Albrecht z rodu Valdštejnů: Jaký byl původ vojevůdce z třicetileté války?
Majitelé nepříliš výstavné tvrze v Heřmanicích se 14. září 1583 jistě upřímně těšili z narození kýženého mužského potomka. Přestože je tato událost naplňovala radostí, nic nenasvědčovalo tomu, že hoch, který byl pokřtěn jako Albrecht Václav Eusebius, má před sebou velkou budoucnost
Mnohem pravděpodobnější se jevila možnost, že se Albrecht zařadí podobně jako většina dalších příslušníků jeho rozvětveného panského rodu do zástupu zchudlých nositelů zvučného jména. Heřmanická tvrz byla střediskem jen malého šlechtického panství na severovýchodě Čech. Hlavním kapitálem většiny Valdštejnů, kteří přišli na svět v průběhu 16. století, nebylo hmotné bohatství, ale starobylost rodu a povědomí o hrdinských činech dávných předků. Jen málo z nich mělo to štěstí, že zdědili rozsáhlý majetek.
Kořeny rodu
Valdštejnové se ve 13. století oddělili od Markvarticů, doložených již v polovině 12. století, a nikdo tak nemohl zpochybnit, že patří k vůbec nejstarší české šlechtě. Sebevědomí pozdějších Valdštejnů posilovala i rodová pověst, podle níž se jejich praotec zúčastnil se čtyřiadvaceti syny křížového tažení Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278) do Pobaltí proti pohanským Prusům. Tradovaný počet sourozenců, kteří měli statečně bojovat po boku „železného a zlatého“ krále, byl samozřejmě značně nadsazený. Nicméně zůstává skutečností, že už v druhé půli 13. století se Valdštejnové rozdělili do několika linií.
Zhruba v tomto období získal rod své jméno podle nově postaveného hradu poblíž Turnova. Rodové linie se pak dále složitě větvily, takže středověká valdštejnská genealogie je dosti nepřehledná a plná otazníků. Je z ní ale patrné, jak se s rostoucím počtem Valdštejnů rozdroboval jejich majetek a jak rod postupně ztrácel na významu. Samotný hrad Valdštejn museli prodat už koncem 14. století.
Ponecháme-li stranou dobře situovanou větev Brtnických z Valdštejna, usazenou již od středověku na Moravě, pak z ostatních příslušníků celého rodu disponoval počátkem druhé poloviny 16. století větším majetkem pouze Jan z Valdštejna na Komorním Hrádku († 1576). Nejen díky zděděnému jmění, ale rovněž díky svým nesporným schopnostem se jako jeden z mála tehdejších Valdštejnů výrazněji prosadil ve vrcholné politice. V letech 1554–1570 zastával úřad českého nejvyššího sudího a po zbytek života byl českým nejvyšším komorníkem. V nejvyšších zemských úřadech se později uplatnil i Janův syn Adam mladší z Valdštejna (1569–1638), jehož kariéra měla dospět k vrcholu v roce 1627. Tehdy byl jmenován nejvyšším purkrabím pražským, tedy šéfem české zemské vlády, a na tomto vlivném postu setrval až do své smrti.
Skromné poměry
O podobných kariérách mohli sotva uvažovat ti Valdštejnové, kteří počátkem osmdesátých let 16. století skromně hospodařili na Heřmanicích. Přitom příbuzenství spojující je se společensky úspěšným Janem na Komorním Hrádku nebylo příliš vzdálené, alespoň optikou šlechtických rodokmenů. Dědeček Albrechta Václava Eusebia byl totiž Janovým bratrancem.
Udržované povědomí o těchto pokrevních poutech mělo sehrát nezanedbatelnou roli i v Albrechtově životě. Nezměnilo však nic na tom, že budoucí císařský generalissimus se svými sestrami Marií Bohumilou a Kateřinou Annou strávil dětství v rodině, jejíž význam nepřesáhl provinční závětří malého venkovského statku. Albrechtův otec Vilém z Valdštejna (asi 1547–1595) se do „velkých dějin“ nijak nezapsal.
Z ospalé každodennosti drobného šlechtického sídla vytrhla malého Albrechta z Valdštejna tragická událost, k níž došlo v létě roku 1593. Tehdy předčasně zemřela jeho matka Markéta ze Smiřic (1557–1593). Pro ani ne desetiletého chlapce to byla obrovská rána. Patrně už krátce po Markétině smrti poslal ovdovělý heřmanický pán svého syna na hrad Košumberk, který patřil Jindřichu Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Albrecht se tam vzdělával na soukromé škole vedené českobratrskými duchovními a zůstal tam i poté, co v únoru 1595 úplně osiřel. Když si totiž Vilém z Valdštejna uvědomil, že i jeho život spěje k předčasnému konci, jmenoval v závěti jedním z poručníků svých dětí právě Jindřicha Slavatu. Albrecht u něj pobýval až do podzimu 1597, kdy Slavata čtrnáctiletého mladíka vypravil na luteránské gymnázium ve slezském Goldbergu. Zřejmě teprve tam se mladý Valdštejn naučil dobře německy, neboť v domě jeho rodičů i v sídlech většiny příbuzných byla první řečí čeština.
Konfliktní ctižádostivý mladík
Z Goldbergu se Albrecht vrátil do Čech poté, co v únoru 1599 zemřel Jindřich Slavata, a Slavatovo poručnictví přešlo na mladíkovu neprovdanou tetu Jitku z Valdštejna. Vedle ní měl z rozhodnutí zemského soudu na výchovu sirotků po Vilémovi z Valdštejna a Markétě ze Smiřic dohlížet i bohatý příbuzný Adam mladší z Valdštejna, tehdy již císařský dvořan. Ten si zakládal na tom, že je hlavním představitelem valdštejnského rodu v Čechách, a tak přistupoval k péči o svého prasynovce zodpovědně.
V srpnu 1599 poručníci vyslali Albrechta na akademii v Altdorfu u Norimberka. Na vyhlášeném protestantském vzdělávacím ústavu však hoch dlouho nepobyl. Místo toho, aby se věnoval studiu, zapletl se do násilných incidentů, při nichž byli napadeni norimberští měšťané. A tak už koncem prosince 1599 seděl za spáchané výtržnosti v žaláři říšského města Norimberku. Jen díky intervenci příbuzných byl zakrátko propuštěn do domácího vězení. Do Čech se ale mohl vrátit teprve v únoru následujícího roku, až když příbuzní vyrovnali dluhy, které stihl během několikaměsíčního „studijního“ pobytu nadělat.
Za tu nedlouhou dobu, již strávil bez přímého dohledu poručníků v Bavorsku, se ukázalo, že Albrecht z Valdštejna je člověkem horkokrevným a konfliktním. V Albrechtově přezíravém chování vůči norimberským patricijům, kteří navzdory svému ohromujícímu bohatství nebyli v jeho očích více než „pouhými“ měšťany, se zrcadlilo rovněž nekritické sebevědomí aristokrata, zakládajícího si na urozeném původu.
TIP: Rozdělená Evropa: Co předcházelo vypuknutí třicetileté válce?
K těmto povahovým vlastnostem se však družil ještě jeden charakteristický rys Valdštejnovy osobnosti, který se projevoval již v jeho mládí a který měl výrazně ovlivnit jeho další život: extrémní, až chorobná ctižádostivost. Díky ní byl Albrecht také ochoten obětovat své kariéře víru zděděnou po předcích. Roku 1606 přestoupil ke katolicismu. Rázně se tak vypořádal s rodovým odkazem, který stál v cestě jeho dalšího společenskému vzestupu.
