Posedlost jménem Josefína: Milostné dopisy Napoleona Bonaparta překypují vášní

Napoleon Bonaparte prý za svůj život napsal kolem pětasedmdesáti tisíc dopisů. V tom ohromném množství sice najdeme převážně vojenské a politické zprávy, o to zajímavější obraz nám vyvstává, pokud si pročítáme soukromá psaní a známe jejich aktéry a další osudy. Napoleon se v nich ukazuje jako romantický milovník...

Hříšná Rose 

Žena, které psal svá nejvroucnější vyznání, ovšem na jeho řádky reagovala jen vlažně. Dvaatřicetiletá kráska Rose Tascherová ostatně svému milenci zprvu poněkud posměšně přezdívala „můj malý Korsičan“. Z její strany nešlo o žádnou lásku na první pohled. Vždyť se také setkali v zámku Napoleonova přítele Paula Barrase, který si Rose už nějaký ten měsíc vydržoval. Vedla mu salon a nijak jí nevadila Barrasova pověst sexuálního zvrhlíka. Vdova, jejíž manžel byl během Robespierrovy tyranie kvůli špatným vojenským výsledkům odsouzen a gilotinován, si nemohla příliš vybírat. Zvlášť pokud byla tak náročná jako Rose. 

O to překvapivější je, jak mocně zapůsobila na šestadvacetiletého a spíše odměřeného Napoleona. Pobláznila ho natolik, že zrušil plánovaný sňatek s dcerou marseilleského obchodníka s hedvábím, jehož druhá dcera si vzala Napoleonova staršího bratra Josefa. Už tušíte, o koho se jedná? Rose Tascherová totiž nevděčila Napoleonovi pouze za život v luxusu, ale i za své nové jméno: Josefína. Kreolka z Martiniku Marie-Josephe-Rose Tascher, bývalá vikomtka de Beauharnais o titul svého muže Alexandra přišla. Rok před setkáním s Napoleonem bylo jejich manželství rozloučeno kvůli jeho neustálým záletům a o několik měsíců později, jak už bylo řečeno, ztratil Alexandre de Beauharnais i hlavu. 

I Rose se ocitla ve vězení a patrně už si to nechtěla nikdy zopakovat. Mocné muže potřebovala a Napoleon už měl za sebou vcelku slušnou vojenskou kariéru. Neměla problém strávit s ním noc, byť ji nijak zvlášť nepřitahoval... A ironií osudu on zas ze všeho nejvíc potřeboval bohatou nevěstu. Prostě – ti dva se vůbec neměli potkat. Vyslanec toskánského velkovévodství popsal Napoleona o rok později takto: „Na prvý pohled se mi jeho obličej nezdál krásný, ale výrazné rysy, živé a zpytavé oko a prudká gesta prozrazovaly žhavou duši a široké starostlivé čelo zas hloubku myšlení.“ 

Legenda o vášni 

Koketní kráska si prý Napoleona získala obdivnou poznámkou na adresu jeho vojenských úspěchů. To na ješitného mladíka zabralo a celý večer už se věnoval jen jí. Těch pár hodin s Josefínou té „žhavé duši“ stačilo na dokonalé poblouznění smyslů. Napoleon sám je glosuje v dopise, který jí odesílá hned druhý den po osudné a patrně spíše probdělé noci na podzim roku 1795. 

„Probouzím se s myšlenkami na Vás. Mezi vaším portrétem a vzpomínkou na naši omamnou noc nenacházejí mé smysly odpočinku, sladká a nedostižná Josefíno. Co je to za zvláštní vliv, který máte na mé srdce? Co kdybyste se rozzlobila? Co kdybych Vás viděl smutnou či v potížích? Potom by má duše byla otřesena smutkem. Potom by Váš milenec nenašel mír, žádný odpočinek. Ale já stejně žádný nemám, když podléhám hlubokým citům, které se mě zmocňují, když nasávám z Vašich rtů, z Vašeho srdce žár, který mě sžírá. Oh, stalo se to minulou noc, kdy jsem si uvědomil, že Váš portrét nejste Vy.... Odjedete z města v poledne. Já Vás však uvidím během tří hodin. Do té doby, mio dolce amor, Vám posílám tisíce polibků - neposílejte mi však žádné obratem, nebo potom by se má krev vzňala.“ 

O několik měsíců později ji žádá o ruku. Jenže ona by se raději nevázala. Proč by se měla vdávat, když se může nechat vydržovat a měnit muže podle jejich portmonky či momentálního společenského kurzu? Váhá, i když tuší, že tento muž by jí skutečně mohl položit svět k nohám, jak přísahá. Píše přítelkyni o svých pocitech: 

„Viděla jste u mne generála Bonaparta… Hloubka citu, o němž mluví se silou, která mi nedovolí pochybovat o jeho upřímnosti, by se mi vlastně měla zamlouvat, přitom je to ale právě to, co mi dosud brání dát mu své slovo…“ 

