Africká expedice Emila Holuba: Výprava bojovala s domorodci o holý život

Emil Holub (1847–1902) své výzkumy z první cesty do Afriky uskutečněné v letech 1872-1879 rozhodně nepokládal za ukončené, spíše naopak. Nikoho nenechal na pochybách, že se na černý kontinent co nejrychleji opět vrátí. Výsledky první cesty se pochopitelně odrazily v jeho ambicích a cílech zamýšlené příští výpravy i v jejím charakteru. Holub už nebyl naivní mladík, nyní byl zkušený cestovatel, který věděl, s čím se může setkat a na co se musí připravit. Zamýšlel přejít celý kontinent od jihu po sever a důkladně prozkoumat všechna území, kterými se bude ubírat. 

Mezinárodní expedice

Přes uznání a pocty, kterých se Holubovi dostalo z celé Evropy, však nezískal pro své záměry významnější finanční podporu. Plány mezinárodní expedice tak vzaly brzy za své a cestovatel navíc seznal, že většinu prostředků si bude muset obstarat sám. Sen o rychlém návratu do Afriky se tedy rozplynul a Holuba čekalo zdlouhavé shánění peněz.

Výraznou podporu nakonec nalezl ve Vídni. O jeho výzkumy se zajímal sám císař František Josef I. a jeho rodina. Kromě ní jej různým způsobem podpořila také ministerstva obchodu, války nebo kultu a vyučování a rovněž některé vídeňské spolky, především rakouská geografická společnost a vývozní spolek. Vzhledem k této pomoci Holub nazval svůj podnik Holubova Rakousko-Uherská expedice.

Přesto byly přípravy na cestu velmi obtížné především kvůli chronickému nedostatku peněz. Většinu prostředků si nakonec musel opatřit sám z výtěžku své literární činnosti a přednášek. Do roku 1883 se mu podařilo pořídit veškeré potřebné vybavení a výstroj, nicméně z odhadovaných nákladů nakonec shromáždil jen necelou polovinu. Navzdory tomu se 18. listopadu 1883 vydal na svou druhou cestu do Afriky. Spolu s ním odjelo šest mužů ze zemí Rakousko-Uherska, Holubova žena Rosa, kterou si vzal krátce před cestou, a malá bečuánská služebná Bella, kterou si přivezl v roce 1879 z Afriky a nyní ji chtěl vrátit (a vrátil) zpět.

Podruhé v Africe

Prakticky hned po připlutí do Kapského Města se expedice dostala do potíží, neboť její výstroj úřady posoudily jako obchodní zboží a uvalily na ni vysoké dovozní clo. Na jeho zaplacení Holub neměl peníze a v Kapském městě se tedy zdržel celé čtyři měsíce, než dorazila pomoc z Vídně. Teprve v červnu 1884 se mohl vydat po železnici do města Colesberg, kde konečně zahájil systematickou výzkumnou činnost. Dokoupil zde potřebné vybavení, vozy a potah a vydal se na cestu k Zambezi. 

Problémy však expedici stíhaly i nadále. Teprve začátkem června 1886, tedy po více než dvou letech, dorazila k řece Zambezi, kde měla začít stěžejní část cesty. Výprava již také nebyla kompletní, Josef Špíral a Karel Bukač podlehli malárii a Antonína Haloušku poslal Holub jako doprovod svých sbírek zpět do Evropy. Na sever od Zambezi se tedy kromě Holuba a jeho ženy vydali z původní sestavy jen Osvald Söllner, Jánosz Fekete a Ignác Leeb.

Překročením Zambezi se zcela změnil charakter cestování. Až dosud se expedice přepravovala pomocí vozů tažených dobytkem. Nyní je však využívat nemohla, protože se v oblasti kolem Zambezi vyskytovala moucha tse-tse, která znamenala pro dobytek jistou zkázu. Holub se tedy musel spolehnout na domorodé nosiče z místních kmenů. S nimi pak zamířil na území, obývané kmenem Mašukulumbů. K jeho průzkumu však tehdy nebyly příhodné podmínky. Mezi Mašukulumby a Marucy, odkud expedice přicházela, panovalo nepřátelství.

Na území Mašukulumbů

Dne 16. července 1886 vstoupil Emil Holub jako vůbec první Evropan na území Mašukulumbů. Během dvou týdnů dokázala jeho expedice proniknout téměř přes celé jejich teritorium. Neustále ji však provázely stupňující se neshody s domorodými nosiči i stále otevřenější nepřátelství ze strany domorodců.  U řeky Luenge (Kafue) se Mašukulumbům podařilo přimět Holubovy nosiče, aby jej opustili. Expedice se tím ocitla zcela bez pomoci. Početné vybavení a náklad přitom představovaly pro Mašukulumby hotové bohatství, které navíc nebylo Evropany dostatečně chráněno.

Napětí vrcholilo 2. srpna 1886 útokem na tábor expedice u vesnice Galulonga. Holub v té době v táboře nebyl, neboť se snažil vyhledat pomoc o něco severněji, za hranicí nepřátelského území. Útočníkům se podařilo zabít Osvalda Söllnera a zmocnit se veškerého vybavení i zásob. Holub navíc přišel o větší část svých vědeckých záznamů, kterých si nade vše cenil. Jeho expedice tedy ztroskotala, na další postup na sever nebylo ani pomyšlení a nezbývalo, než se pokusit o návrat zpátky na jih. Několikadenní zpáteční cesta byla skutečně strastiplná, poznamenaná všudypřítomným strachem z nového útoku, ke kterému již naštěstí nedošlo.

TIP: Etnolog, cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl: S „divochy“ jsme si rovni

Přestože výprava nesplnila stanovený cíl, neúspěšná rozhodně nebyla a z hlediska získaných sbírek dokonce dalece předčila výsledky první cesty. Zpracování nálezů zabralo několik dalších let a veřejnosti je Holub představil prostřednictvím velkolepých výstav v roce 1891 ve Vídni a o rok později v Praze. Zájem veřejnosti byl sice mimořádný (navštívilo je okolo 190 tisíc návštěvníků), pro nízké vstupné však výstavy skončily finanční ztrátou. Nepodařilo se mu získat prostor pro trvalé umístění svých sbírek (okolo 13 000 předmětů) a začal je po částech rozprodávat do zahraničí, nebo je i daroval muzeím, vědeckým institucím a školám.