Ze sídliště městem: Většina důležitých tuzemských měst vznikala ve 13. století

Největším a nejbohatším městem přemyslovského království byla pochopitelně Praha, respektive souměstí Starého Města pražského na pravém břehu Vltavy a Menšího Města v podhradí Pražského hradu na levém břehu. Její vývoj byl ale díky tomu, že zde již od 9. století sídlil panovník, natolik specifický, že se nedá označit za typický příklad. 

Bezkonkurenční sídlo vládce 

Praha ve skutečnosti od počátku fungovala jako knížecí podhradí, kde se různí řemeslníci a obchodníci snažili vyhovět potřebám vládce a jeho bohatých družiníků, tedy velmožů. Proto byla jasně vymezená jako knížecí (později královská) doména, kterou by si nikdo nedovolil zpochybnit. Zdejší rychtář přebývající na takzvaném Svatohavelském městě (do konce 13. století se stalo součástí Starého Města) byl v podstatě prodlouženou rukou panovníka a jako takový měl pravomoc udělovat různá privilegia týkající se trhů, hostinců či soudnictví. 

Praha díky své centrální poloze zaujímala natolik výjimečné postavení v rámci celých Čech, že vlastně nikdy nedovolila žádnému českému městu, aby jí v čemkoliv konkurovalo. O tom svědčí i fakt, že po objevení stříbra na konci 13. století v Kutné Hoře se právě ona rychle stala druhým nejvýznamnějším městem království. Ani České Budějovice založené Přemyslem Otakarem II. jako prodloužení královské moci do jižních Čech, ani Most, Plzeň či Hradec Králové se nikdy významu těchto měst nepřiblížily a Kutná Hora o něj přišla v raném novověku, když se ložiska stříbra vyčerpala.

Města údělníků 

Na Moravě byla situace úplně odlišná a zdejší městské osídlení bylo mnohem rovnoměrněji rozložené. Brno, Olomouc a Znojmo se staly centry údělů moravských Přemyslovců, kteří Moravu na počátku 11. století ovládli. Olomouc poměrně plynule navázala na tradici velkomoravských sídlišť, z jejichž základů těžila i zbylá dvě města. Na konkrétním příkladu Brna si však ukážeme, jak vypadal vývoj od regionálních center ke skutečnému opevněnému městu vrcholného středověku. 

První dochovaná zmínka o existenci Brna jako významné osady moravských údělných knížat s hradem je datována k roku 1091, kdy se o něm zmiňuje Kosmova kronika. Tehdy zde došlo ke střetu krále Vratislava II. s brněnským údělným knížetem Konrádem. Z toho můžeme vytušit, že Brno zde muselo vyrůstat již několik desetiletí předtím, dá se předpokládat, že dokonce od počátku 11. století. Tím máme ovšem na mysli osídlení na místě Starého Brna u řeky Svratky, kde pravděpodobně stál i onen hrad, což by znamenalo, že šlo o hrad vodní. Kromě nezbytných trhů tu stály zřejmě také nějaké kaple, byť jejich existenci máme doloženou až k první polovině 13. století. 

Nové centrum 

Ve 13. století nastal významný zlom pro Moravu i pro Brno samotné. Za jedno ze svých sídel si ho totiž zvolil třetí markrabě moravský Vladislav Jindřich (1197–1222), který se jako první stal i vládcem celé země. Nejprve ovládal jen jižní část Moravy, zatímco sever si ponechal jeho královský bratr Přemysl Otakar I. (1198–1230), později však spojil obě části do nově vzniklého Markrabství moravského. Oba Přemyslovci udržovali čilé styky s německým prostředím Svaté říše římské, a tak za podpory markraběte přišly do Brna skupinky německy mluvících obyvatel, kteří se tu usadili a začali budovat městské prostředí, jak ho znali ze své domoviny. 