Nakonec se ale za Napoleona provdá už 9. března následujícího roku. Civilní obřad mají skoro tajný – rozhodně se o něm nesměla dozvědět ženichova rodina. O šest let starší vdova se dvěma dětmi a nevalnou pověstí se Napoleonově starosvětské mamá líbit nemohla. Po celou, co stála po jeho boku, ji také Laetitia Buonaparte vydatně nenáviděla. O tři dny později odjel novomanžel na italské tažení. Jak jen může, píše jí do Francie horoucí vyznání. „Láska, kterou jsi mi vnukla, mne připraví o rozum… Má tušení jsou tak strašlivá, že bych dal všechno za to, abych tě uviděl, abych tě směl jen dvě hodiny tisknout k srdci a pak s tebou zemřít… Bez tebe nejsem nic. Nechápu vůbec, jak jsem mohl žít, když jsem tě ještě neznal…“ 

Nevěrná dáma 

A Josefína? Začíná si milostný poměr s pohledným čtyřiadvacetiletým plukovníkem husarů Hippolytem Charlesem. Napoleonovy prosby, aby za ním přijela do Itálie, ignoruje. A když už konečně odjede, doprovází ji nenápadně i Hyppolit. Ostatně Napoleon se brzy musí vrátit k vojsku a nechává Josefínu v Miláně samotnou. Nebo si to aspoň myslí. Rozmrzelá manželka si stěžuje Tallienové: „Nudím se tady k smrti… Můj muž mě nejen miluje, zbožňuje mě tak, že se bojím, že mu jednoho dne ze samé lásky přeskočí.“ S Hyppolitem udržuje vztah další dva roky... 

Napoleonovy současníci se shodují, že slavný vojevůdce neuměl nenávidět. Naopak – ve svém soukromí potřeboval jistotu. Snad až příliš se upínal na osoby kolem sebe. Pokud si na ně zvykl, nedokázal se od nich odloučit a to ani když už naplno prohlédl jejich chyby. O Josefíniných záletech se dozvídal hned zatepla. Nevěřil jim. Teprve v Egyptě roku 1798 začal svou zamilovanost přehodnocovat. A pořídil si první milenku, zatím jen manželku jednoho ze svých důstojníků. Vydrží mu to půl roku. A i když se po návratu do Paříže bez velkého rozmýšlení vrací k Josefíně, něco se změnilo. Je to ona, kdo musí o vztah bojovat. Zoufale se snaží otěhotnět, jenže to nejde. 

Napoleonova hvězda zatím stoupá. Stává se prvním konzulem. A začíná si užívat. Střídá milenky, mezi nimiž nechybějí patnáctiletá herečka nebo Josefínina dvorní dáma. Josefína zuří, dělá scény, nechává svého muže sledovat. Není jí to nic platné. Devět let tak žijí vedle sebe. Ona zběsile utrácí nehorázné částky za šaty, šperky, boty a vybavení zámku, který jí „dal na hraní“. Přesto se svou manželkou tak trochu nepochopitelně stále počítá. 

V prosinci 1804 je oba nechává korunovat. Ještě o rok později jí píše z Polska něžný dopis: „Nikdy nepochybuj o mých citech vůči tobě. A jestli mi chceš nadále být stále milejší, tak buď silná a ukaž, že máš charakter. Myšlenka, že by mi má žena mohla nedůvěřovat, mě ponižuje… Miluji tě a toužím po tobě…“ 

Ve stejné době ovšem posílá psaníčka i Marii Walewské, krásné manželce postaršího polského šlechtice. „Neviděl, neobdivoval a nechtěl jsem nikoho jiného, než Vás. Odpovězte mi a utište mou netrpělivou vášeň.“ I tuto pevnost se mu podaří dobýt, byť se cudná Walewská spíš obětuje polským národním zájmům.

Kam s ní? 

Napoleonovi se roku 1806 narodí nemanželský syn, což ho velice uklidní – obával se totiž, že je neplodný. A pilně sonduje, kterou vlivnou nevěstu by si mohl pořídit jako náhradu za stárnoucí Josefínu. Potřebuje „dělohu“, touží totiž zplodit legitimního nástupce trůnu. Carovu sestru Annu mu nedají, volba proto padne na dceru rakouského císaře Františka I. 

Josefínin čas se naplnil 15. prosince 1809, kdy Napoleon oznámil jejich rozchod. V dubnu příštího roku se ožení s habsburskou princeznou Marií Luisou. Ještě téhož roku mu Marie Walewská porodí syna Alexandra. Na právoplatného dědice si vládce Francie musí ještě chvíli počkat – Napoleon František Josef Karel Bonaparte zvaný Orlík přišel na svět 20. března 1811. A Napoleon? Toho od hořkého pádu dělí jen několik let...