliboval. Na III. kongresu Kominterny v létě 1921 zase ohnivě zkritizovala Leninovu Novou ekonomickou politiku, kterou vnímala jako protidělnickou předehru k návratu kapitalismu. Když ji pak Trockij označil za Amazonku, Karl Radek mu oponoval, že „je jako valkýra“. Není divu, že pro příští rok ji organizátoři vyškrtli ze seznamu řečníků.

Ačkoliv se Alexandra obávala zatčení a navíc prožívala bolestný rozvod s Dybenkem, dokázala si navzdory Stalinově vůli vybojovat své setrvání ve straně. V sovětském Rusku už ale nadále nechtěla zůstávat, proto se souhlasem Josefa Vissarionoviče na podzim 1922 odcestovala do Norska, kde se coby atašé sovětské hospodářské mise stala první ženou v dějinách moderní diplomacie.

S krátkou mexickou přestávkou působila na ambasádách v Norsku a následně v letech 1930–1945 ve Švédsku, kde byla povýšena do funkce velvyslankyně. I její zásluhou Švédsko zůstalo neutrální v rusko-finské válce. Byla také členkou sovětské delegace při ustavování OSN a poté, co v roce 1945 odešla do důchodu, se za úsilí k urovnání vztahů mezi Sověty a Finskem dočkala dvou nominací na Nobelovu cenu míru.

TIP: Napřed revoluce, potom láska: Jak vypadal milostný život Vladimira Iljiče Lenina

Alexandra Kollontajová zemřela v Moskvě 9. března 1952, necelý měsíc před dovršením svých osmdesátin. Patřila k nepatrné skupině předních revolucionářů roku 1917, kteří přežili stalinistické čistky z poloviny třicátých let. Zatímco její soudruhy i milence včetně Šljapnikova a Dybenka Stalin postupně likvidoval, ona sama žila v bezpečí své okázalé švédské rezidence, aniž by proti dění ve své vlasti jen náznakem protestovala. Nakonec v ní nad „rudou valkýrou“ přece jen zvítězila stranická disciplína.