V této době se první z nich pustili do stavby svých dřevěných domů v sousedství českých usedlíků pod vrškem, na němž později vyrostl hrad Špilberk. Tam postupně vznikalo nové centrum budoucího města. České osídlení se nacházelo zhruba kolem dnešní Starobrněnské ulice. Poblíž ležela kamenná ostrožna, kde vyrostl nový kostel sv. Petra (zkráceně Petrov), odkud byl krásný výhled na Staré Brno (kolem dnešního Mendlova náměstí). Toto původní sídlo mezi mokřady už pomalu přestávalo vyhovovat novým potřebám doby. Kdysi byla řeka zdrojem prosperity, ale nyní už vlhké bažiny lidi nelákaly. Starý vodní hrad tam pomalu chátral na ostrově mezi rameny Svratky. Naopak domy pod Špilberkem stály na nejvýhodnějším místě v okolí. Kopec poskytoval příjemný rozhled a přitom byl poměrně snadno přístupný. 

Oblíbené místo markraběte 

Nepředstavujme si však v počátcích Brna žádné honosné kamenné měšťanské domy, jak je známe z pozdějšího středověku, nebo ze západní Evropy. Šlo o dřevěné stavby, z kamene byl zřejmě pouze zmíněný Petrov a chvíli po něm vyrostl i kostel sv. Jakuba, který stál v místě převážně německého osídlení. Dále se tu nacházel kostel sv. Michala na Rybném trhu (dnešní Dominikánské náměstí), vedle něhož si postavil své nové sídlo už markrabě Vladislav Jindřich, i když je možné, že samotný kostel nechal vybudovat až jeho nástupce Přemysl (1228–1239), mladší bratr českého krále Václava I. (1230–1253). Přemysl měl k Brnu ještě bližší vztah než Vladislav a rád sem zajížděl. Vytvořil si zde i menší markraběcí dvůr, k jehož činnosti potřeboval výkonné úředníky (notáře), kteří dokázali psát, což ve středověku zvládali pouze duchovní. I proto se spojení markraběcího domu s kostelem sv. Michala stalo základem pro vybudování nového kláštera, jelikož vládce pozval do města dominikány.

Díky působení kněží mohli obyvatelé Brna celkem snadno získat základní vzdělání, aniž by se sami museli stát duchovními. Farní škola u Petrova mohla vychovávat schopné obchodníky, kteří solidně ovládli umění počtů, byť málokteří z nich se naučili skutečně dobře číst a psát, už proto, že k tomu navíc potřebovali dobře znát latinu. Nicméně se dá předpokládat, že většina tehdejších Brňanů se potřebovala domluvit česky i německy, aby si obě komunity navzájem porozuměly a dokázaly spolupracovat na rozvoji sídla, které se už brzy začne nazývat městem. Přesto zůstaly obě komunity vzájemně trochu oddělené a čas od času mezi nimi pochopitelně k nějakým třenicím docházelo. Národnostní otázky ale nehrály tehdy tak důležitou roli jako v pozdější době. 

Cíleně rozvíjené sídlo 

Markrabě Přemysl brzy pochopil, že má příležitost udělat z prosperující osady pevné, jím kontrolované město, které mu bude přinášet tučné zisky. Znal taková sídla ze svých cest po německých zemích a usedlí brněnští Němci ho k podobnému kroku tlačili. Markrabě dělal, co mohl, například pozval do města dominikány a františkány, aby zde zvýšil vzdělanost a kulturu. S pomocí odborníků odhadl ideální prostor nového centra a začal kolem něj stavět kamenné hradby, čímž se v tehdejším českém království mohlo pochlubit jen Staré Město pražské a Znojmo. Hradby spolu s kamennými kostely dodávaly jinak převážně dřevěnému městu lesk. 

Přemysl dokonce nechal razit i vlastní mince. Z pramenů víme, že se mincmistr jmenoval Brumo a sídlil na Rybném trhu v sousedství markraběcího domu. V témže obydlí se pravděpodobně nacházela i mincovna. Jenže Přemysl byl odjakživa víc bojovník než budovatel. Téměř neustále se svářil se svým královským bratrem Václavem a bez jeho souhlasu nemohl Brnu oficiálně udělit městská práva, jaká získalo už ve dvacátých letech 13. století Znojmo. Spory dokonce přerostly ve válku a roku 1237 přitáhl král k Brnu s velkým vojskem. Měšťané se postavili za markraběte, ale válečníci to nebyli. Hradby se sotva začaly budovat, tím pádem se za ně nedalo schovat. Přemysl měl sice svoji věrnou bojovou družinu, přesto proti českému vojsku neměl šanci. Václav nechal při boji podpálit mnoho domů na Starém Brně i v novém městě, a zkrotil tak svého bratra. Zdejší vývoj se náhle zastavil a samozřejmě chvíli trvalo, než měšťané obnovili zničené domy.

Rychtář a jeho konšelé 

Navzdory poškození většina Brňanů usoudila, že výhodnou lokalitu neopustí. Ve středověku museli počítat s tím, že je válečné události mohou zasáhnout prakticky všude. Většinu zničených dílen, hostinců i obchodů se jim podařilo rychle obnovit, a i tím se vlastně ukázalo, že místní osídlení má budoucnost. Markrabě Přemysl zemřel dva roky po požáru a Brno se dostalo pod přímou správu českého krále. Václav I. se rozhodl zužitkovat ve svůj prospěch práci, kterou jeho nemilovaný bratr začal. Podpořil dostavbu hradeb a pustil se do vyjednávání s městskou obcí o udělení privilegií. 

Brno především potřebovalo vlastní soud, aby se nemuselo ohlížet na zájmy okolních šlechticů a mohlo si stanovit svá pravidla. Soud měl podléhat rychtáři, kterého jmenoval král. Zastával roli starosty a měl k ruce sbor přísežných neboli radních či konšelů představujících městskou radu. Obyvatelé Brna také mohli sami rozhodovat o svých obchodech a vybrané pokuty a poplatky použít k veřejnému prospěchu obce. Důležité bylo i takzvané mílové právo, které zakazovalo provozovat krčmy v okruhu jedné míle (asi 11 kilometrů) od města. Když se tedy chtěli poutníci a obchodníci občerstvit a pohodlně vyspat, museli se zastavit v Brně. Privilegia nakonec vešla v platnost roku 1243 a Brňané mohli slavit – stali se z nich skuteční měšťané i z hlediska práva a Brno získalo status oficiálního královského města pod přímou ochranou panovníka. 

Radostná léta 

Němečtí a čeští řemeslníci a obchodníci si i přes většinově přátelské vztahy konkurovali. Češi nabízeli své zboží asi převážně na Horním trhu (dnes Zelný trh), zatímco Němci na Dolním trhu (dnes náměstí Svobody). Kolem těchto míst se také soustředilo osídlení obou komunit. Kromě toho fungoval možná stále i trh na Starém Brně, které se však postupně změnilo spíše v předměstí a zdejší obyvatelé byli chudší, takže si nemohli dovolit kupovat luxusnější zboží. Na Starém Brně zřejmě zůstávaly také hutě, odkud proudilo do nového města mimořádně žádané železo. 

Dá se předpokládat, že většina zámožnějších obyvatel se nejpozději po udělení privilegií přestěhovala pod ochranu hradeb. Každopádně rozvoj trhů, který nepochybně nastal vlivem příchodu Němců, přilákal do Brna i další komunity – například židovskou či vlašskou (z Itálie). Na spojnici Horního a Dolního trhu začali měšťané na své náklady stavět novou rychtu, kde měl zasedat rychtář spolu s přísežnými (na místě dnešní Staré radnice). Vedle kostelů a hradeb to byla jedna z mála kamenných staveb ve městě, ale další měly brzy přibývat. Z kostelíka na Petrově se stala velká románská bazilika, později přestavěná ve stylu rané gotiky.

Hrad nad městem 

Krátké vlády dalších dvou markrabat Brno příliš nepoznamenaly. Oba mladí synové krále Václava, starší Vladislav (1246–1247) i mladší Přemysl (1247–1253/1278) přijali titul moravského markraběte spíše z formálních důvodů, aby se mohli více věnovat zahraniční politice (zejména získání Rakouska), než že by dbali o správu a rozvoj Moravy a Brna. Přesto Přemysl, později zvaný král železný a zlatý, v Brně občas pobýval a nezapomněl na něj ani poté, co se stal českým panovníkem. Podržel si i titul markraběte a nechal nad Brnem vybudovat nový hrad, jenž posléze dostal jméno Špilberk. Starý vodní hrad u Svratky se mohl definitivně rozpadnout, protože ztratil svůj význam.

„Nové“ Brno se vedle biskupské Olomouce proměnilo ve významné centrum markrabství. Brněnské právo přejaté podle vídeňského vzoru a upravené podle domácích podmínek se stalo vzorem pro městská práva mnoha dalších moravských měst.